Za nedlouho jsme slyšeli jak hraje na piáno v tu dobu jsem se zvedla od stolu já. ,,musím na záchod." Běžela jsem po schodech. 

Samozřejmě že na záchod jsem nesla bez zaklepání jsem vesla Pavlovy do pokoje, byla jsem ticho, jen jsem zavřela. 

Tóny byli výrazně temné sledovala jsem jeho důrazný prstoklad jak hrál na sněhově bílé klapky padaly slzy na křídle Piána měl svoji pálenku...  Ananas a banán...

Nechápala jsem proč brečí kolem něj byli svíčky což bylo typické pro jeho koncerty, pak měl černý kožený kabát což bylo také typické.

Pro jeho žhavá vystoupení, nebo dueli piáno a vyola či piáno a basa či flétna nebo housle. 

Jeho sola byla ale také fajn dokázal si navodit atmosféru přesně takovou jakou potřeboval aby mohl diváky a mnohdy i sebe dojmout. 

Co bylo ale atypické nebyla palenka na hřbetu Piána ani slzy ale noty tohle si asi složil sám ale někdy si nic co složil sám nedokázal zapamatovat.

Pod nohama měl i s voskem par not. Par papíru mezi kterým teklo pár pěšinek bílého občas šedého jindy krvavě Rudého vosku. Včelího?  Možná! 

Sledovala jsme dal jeho bez chybný prstoklad, jak pokládá prsty na klapky jakoby to nebyla válka s tóny a hudbou ale jakoby to bylo milování.

Nadechl se a vydechl udělal to co ještě někdy.