Od té doby, co mi Dimitrij řekl, že ty zkoušky málem nezvládl, se bojím ještě víc. Pokud je nezvládnu, tak moje kariéra je ztracena. ,,Promiň, že o tebe pohybuji..." tyhle slova mi Dimitrij řekl, než jsme vyrazili dál. Je skoro večer a nám zbývá už jen 130 kilometrů do cíle. Na Dimitrijovi jde znát únava. Vždy, když navrhnu, aby jsme zastavili a odpočinuli si, on odmítne. Nejradši bych vrátila čas a nepředvedla tak úžasný výkon.

Po několika minutách mi začínají oční víčka těžknout. Chci dál dohlížet na Dimitrije, ale únava je silnější. Po celém dnu si musím dopřát alespoň pár hodin spánku. Po chvilce se vydávám do říše snů. 

Zdá se mi o mých zkouškách. Stojím před profesory a studenty akademie. Nyní je moje chvíle, abych ukázala, co dokážu. Vrhají se na mě strážci, aby mě srazili k zemi. Všem se vyhýbám.
Najednou se něco pokazí a já se hroutím k zemi. Když se otočím uvidím za sebou stát Masona.

"Tvůj čas právě nadešel!" prohlásí a praští mě do spánku. Zklamala jsem.

Když znovu otevírám oči, jsem v autě. Naštěstí už to není sen. Dimitrij skoro spí, a tak lehce do něj šťouchnu. Párkrát zamrká a podívá se na mě. ,,Zastav." zašeptám. Tentokrát již nic nenamítá a zajíždí ke krajnici. Hned co zastavíme, se natahuji dozadu pro deku. ,,Zamkneme auto a vyspíme se. Nemůžeš jet nonstop..." řeknu a přikryju ho. Dimitrij okamžitě zamyká auto a ujišťuje se, že dveře nejdou otevřít.

Po hodině to už nevydržím, musím na záchod. Bojím se, že si Dimitrij všimne, že jsem pryč a bude šílet. Přeci budu jen dva metry od auta. Přeci se nic nestane, když si zaběhnu na malou. Shazuji ze sebe deku a odemykám dveře. Snad Dimitrije nevzbudím. Rychle proklouzávám ven. Lezu trochu ke křoví, aby mě nikdo neviděl. Když jsem skoro hotová, uslyším kroky za mnou. Najednou se křoví vedle mě zatřese.

Nehorázně se bojím. Může to být cokoliv. Strigoj, vlk, prostě cokoliv. Strach mi koluje v žilách. Nemůžu se vůbec pohnout. Třeba to o mě ještě vůbec neví. Třesu se strachy. Hlavně ať to přežiju. Najednou se znovu křoví zatřese.