CATRIN

Stála jsem tam jako opařena vodou. Když mě oslovil dceruško, bylo to jako kdyby mě někdo kopl do břicha. On nemůže být můj otec a kdyby byl, proč matka požádala zrovna jeho. Nic jsem nechápala a ani jsem se to nesnažila pochopit.

,,Co jste to řekl?" vydala jsem ze sebe a doufala, že tu větu již znovu nezopakuje. ,,Zdravím Dceruško." zopakoval pouze pro mě větu. ,,To není možné!" zašeptala jsem si spíše pro sebe, ale bylo jasné, že to i on slyšel. ,,Vše je možné Catrin." prohlásil a otevřel mi dveře od auta.

I když jsem nechtěla, tak jsem nasedla. Nebyly pro mne nyní důležité nějaké rodinné vztahy, ale pouze Dimitrij. Chtěla jsem  ho zpátky, a také že ho dostanu zpět. Rozhodla jsem se, že dokud ho nenajdu, tak se na akademii nevrátím. 

Když jsem do auta nasedla, rychle se rozjelo až z pneumatik šel kouř. Cestou jsme míjeli městečka neboli vesnice, jejichž ulice byli liduprázdné, nikde ani živáčka. To mě děsilo na té cestě nejvíce. Vypadalo to tu jako po moru. 

Celou cestu jsem ale přemýšlela, jak asi vypadá Dimitrijovo vesnice a jestli je také takto prázdná. Cestou jsem mu opět napsala pár textovek a i dokonce jsem se mu pokoušela dovolat, ale bylo to marné. Nikdy jsem neměla ráda, když jsem o něčem věděla a nyní ani nevím, co se Dimitrijovi stalo.

Náhle auto zastavilo a já vystoupila. Hned po mě vystoupil i můj údajný otec. Stáli jsme před velkým domem. Na první pohled šlo vidět, že je velmi starý, ale i přes to byl nádherný. ,,Kde to jsme?" zeptala jsem se starého pána. Ano začala jsem mu přezdívat starý pán, jelikož oslovovat ho otcem, se mi hnusilo. ,,Nyní stojíš před domem Belikovových." odvětil.

Z ničeho nic se otevřeli hlavní dveře a v nich stála žena středního věku s hnědýma očima, dlouhými kaštanovými vlasy s šedivými prameny a vrásčitým čelem. Když mě spatřila, oči se jí rozšířili a poté se i ke mě rozeběhla a pevně mě objala. ,,Zdravím Catrin, já jsem Olena. Jsem Dimitrijova matka." řekla a upřeně se na mě podívala.