Rozhozeně jsem stál na místě, neschopný se pořádně pohnout. Stále jsem zíral na zavřené dveře a prudce dýchal, zatínajíc zlostně ruce v pěst. Možná jsem měl halucinace. Nemohl to být on. Tohle bylo moje místo. Neměl právo na to, aby se mi tady motal. Kazit mi to tu. Brát mi osobu za těmi podělanými dveřmi. Mohl alespoň zatraceně vlézt do jiných.

Ne.

Nemohla to být pravda.

Nemohl být právě teď za dveřmi s Harrym. Ne on. Nešlo to. Bylo to moc náhod najednou.

Nebyl jsem schopný to rozdýchat.

Mohl chodit kamkoli. Tohle nemohl být důvod, proč byl některé dny příjemnější. Jen jsem si to vymýšlel. Prostě mi přeskočilo. Jo. Rozhodně to tak bylo. Troye prostě nemohl teď být za těmi dveřmi a Harry ho tam rozhodně nemohl ničit neskutečnou slastí.

Možná mě nahradil. Jistě sem nechodil, když jsem navštěvoval Harryho já. Všiml bych si ho přeci. Jeho ano. Jeho přítomnost vždycky tolik rozhoupala můj žaludek. Byl jsem z něj nervózní a svírala mě úzkost.

Bože. Moje vlastní myšlenky mě zabíjely. Byl jsem tak proklatě rád, že jsem právě teď stál samotný za recepcí a nebyl tu nikdo, komu bych se mohl vyzpovídat. Litoval bych toho. Troye sem jistě mohl chodit stejně tak jako já a všichni ostatní. Jenže mě to tak neskutečně rozčililo. Žárlil jsem. Možná. Byl to tak zatracený nesmysl. Chodilo sem tolik masochistický dušiček. Harry už si dávno mohl oblíbit nějakého úplně jiného kluka. Nebo chlapa. Možná mě vůbec neměl tolik rád, jak si to myslel. Mohl to dělat jen kvůli Tylerovi. Nerozuměl jsem tomu, proč mě to najednou tolik žere. Ještě včera jsem byl přesvědčený, že už se k tomu nevrátím.

Zlostně jsem pokroutil hlavou a odebral se do malé místnosti v zadu, abych si mohl udělat další kafe. Potřeboval jsem se nějak srovnat. Přestat nad tím přemýšlet. A z nějakého nesmyslného důvodu jsem si myslel, že zrovna káva mi v tomhle pomůže.

Nepomohla.

Vlastně měla přesně opačný efekt, protože teď už to nebyly jen myšlenky, které zblázněně střídaly jedna druhou, ale i moje tělo se začínalo hloupě třást. Připadal jsem si jako malý, ztracený ratlík. Potřeboval jsem obejmout. Pochválit. Nebo zmalovat zadek. Nedokázal jsem se rozhodnout.

Zavrzal jsem zuby, když se ty stejné dveře znovu otevřely. Moment, to tam byl tak krátkou dobu, nebo jsem se jen tolik ztratil ve vlastní hlavě? Znovu jsem se přikrčil a probodával ho nenávistným pohledem. Usmíval se.

Troye, proklatý, totální arogantní kretén se usmíval!

Vlastně se mu jen trochu zvedaly koutky, ale větší úsměv jsem od něj nikdy neviděl. Bylo to zvláštní. Nikdy by mě nic takového nenapadlo. Neuměl jsem si představit Troye, jak je uvězněný v provazech a nechává si dobrovolně působit bolest, nebo – a co hůř, se rovnou nechává ojíždět. Byl jsem si sice jistý, že Harry tohle nedělá, ale možná se tu toho za tu dobu, co jsem tu nebyl, změnilo trochu víc, než jen Troye. Děsivé.

„Schováváš se tady přede mnou, abych tě nenačapal, jak tu couráš v ponožkách a ještě se k tomu dopuješ kofeinem?" vylekal mě Harryho pobavený hlas. Zatraceně. Všechno bylo najednou tak rychlé. Otočil jsem se zpět ke vchodu, ale Troye už byl dávno pryč.

„Vlastně se neschovávám před tebou," pousmál jsem se nervózně a následně svých slov litoval. Bezva. Teď se bude vyptávat. Ať už je tenhle pošahaný den za mnou. Prosím.

„Vážně?" zasmál se a odsunul hrnek stranou, „tak to mě zajímá. Kdo tě donutil se takhle přikrčovat?" držel si na tváři pořad ten bláznivý úsměv. Užil si to. Ne. Ještě víc. Miloval to. Byl tak uvolněný.

„Nebudeš mít po zavíračce chvilku času?" vyhrkl jsem rychle. Zaprvé proto, že jsem chtěl upoutat pozornost na jiné téma a zadruhé proto, že jsem si byl jistý, že bych z toho jinak vycouval.

„Mám chvilku času teď," oznámil mi s pořád stejným úsměvem. „Co ti kdo provedl, Srnče? Je všechno v pořádku?" naklonil se zájmem hlavu. Vypadal jako malé dítě, které právě dostalo pod stromeček tu nejlepší hračku. A já nejspíš nedokázal skousnout, že tou hračkou měl být Troye.

„Ale to bude recepce prázdná," šeptl jsem tiše a nevinně na něj pomrkával. Celá ta věc mě totálně zblbla. Měl jsem pocit, že vyskočím z kůže, pokud mě toho Harry nezbaví. Potřeboval jsem zase něco cítit. A hlavně to cítit správně.

„Jsem si jistý, že to na chvilku vadit nebude," zabroukal hravě a s úsměvem mi prohrábl vlasy. „Jdi se připravit, dobře? Spoléhám na to, že víš co a jak," prohodil o něco vážněji a jen kolem mě bez zájmu prošel. Naprázdno jsem zalapal po dechu a rychle vypadnul, procházejíc zadem do pokoje, na který jsem byl zvyklý. Byl jsem zvláštně napjatý. Nejistý a poblázněný. Vysvlékl jsem se do spodního prádla a klekl si ke stěně, která byla přímo proti dveřím. Harry mě tak chtěl úplně pokaždé. Připadalo mi to jako hezký zvyk. Jenže teď mě spíš vytáčelo, že jsem takhle nejspíš neklečel jen já. Vlastně bylo spíš jasné, že tu takhle klečel každý, kdo chodil k Harrymu. Dříve mi to nevadilo. Zvláštní.

„Postav se," zachraptěl hrubě a já sebou znovu hloupě cukl. Nevěděl jsem o něm. Už zase. Ani jsem neslyšel dveře. Idiotské. Těžce jsem polkl a postavil se na nohy.

„Nechci, abys mě vázal," prohodil jsem rychle. Zpanikařil bych. Moc by mi to připomnělo Andyho. Věděl jsem, že ano.

V místnosti bylo na malinkou chviličku naprosté ticho. Ticho, které mi dávalo jasně najevo, že je něco špatně. Napnuté ticho.

Nepletl jsem se.

„Bude s tebou zase tolik práce," odfrkl si a čapl mě za vlasy, stahujíc mi hlavu dozadu.

„Omlouvám se," vykoktal jsem rychle. „Znehybňovaní je pro mě teď červená, Pane."

To poslední slovo jsem téměř spolkl. Bylo to divné. Vůbec ne tak super, jako dříve. Chtěl jsem ten skvělý pocit zpátky.

„Lepší," zavrčel a přitlačil mi hlavu ke stěně, než zase poodstoupil a pustil mé vlasy. „Dlaně na stěnu. Srovnej se. Zase tolik času nemám."

Byl hrubý. Tak moc. Přemýšlel jsem na tím, jestli to bylo kvůli tomu, že jsem to po něm dřív vyžadoval nebo proto, že jsem ho vážně tolik rozčiloval. Nechtěl jsem ho rozčilovat. Chtěl jsem, aby se kvůli mně usmíval. Aby měl pak na tváři ten stejný úsměvem, ke kterému mu Troye před chvilkou dopomohl.

S dlouhým výdechem jsem opřel dlaně o stěnu přesně tak, jak chtěl a mírně rozkročil nohy. Doufal jsem, že je to tak správně. Mělo by být. Myslím. Pletlo se mi to. Tak moc. Hodiny tady a všechny ty věci, které mi hustil do hlavy Andy. A já tak moc chtěl být zase dobrý.

„Uklidni se, Srnče. Nic, co bys neznal," promluvil o něco mírnějším hlasem a letmo přejel po mých zádech prsty, než mě poprvé udeřil důtkami. Znovu jsem praštil hlavou o stěnu a těžce vydechl, ve snaze zařadit tu bolest ke správnému pocitu. Bylo to najednou tak těžké. Myslím, že to ze mě Harry vycítil, jelikož mi nedal téměř žádný čas, než mě udeřil znovu. A pak znova. A znova.

Ten zvuk mi trhal uši. Třásl jsem se a přemáhal se, abych nesundal ruce ze stěny a nezarazil ho. V hlavě mi hrály všechny ty nadávky, které Andy používal. Měl pravdu. Byl jsem k ničemu.

„Srnče?"

Ten hlas se najednou objevil v úplném tichu. Ani nevím, kdy přestal. Pořád to nebylo ono. Byl jsem smutný. Chtěl jsem zažít ten dokonalý pocit. Tak moc.

„Pokračuj," pobídl jsem ho roztřeseným hlasem. Nebrečel jsem. Nebo ano? „Prosím."

Pokračoval. Vždycky pokračoval, když jsem ho o to poprosil. Bláznivě jsem se třásl a čekal, kdy konečně přijde ta dokonalá úleva. Moje záda byly jako v ohni. Pálilo to, jinak než dříve. Špatně, špatně, špatně.

„Řekl jsem, ať pokračuješ!" vyštěkl jsem po něm, když bylo znovu kolem to hloupé ticho. Žádné rány. Žádný zvuk kůže dopadající na tu mou. Tyhle důtky byly vždy tolik dobré. Vždy fungovaly.

„To nic," broukl jemně a jeho rty se mírně otřely o můj krk. „Jen nemáš svůj den."

Byl najednou tak milý. Nechápal jsem to. Proč zatraceně nepokračoval?!

„Ale já chci!" fňukl jsem zoufale, když mě zvedl do náruče.

„Krvácíš, Srnče. Nebudu tě tu třískat do bezvědomí. Nemělo by to cenu, když se tomu tolik bráníš," šeptl soucitně a donesl mě k obrovské posteli.

Nedokázal jsem dělat téměř nic. Jen brečet. Už jsem definitivně nebyl k ničemu dobrý. 

--

Jenom bych vám všem chtěla říct, že jsem vůbec hloupě nebrečela, když jsem psala konec téhle kapitoly. Nevím, proč si to dělám, uh... =D

^^

N.