„Winky je," škyt, „špatná," škyt, „skřítka." Na malé postýlce, ne nepodobné té, kterou měl každý skřítek v malém kamrlíku u svého pána, seděli dva skřítkové. Jedna z nich, Winky, křečovitě držela prázdnou láhev od máslového ležáku v malé kostnaté ručce. Druhý z nich, Dobby, seděl hned vedle ní a nervózně se ošíval.

„Winky není špatná skřítka. Winky nemůže za to, že ji pan Skrk dal oblečení. Winky dělala to nejlepší, co uměla." Dobby jí konejšivě položil ruku na rameno.

„Ne! Winky zklamala. Winky neudělala to, co," škyt, „po ní pán a paní chtěli."

Měkké odpolední světlo dopadalo na perfektně vyleštěnou podlahu. V rohu místnosti stála malá skřítka, s rukama sepjatýma za zády a se skloněné hlavou, přesně tak, jak se to od ní očekávalo.

„Pane Skrku, budu vám sloužit tak dobře, jak jenom budu moci," pípla Winky a dychtivě zvedla hlavu. Pan Skrk, který stál jako vždy rovný jako pravítko, s knírkem, který připomínal zubní kartáček, se na Winky zadíval pohledem, který by zmrazil i rozzuřenou dračici maďarského trnoocasého. Winky se nervózně ošila a zase sklonila hlavu k podlaze. Jednou nohou pohupovala těsně nad zemí a v drobné ručce žmoulala roh svého ubrousku, který měla na sobě.

„Wilky," oslovil ji Skrk.

„Winky, pane. Jmenuji se Winky," zašeptala Winky a ustrašeně sklonila hlavu ještě víc. Měla pocit, že teď to přepískla. Možná ho měla nechat myslet si, že se jmenuje Wilky.

„Dobře, Winky." Pan Skrk to jméno dlouho převaloval na jazyku, a když ho vyslovil, znělo to spíš jako posměch. Teď už si byla Winky jistá, že překročila jistou hranici, jejíž přesnou polohu měl v rukou její pán.

„Mám na tebe několik požadavků. Splníš cokoliv, co ti řeknu, bez řečí a hned. Budeš držet rodinná tajemství v tajnosti, a nikdy, nikdy, je neprozradíš. A naposled - vždy uděláš, co se po tobě chce, nic víc, nic míň. Rozumíš?" Winky pomalu zvedla hlavu a nervózně se na Skrka podívala.

„Ano, pane. Rozumím."

„Winky by neměla tolik pít. Máslový ležák není pro skřítka dobrý," pronesl Dobby pisklavým, rozechvělým hlasem.

„A co by měla Winky dělat?" Winky se smutnýma, zakalenýma očima podívala na Dobbyho a položila prázdnou láhev mezi ně.

„Winky má práci u pana Brumbála. Winky může vařit v Bradavické kuchyni!" Dobby zněl nadšeně, ale Winkyina reakce jeho náladu trochu zchladila.

„Winky nemá práci. Winky nemá pána. Winky nemá nic!"

Winky stála na zahradě a ze šňůry natažené mezi dvěma stromy sbírala suché oblečení. Úhledně ho skládala do velkého proutěného koše a košile, které ještě musela vyžehlit, dávala do menšího - tam se ani neobtěžovala je skládat.

„Winky, jsi dobrá skřítka." Winky se prudce otočila a spatřila svou paní, stále ještě oblečenou ve světle modrém županu, stát opodál. Vřele se usmívala. Winky se začervenala a oči upřela na své bosé nohy.

„Winky děkuje. Winky je ráda domácím skřítkem Skrkových," zašeptala stydlivě Winky.

Paní Skrková se ještě jednou usmála a pak se otočila a šla zpátky do domu.

„Winky měla pána. Winky měla domov. Ale Winky to zničila! Winky může za to, že ji pán dal oblečení." Winky začala znovu plakat a Dobby ji nervózně pohladil po rameni.

„Ne, Winky za to nemůže," odporoval jí, „občas...občas páni nejsou hodní. Skřítek za to nemůže. Ani moji páni...ani moji..." Dobby se zasekl. Nechtěl o svých párech mluvit zle, přestože to byly téměř dva roky, co byl svobodný.

„Ani...ani moji nebyli hodní," vyhrkl rychle a vzápětí popadl svojí hlavu do rukou.

„Dobby je špatný skřítek! Dobby je špatný domácí skřítek!" začal pištět a vyběhl proti zdi. V cestě ho ale zastavila Winkyina drobná ručka, která se pevně omotala kolem jeho zápěstí.

„Dobby není špatný skřítek," šeptla tak potichu, že ji nebylo pořádně slyšet a sedla si zpátky na postýlku.

Byl jasný večer, nebe bylo plné hvězd a v malém zahradním altánku seděly tři rodiny - Malfoyovi, Skrkovi a Popletalovi.

„Je pravda, že váš syn získal všechny NKÚ, Bárty?" zeptal se přátelsky Popletal a usrkl si skřítčího vína se stříbrného poháru s erbem Skrků.

„Ano," řekl úsečně Skrk a stiskl ruku jeho manželky.

„Jsme na něj oba moc hrdí," usmála se paní Skrková. Ozvalo se malé lup! a vedle ní se zhmotnila Winky. Paní Skrková se na ní tázavě podívala a Winky co nejdůstojněni oznámila:

„Paní, večeře je hotová." Pan Skrk odsunul paní Skrkové židli, aby mohla vstát a jeho příkladu následovali i Cornelius Popletal a Abraxas Malfoy. Winky s dalším lup! zmizela a objevila se zpátky v kuchyni. V rohu tam stál další domácí skřítek, s očima jako tenisové míčky a s ušmudlaným rouchem přes bedra.

„Proč je tu Dobby?" zeptala se naštvaně Winky a s rukama v bok se postavila před druhého skřítka. Neměla ráda, když někdo chtěl nahrazovat její místo.

„Dobby chodí všude se svým pánem," odpověděl Dobby.

„Pán má rád Dobbyho po ruce."

„Winky!" ozvalo se rázně z jídelny a Winky sebou trhla.

„Winky musí jít." Chvíli na to už se před ní vznášel hrnec s horkou polévkou a Winky vyšla do jídelny.

Bylo už po dezertu, když Abraxas Malfoy prohlásil, že už musí odejít, protože má ještě něco na práci. Dobby, který byl pořád zalezlý v kuchyni, se za nimi pomalu začal trousit a ještě před tím, než se k nim opravdu přidal, podal ručku Winky a ta jí stiskla.

Dobby vešel mezi vstupní dveře a chvíli po tom, co se jeho pán s manželkou přemístili, se přemístil za nimi.

„Winky měla chránit mladého pána. Winky věděla, že dělá něco špatného, ale nikomu to neřekla," přiznala se třesoucím hlasem Winky.

„Za to Winky nemůže," ujistil ji horlivě Dobby.

„Winky musela mlčet," dodal, když se na něj Winky nedůvěřivě podívala.

Winky nesla v náručí tak velkou horu ručníků, že za nimi byla sotva vidět. Zatímco ručníky držela v jedné ruce a snažila se houpající se komín udržet pohromadě, druhou rukou zabrala za kliku dveří do koupelny a vstoupila dovnitř. V koupelně už ale někdo byl. Mladý Bárty Skrk, od pasu nahoru nahý. To by nebyla žádná specialita, ale zároveň to znamenalo, že jeho předloktí také nebyla chráněna. A když Winkyin pohled zalétl přesně tím směrem, vypískla, upustila všechny ručníky a začala se horlivě omlouvat.

„Pane Bárty! To je opravdové-" Tohle znamení znala jen z vyprávění jejího pána, takže se mohla jen domýšlet, zda je to opravdu ono a ne nějaká napodobenina, jako vtípek nebo sázka.

„Ano," odsekl Bárty.

„Ale kdy, jak, ale... cože?" začala Winky blekotat a rychle u toho sbírala ručníky, které byly pořád poházené po podlaze s bílými a modrými dlaždičkami.

„Na tom nezáleží," řekl Bárty chladně, téměř jako jeho otec, a odvrátil pohled. Winky uložila ručníky do skříňky a schválně zůstávala zády k Bártymu.

„Winky, poslouchej mě," řekl Bárty a položil ji ruce na ramena. Jemně ji otočil čelem k sobě a zadíval se jí do očí.

„Já nechci nikoho zabíjet. Nechci být vrah. Jenom...líbí se mi názory, které...které Pán zla zastává. To je všechno."

Winky pomalu přikývla a snažila se zatlačit slzy zpátky do očí. Přesto jí jedna nebo dvě sjely po tváři a ona si je rychle utřela do ubrousku na čajník, který měla na sobě.

„Ale Winky, nesmíš o tom nikomu říct. Ani matce, ani známým, a pro všechno na světě, hlavně ne otci. Rozumíš, Winky?" Na Bártyho tváři se na chvíli objevil zděšený výraz - nechtěl si ani představovat, jak by dopadlo, kdyby se to dozvěděl otec.

„Ano, pane Bárty."

„Winky měla mladému pánovi zabránit, aby dělal zlé věci. Ale Winky měla strach. A pak byl mladý pán pryč. A pak i paní. A pak se mladý pán vrátil, ale nic–" Winky se zlomil hlas a slzy velké jako hrášky se jí začaly řinout po tvářích.

„Nic už nebylo jako dřív," dopověděl za ní polohlasem Dobby.

„Ale pane!" zvolala rozhořčeně Winky a založila si ruce na prsou.

„Mladý pán si zaslouží nějakou odměnu. Vždyť je tu celé dny zavřený. A chová se tak hezky."

„Ne, Winky. Už jsem to říkal. Nevezmu ho na mistrovství, kde by mohl komukoliv ublížit." Pan Skrk to pronesl rezolutně, tak, aby bylo jasno, že považuje diskuzi za ukončenou. Winky se ale nenechala tak rychle přemluvit.

„Pan Bárty už nebyl dlouho venku," namítla.

„Ano, to je pravda, ale–"

„Tak vidíte! Pojede tam, i kdyby měl být ke mně celou dobu připoutaný," přerušila ho Winky.

„Buď. Zticha," procedil mezi sevřenými zuby chladně Skrk a Winky ustrašeně ustoupila. Jeho vyrovnanost a kontrola byly tatam. Jeho pohár trpělivosti přetekl a Winky byla ta, která do něj ještě před chvílí nalévala víno.

„Dobře," šeptla a s tichým lup! se přemístila pryč.

„Winky neměla pana Skrka přemlouvat, aby vzal pana Bártyho na finále mistrovství světa. Winky by měla pána. Winky by nemusela být tady. Winky by nedostala oblečení."

„Na volnosti není nic špatného," odporoval jí Dobby. „Dobby je rád svobodný skřítek."

„Ale Winky nechce být svobodná!" zaúpěla Winky a přistiskla si ruce na velké uši.

„Winky si zvykne," přemlouval ji Dobby.

„To ne. Winky si nezvykne. Winky není zvyklá na to, že nemá pána." Winky se rozbrečela. Slzy se jí řinuly po tvářích jedna za druhou a nechtěly přestat. Po nějaké době se Winky začaly zavírat oční víčka a Winky usnula.

Vedle postýlky, na které do té doby seděli, se objevila ještě jedna, přesně velká pro skřítka, s blankytně modrou peřinkou a polštářkem. Dobby vzal Winky jemně do náručí a položil ji do postýlky. Opatrně jí přikryl a ještě před tím, než sám ulehl, zašeptal:

„Všechno bude dobré. Dobby ví, že všechno dobře dopadne."

***

No, nevím. Pořád se mi tam něco nelíbí, přijde mi, že tomu něco chybí. Skřítci ale nejsou úplně můj šálek čaje a mám dojem, že tady se to projevilo. Tak snad mi to příště sedne líp :D

Tato jednodílovka je do výzvy od nottmyproblem