Mason mi pomáhá vstát, a pak jdeme na kliniku. Doktorka Sliezká na mě vyděšeně hledí. "Co se stalo?" ptá se a jde ke mě. "Spadla jsem. Prostě jsem zakopla a teď to šíleně bolí." říká a zkouším zadržet slzy. Mason se na mě naštvaně podívá. Hned jak doktorka odejde, Mason se na mě otáčí. "Proč jsi lhala? Proč jsi neřekla pravdu?" ptá se nechápavě. "Nechci, aby se Nicol trápila." odpovídám.

Jen co to dopovídám, přichází doktorka Sliezká. "Tohle ber třikrát denně." říká a podává mi krabičku léků. Beru si jí od ní, a pak odcházíme. Míříme rovnou do mého pokoje. Když jsme v mém pokoji, beru si jeden prášek a lehám si. Mason si sedá vedle mě a věnuje mi polibek. Pak mě hladí ve vlasech, jako Dimitrij před několika dny. A já opět usínám.

Když se probouzím, Mason pořád sedí u mě. "Ahoj princezno." říká sladkým hlasem. "Neříkej mi tak!" napomínám ho. "Proč?" ptá se se smutným výrazem. "Protože..." odpovídám. Já nejsem žádná princezna, já jsem rebelka. Porušuji skoro každé pravidlo, které vedení školy stanový. Mason, ale o mě moc neví, ale je úplně stejný jako já. Jsme oba takový blázni. Mám ho fakt ráda. Po chvíli se začínáme mazlit. Takhle si představuju ideálního kluka. Musí mi rozumět a milovat mě. Skoro jako Mason. Náhle nás vyrušuje zaklepání na dveře. Mason se zvedá a jde otevřít.

Za dveřmi stojí Nicol.
"Ach Catrin, to jsem nechtěla. Promiň, je mi to moc líto." začíná, když jde ke mě. Pak mi sundá ortézu a lehce se dotýká mé nohy. Cítím mravenčení, ale to za nedlouho ustává. "Víc jsem nemohla udělat." říká. Už zase použila éter, aby mě uzdravila. "To jsi nemusela..." říkám s úsměvem. "Ale jo, byla to moje vina" odpovídá a vší silou mě objímá. Je to prostě moje nejlepší kamarádka. Mám jí fakt moc ráda.

"A teď běž na trénink." rozkazuje. Jen kývám, beru Masona za ruku a jdeme na trénink. Mason mě doprovádí na trénink s Dimitrijem. Na rozloučenou mě objímá, a pak odchází. Když vcházím do tělocvičny, Dimitrij visí na kruzích. "Ahoj." zdravím ho. On se otáčí, a pak seskakuje. "Canty, co tu děláš? A kde máš ortézu?" ptá se nechápavě. "Přišla jsem na trénink..." odpovídám. "A kde máš ortézu?" ptá se znovu.

"Noo. Uzdravila jsem se dřív" odpovídám. "Ach, zase Nicol." říká nakonec. Provinile se podívám na zem a přikývám. "Tak pojď, začneme útokem." oznamuje mi. Nevím co bych dělala, kdybych měla být dva týdny bez tréninku. Kondička je pro mě docela důležitá. Fakt musím Nicol poděkovat za to, že mi uzdravila nohu. Následuji Dimitrije do středu tělocvičny.