Stála jsem tam jako opařená. S matkou jsme si dívali do očí. Nevnímala jsem nic jiného jen ji. ,,Canty..." zašeptal Dimitrij a lehce do mě šťouchl. Párkrát jsem zamrkala a na všechny se usmála. ,,Jste úžasný!" prohlásila jsem.

Poté jsem se se všemi objala. Matku jsem radši vynechala. Neměla jsem jí moc v lásce. Skoro nikdy se za mnou nestavila, ani po té autonehodě nepřijela. Nakonec jsme si všichni sedli na velký gauč. Hned ke mě přiběhla Nicol s Thomasem a velkou krabicí v rukách.

,,Otevři to!" naléhala na mě Nicol. Po chvilce jsem jí uposlechla a začala trhat balící papír. Po chvilce jsem konečně narazila na samotnou krabici. Když jsem jí otevřela, nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. 

V krabici se nacházel stříbrný kůl s vyrytý mým jménem a jedna uniforma. Byla nádherná. Chytla jsem jí do obou rukou a vyndala jí společně s kůlem ven. ,,Děkuji. Je... je to nádherné!" prohlásím se slzami v očích. Nicol s Thomasem mě pořádně obejmou. ,,Nemáš zač." zašeptají společně.

Od matky jsem dostala mou oblíbenou modrou růži beze slov jsem jí přijala. Nakonec zbyl Dimitrij. ,,Myslím, že jsem jediný, kdo ti nedal dárek..." prohlásí a obejme mě. Nakonec ze svého kabátu vytáhne dlouhou obálku. Opatrně jsem jí převzala a jedním pohybem otevřela.

Naskytl se mi pohled na letenky na dva týdny do Ruska. ,,Dimitriji co to má znamenat?" zeptám se ho a obejmu ho. ,,Pojedeme za mojí rodinou. Chtěla jsi je poznat, a tak jsem to zařídil." zašeptal a pevně mě objal. Lehce jsem ho políbila na tvář a hned jsem začala plakat. V tu chvíli jsem byla nejšťastnější holka ve vesmíru.