,,Fajn. Tak tam jdu já.'' a vydal jsem se na cestu do výslechové místnosti.

Pohled Lex

,,Jedna dvě Hydra jde, tři čtyři už se blíží, pět šest už je tu, sedm osm už tě má, devět deset je po tobě..." zpívala jsem si mou megaultrossuperózní básničku, kterou jsem mimochodem já sama vymyslela. A pohybovala jsem se do rytmu.

Cvakl zámek.

Zavřela jsem oči.

Jdou mě určitě zabít. Pokud zemřu, tak se sem vrátím a budu je strašit jako duch... Jo, to jde. Vrátím jim to i s uroky.

Fajn, umřu, snad to nebude nic strašného... Počkat! Ale co můj seznam věcí, co musím stihnout ještě udělat? Aghrf budu muset smrt odložit na příště. A já se tak těšila! - Ehm... tohle byla ironie, pro ty nechápající.

Otevřeli se dveře. Někdo vztoupil dovnitř. A hádejte co! Já jsem normálně otevřela oči. A to mi neuvěřite, kdo se dva metry ode mě opíral o zeď. Nějaký blonďatý, modrooký, svalnatý, dvoumetrový, vtipný... Klaun.

Né, vážně. Já si nedělám prdel. Ten týpek přede mnou měl na sobě elastický, uplý  obleček, dámské zimní kozáčky a v nějaký divný rukavice. Už mu chybí jenom velký červený nos.

To bych nebyla já, kdybych nebouchla smíchy. Jako sorry, ale ono to vážně jinak nešlo.

,,Ehm. Co je tady k smíchu?" zeptal se nechápavě a udělal obličej. Vypapal, jako kdyby mu někdo jednu vrazil a on mu to nemohl oplatit. Škoda že jsem to nebyla já.

,,Ehm. Ty." přidrzle jsem se na něj podívala a udělala to samý co on. Takže jsem se postavila a udělala jsem samý postoj i xicht.

A to neuhodnete, co se najednou stalo... Moje kouzelné zrcadlo - ano, už jsem si ho stihla přivlastnit - se začalo smát! Ale teď vážně. Co mi sakra dali do jídla. Ho ho hoo, oni mi nedali žádný jídlo, tím to bude... Doufám, nebo je tu druhá možnost a to, že ve ventilaci pěstují houbičky.

,,OH! Velice se omlouvám, pan klaun! Jsem to ale nezdvořilá! Posaďte se tady u nás." ukázala jsem na stůl a sama jsem si na mé původního místo sedla. Tyjo, když tak přemýšlím, tak bych se mohla normálně přihlásit do nějakého divadelního kroužku. Bych tam normálně vynikala.

Udělal na mě nechápavý obličej alá 'A třeba psychiatra nechceš?' , ale posadil se. A mlčel. Hodneeej. Twl, to už je jak na psa.

Dala jsem nohy do tureckého sedu, jako tady pan klaun. Položil ruce do klína. Já jsem se loktama opřela o kolena a krk jsem natáhla co nejblíže k němu.

Přímouřila jsem oči. A čekala co z něj vypadne. Nic? Okey...

Dívali jsme si do očí.  Kdyby měl lasery v těch očí, tak bych byla normálně palačinka!

Tyjo, má mega nádhery oči! Taková královsky modrá a sem tam zahlédnete i šedou barvu. Úchvatné. Proč mě vždycky uchvátí něčí oči?! Já jsem na tohle vážně úchylná.

Ale ty jeho emoce v očí. Má v nich takovou, míru milovnost, spravedlivost, čistotu...

,,Že ty jsi pořád panic!" nahodila jsem pocker face a zkřížila jsem si ruce pod prsy.

Ahoj, ahoj, ahoj! Doufám že se vám alespoň trochu líbila nová kapitolka. Budu moc ráda když zanecháte komentář ať už pozitivní nebo negativní.

- S