Ležel jsem ubrečený na posteli a čekal, až Harry ošetří rány na mých zádech. Říkal jsem mu, že je to zbytečné. A stejně tak jsem mu říkal, že zvládnu zbytek noci na recepci.

Obojí rychle zavrhl takovým způsobem, že jsem se vůbec nepokoušel mu odporovat. Nebyl to strach, který mě držel zpátky, ale spíš pocit totálního selhání. Nechtěl jsem ošetřit, protože se mi nezdálo, že si to zasloužím. A chtěl jsem dokončit mou směnu, protože i když to byla více flákačka, než práce, tak to přeci jen byl způsob, jakým jsem platil za bydlení tady. Nebylo to spravedlivé. Ne vůči mně, ale vůči ostatním klukům. Bylo zvláštní se nad tím zamyslet.

A taky mě to přivádělo zpět k mému idiotskému šéfovi.

„Harry?" vydechl jsem úzkostně do otravného ticha a otočil hlavu tak, abych na něj alespoň trochu viděl. Najednou mě tolik štvalo, že na mě vůbec sahá.

„Nech to být, Srnče. Občas to prostě nevyjde. Netrap se tím. Příště to zkusíme jinak a třeba to zase bude dobré. Nemusíš se bát," prohodil starostlivě a přesunul se s mokrým tampónkem k dalšímu šrámu.

„To není to, na co jsem se chtěl zeptat," zašklebil jsem se a protočil otráveně oči. Vlastně jsem si byl opravdu jistý tím, že už se tohle nikdy nebude opakovat. Možná už se mi to nelíbilo. Nedokázal jsem moje úchylné já vypustit ven. „Dovolil bys, aby někdy někdo převzal kontrolu nad někým z vás? Kdyby si za to třeba víc zaplatil?" šeptl jsem zvědavě. Potřeboval jsem ujistit, že Troye tu byl opravdu jako ten submisivní. Tak proklatě moc to nedávalo smysl. Vždyť byl tak povýšenecký.

„Ne," prohodil ostře. „Těžko bych mohl vědět, jestli není ten člověk jen agresivní psychopat. Svázaný by se mu těžko někdo ubránil. A já vážně nedopustím, aby se někomu z kluků tady něco stalo. Sám moc dobře víš, že trvá dost dlouho, než vůbec příjmu někoho nového. Bezpečí je pro mě priorita, Srnče," povzdechl si a slezl z postele, podávajíc mi mé oblečení. Nejspíš jsem ho tou otázkou rozčílil, ale popravdě mi to bylo jedno. Dostal jsem odpověď, kterou jsem chtěl.

„Přál bych si s tebou udělat to samé, co ten kluk, který byl v tomhle pokoji před pár minutami," vydechl jsem tiše a s bolestným zaskučením se začal oblékat. Tak nějak jsem doufal, že tímhle způsobem z Harryho ještě něco dostanu. Byl jsem až otravně zvědavý. Zajímalo mě, jestli sem vážně chodí i ve středu, ale o tom jsem se mohl až moc dobře ujistit v systému. Nebylo třeba na to plýtvat otázkami.

„Je to jen zákazník, Srnče. Jako kdokoliv jiný," pokroutil hlavou a zvedl ze země důtky, vracejíc je na jejich přesné místo. Levá strana dveří skříně, přesně prostřední držáček vrchní řady.

„I jako já?" vyhrkl jsem a pomalu se nasoukal do trika.

„Srnče," povzdechl si a zvláštně pokroutil hlavou. „Měl bys jít spát. Jsi vyřízený."

Jen jsem se lehce uchechtl a přikývl, míříce beze slova z pokoje. Měl jsem chuť do něčeho praštit a pak se k někomu přitulit.

K Andymu. Mohl bych se přitulit k Andymu, kdybych nebyl idiot.

Nenáviděl jsem se za to rozhodnutí. Tak proklatě moc.

Vlezl jsem do svého pokoje a plně oblečený zapadl do postele, spěšně nastavujíc budík na ráno. Bylo mi zle. Nechtěl jsem do práce. Nechtěl jsem vidět toho arogantního kreténa.

A pak mi došlo, že teď bude možná o hodně lehčí tu jeho aroganci ignorovat, když jsem věděl, co se tu před necelými dvěma hodinami odehrálo. Troye, člověk, který snad nikdy před někým neucouvl, navštěvoval Harryho klub a platil si za to, aby mu někdo zmaloval zadek.

Jak dokonalá představa. Vtipná, tak trochu.

-

Druhý den jsem vyrazil do práce ještě dřív, než bylo potřeba. Chtěl jsem se vyhnout hromadné snídani a kontaktu s Harrym a taky jsem se chtěl ujistit, že budu v práci dřív jak Tyler a hlavně Troye. Zajímalo by mě, co by dělal, kdyby si mě včera všiml. Vyhodil by mě? Choval by se druhý den jako vynervované děcko? Nebo by dělal, že se nic neděje?

Horší ale bylo, že jsem sám moc nevěděl, jak se k němu teď chovat. Veškeré snahy přemluvit mé vlastní já k tomu, abych ho začal respektovat, hodně rychle padly vniveč.

Využil jsem času, který jsem měl navíc a došel si pro kávu, připravujíc jednu navíc i pro něj. Možná bude lepší se vyhýbat jakémukoliv konfliktu, dokud to úplně nerozdýchám. Trochu jsem se bál, že po něm vyjedu a prostě vyžvaním, že jsem ho tam viděl. Harry by mě zabil.

Nechal jsem kafe na jeho stole a jednoduše spoléhal na to, že bude mít dobrou náladu, jako každé pondělí. Jenže ač jsem se přemlouval, abych zůstal celý den zalezlý, tak mě po jeho příchodu neskutečné lákalo chodit kolem. Kontrolovat, jak sedí na židli. Protože já rozhodně nebyl schopný opírat se nebo dělat hodně rychlé pohyby.

Vydržel jsem do půl desáté.

„Dobré ráno," prohodil jsem tiše a co nejvíc nenápadně se na něj zadíval. Seděl na samém kraji židle, poměrně hodně předkloněný, pohled upřený na monitor. Jeho tvář ale zdobil poklidný výraz, možná maličký úsměv. Tomuhle jsem nejspíš jako jedinému rozuměl. Taky jsem dříve miloval dny po scénách, kdy o sobě dávaly modřiny a veškeré šrámy, spolu se vzpomínkami moc dobře vědět.

„Dnes jste tu brzy," zabroukal, aniž by se na mě podíval. Děsilo mě, že mě s takovou přesností pozná jen podle hlasu. Na druhou stranu, kdo jiný by tu taky byl.

„Rozhodl jsem se vzít si Vaše rady k srdci," prohodil jsem ironicky a raději pokračoval dál, protáčejíc nad ním oči. Prima, teď nebude vůbec těžké být k němu drzý. Přidal jsem do kroku a rychle zaplul na záchody, opírajíc se hloupě o zeď. Doufal jsem, že to zafunguje. Že tam bude alespoň trochu malá, příjemná bolest. Bylo to ale přesně naopak a já měl co dělat, abych hlasitě nezaskučel. Frustrovaně jsem si prohrábl vlasy a nějakou chvíli počkal, než jsem se vrátil zase zpátky. Nedokázal jsem se na něj přestat dívat. Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, co přesně se včera za těmi dveřmi stalo. Byl to jen nevinný výprask nebo je v tom něco mnohem šílenějšího? Harry miloval hry s voskem, ale na to byl Troye až moc rychle hotový. Bylo divné, že někdo jako on si vážně musel za takové služby platit. Třeba to byl jeho způsob, jak utéct od protivné manželky. Ta představa mě trochu rozesmála, i když byla nejspíš naprosto hloupá. Jestli provozoval něco takového, tak těžko dokázal žít s ženou.

„Connore?"

Oh.

Kurva. Jak dlouho jsem na něj jen hloupě civěl?

„Jen jsem se zamyslel," zatřepal jsem nesmyslně hlavou a rychle se rozešel. Myslím, že mi nemohlo být trapněji.

„Chováte se poslední dobou divně," poznamenal a já cítil, jak do mě zabodává pohled. Bylo to až moc intensivní. Nepříjemné.

„Do toho Vám nic není," odfrkl jsem si a uraženě nakrčil nos. Já se choval divně? Opravdu? To on byl sakra proklatý masochista a šéf zároveň. Nebylo to fér. Jak to, že on tuhle stránku uměl tak dobře schovat? Nedokázal bych ho praštit, ani kdyby mě o to poprosil.

„Smím vidět Váši dnešní práci?" zavrčel a založil si nasupeně ruce na hruď, pokládajíc se s kamennou tváří do židle. Jak to zatraceně dělal? Muselo ho to přece bolet. Alespoň trochu. Nemohl mít tak vysoký práh bolesti.

„Dokončuju jeden článek, na kterém pracuju už delší dobu," prohodil jsem s nezájmem a přešlápl na místě. Proč se zatraceně pořád musel chovat tak panovačně? Nenáviděl jsem to.

„Dnes ho chci vidět u mě na stole. Je mi jedno, v kolik odsud odejdete, ale rozhodně to nebude dřív, než Vám ten článek schválím," zamručel podrážděně. Možná jen nechtěl být milý, protože se bál, že ho někdo odhalí. Jenže dneska měl být milý. Pondělky bývaly v pohodě.

„Fajn," odsekl jsem a raději se vrátil do kanceláře.

Tohle nedám. Nezvládnu tenhle jeho kreténský přístup, když vím, že miluje mít ze svého zadku omalovánky.

A pak mě napadlo něco neskutečně bláznivého. Mohl bych Harryho poprosit, aby mě jen bral na jeho lekce jako diváka. Dříve mi to nabízel, abych všemu lépe porozuměl. Samozřejmě s tím musel souhlasit i ten druhý, ale já si byl tak nějak jistý tím, že tenhle egoistický blbec nebude proti.