Prospal jsem téměř celý pátek, naprosto spokojený a uvolněný. U Andyho mi spánek déle, než do devíti nikdy neprocházel, dokonce ani o víkendech a popravdě mě překvapilo, že zrovna Harrymu, který měl rád jasný režim, tohle nevadilo. Na druhou jsem nebyl jeho starost. Měl jsem vlastní pokoj, a dokud jsem nedělal rámus nebo nevypadal jako mrtvola, tak ho to jistě vůbec nemuselo zajímat. Což bylo skvělé. Připadal jsem si tak dokonale. Dospěle. Nejspíš poprvé v životě.

Přetočil jsem se na druhý bok a líně zvedl hlavu, abych zaostřil pohled na starší, digitální budík. Půl šesté večer. Nikdy bych nevěřil tomu, že bylo vážně možné spát takhle dlouho. Spokojeně jsem se pousmál, znovu zavřel oči a hlavu schoval pod polštář.

Tentokrát jsem ale nezůstal ve své dokonalé říši snů tak dlouho. Probralo mě cvaknutí kliky následované nespokojeným zamlaskáním. Tiše jsem zakňoural a vykoukl z pod polštáře. Tentokrát jsem se fakt snažil, aby se mi můj štěněcí kukuč povedl co nejlépe. Harry nevypadal, že by byl zrovna spokojený s tím, co vidí. A to jsem si vážně myslel, že ho nebudu zajímat.

„Proč si nesnědl svou snídani?" zamračil se, došel k oknu a nesmyslně odhrnul závěsy, i když už venku byla dávno zase tma.

„Snídani?" přitáhl jsem si peřinu víc k tělu, když otevřel okno a v malém pokoji se začalo velmi rychle ochlazovat.

„Ano, Srnče, snídani. Měl jsi ji připravenou v jídelně," zarazil se a otočil se na mě se zvláštním výrazem. „Ty jsi dnes nebyl v práci?" pozvedl zvědavě obočí.

„Ne. Můj šéf chtěl, abych si vzal volno," zašeptal jsem a více se zavrtal do peřiny. Bylo tak pohodlné neříkat jméno toho trotla nahlas. Vlastně bylo vůbec boží, jak tady o něm nikdo nevěděl. Tedy, Harry věděl, že mám šéfa, který mě prudí, ale netušil, jak se jmenuje a ani to, jak moc mě vlastně ve skutečnosti štve.

„Takže ses rozhodl, že prochrápeš celý volný den?" protočil nasupeně oči. „Vstávej, Srnče. Je ještě pár věcí, které se musíš dole naučit. Chtěl bych, abys to tu v neděli už zvládl sám. Mám poměrně dost plný program a recepce nemůže být celý den prázdná."

„Není mi dobře," zalhal jsem a trochu se přikrčil. Nechtěl jsem mu lhát. Jenže stejně tak jsem ani trochu nechtěl z postele nebo mu vysvětlovat, proč jsem tam vůbec celý den byl. Nepotřeboval jsem přednášku o tom, jak bych si měl najít nějakou vlastní zábavu nebo přátele. Jak jsem moc mladý na to, abych byl celý den zalezlý v posteli. Bylo hloupé, že jsem tohle Harrymu někdy přiznal. Teď bude šílet a bát se, že zase začínám propadat úzkostným stavům. Což byla možná pravda, ale rozhodně jsem nechtěl, aby mě z nich někdo dostával. Líbilo se mi to. Tedy ne to, že jsem se cítil jako naprosto zbytečná osoba, ale spát bylo parádní.

„Co ti je?" zamračil se, rychle zavřel okno a zamířil k mé posteli. Bože. Proč musel být tolik starostlivý? Mohl mě nechat být. Prostě jen odejít. Jo. To by bylo super. „Musíš jíst, Srnče," sedl si ke mně na postel a přiložil mi dlaň na čelo. Nebo tedy, spíš tak na téměř celý obličej, ale to ho nejspíš moc nezajímalo.

„Myslím, že jsem z toho všechno jen unavený. Moc změn najednou. Nesnáším je zrovna moc dobře. Mohli bychom to vysvětlování nechat na zítra, prosím? Slibuju, že budu vzorný," zamrkal jsem na něj prosebně.

„Snídaně je o víkendech v osm. Jestli tě tam neuvidím, budeš v průšvihu, rozumíš?" zavrčel a zvedl se z postele. Chtěl jsem zaprotestovat, že není můj otec, aby mi takhle rozkazoval, ale podobnou blbost jsem udělal už jednou a byl jsem si jistý, že si ji rozhodně nechci zopakovat.

„Rozumím," přikývl jsem šťastně hlavou. „Budu tam přesně, uvidíš," slíbil jsem a znovu zavřel oči. Doufal jsem, že ho to donutí odejít. Kupodivu to zabralo.

-

Druhý den ráno jsem byl vážně raději připravený už s předstihem. Nechtěl jsem Harryho nikterak vytáčet a hlavně mu dát podnět k tomu, aby si vážně mohl myslet, že jsem v háji. Stihl jsem do sebe kopnout poměrně silné kafe dřív, než do společné kuchyně vůbec někdo stihl přijít. Možná nebude tak těžké tu fungovat normálně. Andy si taky málokdy všimnul, že jediné, co mě drželo na nohou, byl kofein. Líně jsem se protáhl a čekal, až se objeví Harry. Nebyl jsem si jistý, jestli bylo na denním pořádku, že tu snídali všichni pohromadě. Přišlo mi to ujeté. Na druhou stranu byl klub po zbytek dne poměrně v pohybu na to, aby se všichni někde sešli a probrali důležité věci.  Stejně tu ale bydlelo jen pár z nich, takže moje teorie nejspíš vůbec nedávala smysl.

„Dobré ráno, Srnče," pozdravil mě Harry se spokojeným úsměvem. „Takhle tě tu chci vidět každé ráno. Nemusíš tedy tolik brzy, mohl jsi ještě pár minut spát, teď budeš muset čekat, než připravím nějaké jídlo," oznámil mi, jako by to byla naprosto normální věc. Ujeté.

„Harry, jsem dospělý. Nemusíš mi připravovat snídani. Nebo mě kontrolovat. Nebo se vůbec starat," namítl jsem opatrně a uhnul mu od linky.

„Všichni jsou tu dospělí a zatím si nikdo nestěžoval na to, že tu mají připravenou snídani," zasmál se odlehčeně a vytáhl se spodní skříňky balíček toustového chleba. „Střídáme se, takže na tebe taky přijde řada, neboj. Každý týden jeden z nás. Ty, já, Theo, Kevin a Ben. Zbytek tu naštěstí nebydlí, kleplo by mě, kdybych měl dělat tolik toustů," smál se vesele dál. Měl očividně dobrou náladu, což se mi líbilo.

„Dobře," přikývl jsem, sedl si raději na parapet a zíral dolů z okna. „Ještě něco, co bych měl o tomhle vrchním patře vědět? Nechci dělat problémy," šeptl jsem a s úsměvem pozoroval nějaký zamilovaný pár na ulici.

„Myslím, že ne. Tohle je jediná zvláštnost. Jinak si tu samozřejmě dělej, co uznáš za vhodné. Jen nikoho neruš. A taky by se mi moc nelíbilo, kdybys trávil celé dny zalezlý v pokoji," zabroukal a vložil první várku toustů do toustovače. Teď už jsem začínal chápat, proč se mu Tyler posmíval a říkal mu Taťko šmoulo.

„Byl to jen jeden den, Harry. Prostě jsem toho měl plné zuby. O nic nejde. Opravdu," snažil jsem se znít co nejsebevědoměji. Věděl jsem, že když tomu budu věřit já, bude tomu věřit i on.

Myslím, že rána nebyla Harryho silná stránka dne, protože do toho vážně už víc nerýpal. Zbylým třem klukům mě představil bez jediného zaváhání jako Srnče, což mě vedlo k tomu, jestli vůbec vlastně věděl, jaké je mé opravdové jméno. Na druhou stranu se o mně ale bavili s Tylerem a ten mi snad říkal normálně. Nebo jsem v to alespoň doufal.

Zbytek dne byl poměrně protivný, protože Harry byl neskutečný puntičkář a všechno mi vysvětloval do nejmenšího detailu, i když už jsem většinu věcí moc dobře znal. Jen mě musel seznámit se systémem, což mi připadalo zbytečné, protože většina zákazníků už si stejně objednávala lekce přes internet, protože to bylo pohodlnější a hlavně více anonymní. Pak jen stačilo přijít, strčit kartu do dveří a domluvit se s člověkem uvnitř na tom, co vlastně chtějí. Nikdo k tomu nepotřeboval člověka za recepcí. Na druhou stranu, alespoň mě nečekalo nic, co bych mohl zvorat. Harry mě neustále napomínal, abych dával pozor a já se bránil, protože jsem ve skutečnosti opravdu poslouchal všechno, co mi říkal. Jen mi docházela slova a tak jsem jen začal pokyvovat hlavou. Bylo to méně vyčerpávající a navíc mi přišlo, že to Harryho ruší mnohem méně, než když jsem mu odpovídal prosté chápu za téměř každou větou.

-

Měl jsem pocit, že na tomhle místě utíká čas rychleji. Možná to bylo proto, že jsem se cítil vážně skvěle a nikdo mi nerval uši tím, že pořád dokola opakoval jméno Troye. I tak jsem ale byl nervózní, když nastal nedělní podvečer a já seděl na točité židli za recepcí, už zase bez bot, protože tak to bylo zkrátka nejpohodlnější. Harry mi sice říkal, že se zblázním z toho, až se budu muset obouvat pokaždé, když budu muset někomu něco donést nebo s něčím poradit. Mě to ale netrápilo. Bylo tu čisto, mohl jsem tu klidně chodit jen v ponožkách. Tedy, rozhodně ne před Harrym, ale ten měl naštěstí plně našlápnutý večer. Nejspíš všichni potřebovali uvolnění před hloupým pondělkem. Možná jsem ho potřeboval i já. Tak moc mi ta myšlenka pořád pobíhala v hlavě. Nedokázal jsem se jí zbavit. Třeba by Harry mohl, jen na chvíli, po zavíračce. Jen pár ran. Nic velkého, nic sexuálního.

Skoro už jsem si chtěl nafackovat za vlastní přemýšlení, když mou pozornost upoutala nově příchozí osoba. Venku poměrně foukalo, takže za sebou díky průvanu pořádně práskl dveřmi. A já se jen přikrčil za barem, abych byl co nejvíc neviditelný. 

Mé tělo se třáslo totální panikou, zatímco můj arogantní šéf prošel s naprostým klidem kolem lidí na sedačce, zasunul červenočernou kartu do dveří a zmizel do pokoje číslo čtyři.

-

Okay. Konečně se dostávám alespoň k nějaké "akci", wohooo.

Mějte hezký zbytek posledního volného dne.

^^

N.