DIMITRIJ

O NĚKOLIK TÝDNŮ POZDĚJI

Zrovna si balím všechny své věci do krabic a skládám to vše ke dveřím. Za pár hodin odlítám a nechci, aby tu po mě něco zbylo. Za těch pár týdnů si stále Catrin nevzpomněla, a tak jsem to nakonec vzdal. 

Když jsem Kruté oznámil, že chci opustit akademii, mlčela a ani nemrkla. Asi před dvěma dny jsem již kontaktoval svou rodinu a oznámil jim, že se vracím domu. Ptali se okamžitě na Catrin a tak jsem jim to vysvětlil. Chtěli, aby jsem zůstal a byl vytrvalý, ale to jsem jim rozmluvil. Vysvětlil jsem jim, že Canty bude takto líp.

Náhle mě z mých myšlenek vytrhlo zaklepání na dveře. Když jsem je otevřel, naskytl se mi pohled na Nicol a Thomase. ,,Co tu děláte princezno?" zeptal jsem se jí. ,,Dimitriji neznamená, že když odjíždíš, tak mě budeš oslovovat princeznou a přišli jsme se rozloučit." odvětila Nicol a pevně mě objala. 

Mezitím se Thomas chopil krabic a začal mi je nosit do džípu. ,,Budeš nám moc chybět a určitě Catrin..." zašeptala. ,,To není pravda Nicol. Vždyť si na mě ani nepamatuje, tak proč by jsem jí měl chybět." odsekl jsem. Nicol se zatvářila ublíženě a o krok ustoupila. ,,Máš pravdu, promiň..." řekla a se slzami v očích opustila můj pokoj.

Asi po hodině jsem opustil brány akademie a rozjel se k letišti. Nicol mi zajistila soukromý triskáč, aby jsem se nemusel tahat s krabicemi.  Když jsem dorazil na letiště, strážci začali přendávat mé věci do letadla.

Náhle ke mě přistoupila Alena a pevně mě objala. ,,Dimitriji proč?" řekla zlomeně. ,,Ty dobře víš..." odvětil jsem a naposledy jí pevně obejmul. Nakonec jsem odešel do letadla, kde jsem se posadil. Po chvilce se letadlo odlepilo od země.

,,Miluji tě má Canty a navždy mi budeš chybět..." zašeptal jsem si pro sebe a doufal jsem, že to uslyší i ona, ale to bylo zcela nemožné.