*O pět měsíců později*

V posledních pěti měsících jsme se vypořádali se spoustou věcí. Se Stevem jsme zařídili, abychom příští měsíc viděli Pegy a taky jsme se rozhosli přestěhovat do Washingtonu DC, protože tam bude nový S.H.I.E.L.D. Dnesk to řeknu Indy, Tonymu a Pepper během oběda, zatímco Steve zařídí poslední věci, abychom mohli do Anglie odletět bez starostí. Chtěla jsem, aby přišla i Pepper, aby to věděla a proto, že jsem s ní chtěla strávit čas. Pozvala bych i Rhodeyho, ale pracuje.

Kolem jedné jsem se setkala s Indy před našimi byty a společně jsme se šly s Tonym setkat v restauraci. Zamávala jsem Luimu a Chloe, když jsme vešly, a setkaly jsme se s Tonym a Pepper u stolu. Objaly jsme jem než si Indy sedla vedle Tonyho a já jsem seděla společně s Pepper naproti němu, než jsme si objednali jídlo a pití. S Indy jsme si daly pivo, zatímco Tony se držel kávy a Pepper vody.

„Tak proč jsi nás dneska chtěla vytáhnout na oběd?" zeptal se tony a promíchal si kávu.

„Jenom jsem chtěla strávit trošku času se svými kámoši." Usmála jsem se. Vlastně jsem docela měla strach jim to říct. Tedy, vlastně jenom Indy. Pravděpodobně si bude myslet, že ji opouštím, i když to nedělám.

„Kámoši? Divné pojmenování, ale dobře." Indy se usmála a usrkla si pití.

„Zní mi to jako jméno pro psa," řekl Tonyy a usrkl si kávy. Protočila jsem očima, než nám donesli jídlo a my jsme se smáli nad vzpomínkami, zatímco jsme jedli. Indy nám řekla o novém klukovi v práci, který je prý sexy.

„A co Ethan?" zeptala jsem se, což vzbudilo Tonyho pozornost.

„Ooo, tady je nějaký Ethan? Jaký je? Nech mě hádat, jako já?" Usmála jsem se, ale Indy naopak vypadala vytočeně.

„Ne. Ashley, řekla jsem ti, že je to jenom můj kamarád."

„Který možná je a možná není zároveň tvůj crush," řekla Pepper a já jsem souhlasně přikývla.

„A co ty víš? Se Stevem jste měli moc práce se sexem, abyste zůstali s námi." Indy se zakousla do burgeru, oči Pepper a Tonyho se přesunuly na mě.

„Hej! Jak jsi to sakra věděla?" zeptala jsem se, zatímco Pepper v rohu tiše oslavovala.

„Mám uši, víš? A jsou docela dobré uši. Jsem ráda, že jste to konečně dělali. Nestyď se."

„Tak jaký byl?" vyzvídala Pepper a Tony zasténal.

„Ne, Pepper! Nemůžeš se holky zeptat, jak dobrý je její kluk v posteli. To je napadení soukromí," promluvil Tony a snědl hranolku.

„Ona mi o vašem sexuálním životě řekla," opáčila jsem a Tony vykulil oči.

„Ne, to teda neřekla."

„To teda jo. Varování pro příště; buď víc romantický." Napila jsem se pití a Tony vypadal uraženě.

„Řeknu ti, že já jsem velmi romantický." Pokusil se mě přemluvit, ale Pepper mi to vyvrátila.

„Radši by sis měl dávat pozor," zamumlala Pepper, čímž mě a Indy rozesmála. Tony nebyl nadšený.

„Nicméně, nepřišla jsem si tady jen povídat a jíst. Mám novinky."

„O můj bože, ty jsi těhotná?!" vyjekla Pepper a my jsme jí všichni řeli ne. Teď vypadala zklamaně.

„Pepper, posloucháš vůbec něco, co ti říkám? Ona nemůže otěhotnět, pamatuješ?" řekl jí Tony a ona si vzpomněla. Pusou mi naznačila omluvu a ze strany mě objala.

„Takže, tou novinkou není, že jsem těhotná. Ale se Stevem se budeme stěhovat do Washingtonu." Hned, jak jsem to dořekla, Indy přestala jíst a podívala se na mě. Tony se na mě usmál a Pepper stejně tak.

„Jakože do Washingtonu DC?" zeptal se Tony a já jsem přikývla.

„Aww, jsem tak ráda, že spolu začínáte nový život." Pepper se usmála a objala mě.

„Není to ale jenom to. S.H.I.E.L.D. bude lokalizovaný tam a Steve chce být na blízku, kdyby mě náhodou potřebovali a taky, abychom spolu začali žít."

„Mám z tebe radost. Ne jen z tebe, ale i ze Steva." Tony se usmál a já jsem ho přes stůl chytla za ruku. Indy nicméně už dlouho nic neřekla.

„Indy, jsi v pořádku?" zeptala jsem se a ona vypadala trošku naštvaně a smutně.

„Stěhuješ se do Washingtonu?" zeptala se.

„Jo."

„Se stevem?"

„Jo." Přikývla jsem. „Je to problém?"

„Ne, jenom... Opouštíš mě, abys mohla žít s ním." Okamžitě jsem zavrtěla hlavou. Věděla jsem, že si to bude myslet.

„Ne. Neopouštím tě. Jo, možná se stěhuju, ale pořád tě budu navštěvovat, Indy. Nejsem špatná kamarádka. Musíš pochopit, že tohle je pro mě a pro Steva nejlepší. Nemůžu zůstat jenom kvůli tobě nebo třeba kvůli Tonymu. On má Stark Tower, jo, ale taky má svůj domov, který je na druhé straně Ameriky. Budu od něj a od Pepper dál, než od kohokoliv jiného. Přeju si, abych mohla zůstat, přeju..."

„Tak zůstaň."

„Ale taky chci se Stevem začít nový a pořádný vztah. Nový start znamená nové místo na žití."

„Ale nemusí. Můžete zůstat tady a pořád mít vztah," hádala se Indy. Ale já jsem věděla, co je pro nás se Stevem nejlepší.

„Ale to není jenom o tom. Musím tam být kvli práci a být blízko organizaci, kterou jsem vytvořila. Indy, dělám to, co je pro mě nejlepší. Mám tě ráda, ale chci být se Stevem víc. Budu ti volat a budu tě pořád navštěvovat. Chci se pro jednou soustředit na svůj osobní život." Indy místo toho, aby byla naštvaná a smutná, teď už byla jen smutná.

„Budeš mi chybět," řekla a já jsem se na ni usmála.

„Taky mi budeš chybět," řekla jsem a ona mě na stole vzala za ruku a zmáčkla ji.

„No, tak teď, když to máme vyřízené. Budeš potřebovat náklaďák, abys přestěhovala svoje věci?" zeptal se Tony a já jsem pustila ruku Indy.

„Nejspíš, proč?"

„Jenom mě to zajímá." Usrkl kávy a všichni jsme dojedli a dopili. Pepper a Tony nás nechali a my jsme se s Indy vrátily do bytu. Ujistila jsem se, že přesně ví, kam jdeme a líbilo se jí to. Měla ze mě a ze Steva radost, i když byla smutná, že odcházím. Čas, který jsme se my dvě znaly, byl nejlepší. Nepotřebuje mě tady celou dobu. Sama to zvládne.

*O měsíc později*

Další měsíc utekl a my se Stevem jsme na letišti připraveni letět do Londýna. Rozhodli jsme se jít teď, abychom, až se přestěhujeme do Washingtonu, se nemuseli strachovat o to, kdy Peggy uvidíme. Stěhujeme se tam za pár týdnů, takže teď je ideální čas. Fred a George nám řekli, že nás vyzvednou v Gatwicku a zavezou nás do hotelu, abychom druhý den mohli jít přímo za Peggy. Peggy si myslí, že přijdu jen já, neví o Stevovi.

Se Stevem jsme stáli u odbavování zavazadel. Lidi moc nezajímalo, že mě vidí s mužem. Prostě si mysleli, že to je kamarád z S.H.I.E.L.D.u. Což je pravda. Ale i tak nemůžeme dělat romantické věci na veřejnosti. Potom by zešíleli.

A vím, že si myslíte, že bych měla mít soukromé letadlo. Taky že mám, ale ráda využívám veřejné dopravy, protože se pak cítím víc normální a ne speciální kvůli tomu, kdo jsem.

Jakmile naše zavazadla byly odbavené, šli jsme si nechat zkontrolovat naše příruční zavazadla a pak jsme si došli na jídlo, než odletíme. Jakmile jsme se najedli, vzali jsme si s sebou nějakou vodu a sedli jsme si, abychom počkali, než otevřu náš gate.

„Myslíš si, že si mě Peggy bude pamatovat?" zeptal se Steve a já jsem se na něj podívala.

„Steve, je to sedmdesát let, bude. Myslím si."

„Co myslíš tím, že si to myslíš?" Povzdechla jsem si, musela jsem mu to říct.

„Peggy byla před pár lety diagnostikována nemoc, kvůli které zapomíná věci. Není to dobré a už párkrát na mě zapomněla. Ale vzpomene si, jen jí to musíš připomenout." Slabě jsem se usmála a sklopila jsem pohled na své ruce. Stav Peggy se zhoršuje a já ji takhle nerada vidím, když já jsem pořád (víceméně) mladá a pořád si žiju svůj život, zatímco ona je připoutaná k posteli v Anglii. Steve kolem mě dal paži a políbil mě na hlavu. Je to asi ta nejromantičtější věc, kterou teď může udělat, aniž by vzbudil pozornost.

„Promiňte," řekl malý hlásek vedle mě. Podívala jsem se na malou holčičku se dvěma copánky, které mohlo být tak šest let a která se na mě usmívala. „Vy jste Ashley Gomezová?" zeptala se mě a já jsem se usmála. Ráda potkávám malé fanoušky, proto miluju to, co dělám.

„To jsem," řekla jsem a ona se zeširoka usmála.

„Můžu se s vámi vyfotit?" zeptala se pěkně.

„Samozřejmě že můžeš, zlatíčko." Postavila jsem se a klekla jsem si vedle ní, zatímco nás její maminka vyfotila.

„Oh, promiňte, nějak mi to nechce fotit. Dejte mi vteřinku." Její maminka se na mě usmála a já jsem přikývla.

„Takže, zlatíčko, jak se jmenuješ?" zeptala jsem se té malé holčičky.

„Isabella," odpověděla, zatímco si hrála s koncem jednoho z jejích copánků.

„Isabella. To je nádherné jméno."

„Ashley se mi líbí víc," řekla, čímž mě rozesmála.

„Ashley je nudné. Pamatuju si, jak jsem vyjela na tátu za to, že mě takhle pojmenoval. Chtěla jsem jméno jako Elizabeth nebo Michelle. Ale místo toho jsem dostala Ashley."

„Ashley je roztomilé jméno. Sedí vám," zamumlala a já jsem se znovu usmála. Děti jsou prostě všechno a tak moc mě štve, že nemůžu mít vlastní. Adopce je pro mě nejlepší možností.

„No, děkuju ti, Isabello."

„Chci být přesně jako vy. Jak jste se stala hrdinkou?" zeptala se a já jsem se jemně zachechtala.

„Nemusíš být jako já, abys byla hrdinka. Pokud děláš to, co je dobré pro lidi a stejně tak pro tebe, to tě dělá hrdinkou. Nemusíš zachraňovat svět jako já. Můžeš být hrdinka i díky maličkostem." Usmála jsem se na ni a ona mě překvapila, když mě objala. Objala jsem její malou postavu, byla tak malinká. Odtáhla se a zeširoka se na mě zakřenila.

„Dobře, myslím si, že to mám." Její maminka se vrátila a já jsem malou holčičku objala. Polechtala jsem ji na boku, čímž jsem ji rozesmála a její maminka nás vyfotila. „Oh, to je tak roztomilé," řekla a já jsem se šla podívat. Já jsem se usmívala do foťáku a Isabella se usmívala tak, jak to děti dělávají. Zeširoka a nahlas. Byla to tak roztomilá fotka.

„To je tak roztomilé," poznamenala jsem a usmála jsem se na ni.

„Moc děkuju, zlepšila jste jí den," řekla, zvedla Isabellu a opřela si ji o bok.

„Nemáte vůbec zač. Kam vyrážíte?" zeptala jsem se jich.

„LA. Jedeme se podívat za tátou, že?" zeptala se své dcery, která se zahihňala.

„Aww, tak doufám, že si to užijete. LA je super místo." Usmála jsem se a ona mě objala.

„Moc vám ještě jednou děkujeme." Naposled se usmála a Isabella mi zamávala.

„Nashle," řekla a já jsem jim zamávala na rozloučenou.

„Měj se, princezno." Usmívala jsem se, zatímco odcházely. Povzdechla jsem si a sedla jsem si zpátky vedle Steva. Díval se na mě a já jsem se zamračila. „Co?" zeptala jsem se.

„Nic."

„Ne, co je?"

„Jenom, když tě vidím s dětmi, tak mě to ubíjí, protože nemůžeš mít vlastní," vysvtlil a já jsem se jemně usmála.

„Můžeme adoptovat. Není to konec světa."

„Já vím." Pozvedl koutek a políbil mě na líčko, bylo mu jedno, jestli nás někdo sleduje.

„Let 227 na Gatwick Airport, zahajuje se nástup do letadla. Pouze řady 17-30, prosím."

„Oh, to jsme my," řekl Steve koukající na naše letenky, tak jsme se postavili a vzali jsme naše tašky. Postavili jsme se do řady a nechali jsme si zkontrolovat naše letenky, než jsme nastoupili do letadla. Steve mě nechal si sednout vedle okýnka, protože jsem někdy během letu měla záchvaty paniky. Obzvlášť během těch dlouhých. Dokonce i ten nejlepší agent má problémy s panikou. Mám to tak už roky. Je to příšerné. Ale Steve je tady vždycky pro mě. Stejně tak Tony.

„Jdi v pořádku?" zeptal se mě Steve a já jsem přikývla. „Je to dlouhý let, jsi si jistá?"

„Jop. Prostě se pětkrát podívám na Hobita," řela jsem a podívala jsem se na něj. Protočil očima a a dal si tašku do přihrádky nad naše hlavy. Starší žena zápasila se svou taškou, tak jí Steve šel pomoct. Zatímco Steve byl pryč, já jsem si všimla malého kluka, který mě měl na tričku, jak na mě zíral. Usmála jsem se a mrkla jsem na něj. Zeširoka se zakřenil a otočil se na svého tátu, který mu řekl, aby se uklidnil. Usmála jsem se a podívala jsem se z okna. Stmívalo se, jelikož jsme měli letět během noci.

Cítila jsem, že si vedle mě někdo sedl, byl to Steve. Omotala jsem mu ruce kolem jeho paže a opřela jsem se o jeho rameno. Byla jsem unavená, takže jsem jednoduše usnula.

Vzbudilo mě až, jak se mnou někdo jemně třásl. Otevřela jsem oči a uviděla jsem usmívajícího se Steva.

„Ahoj," zašeptal.

„Ahoj. Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se, posadila jsem se a protřela jsem si oči.

„Zhruba pět hodin. Nechtěl jsem tě budit. Vypadalas tak klidně." Přimhouřila jsem oči a on se usmál.

„Díval ses na mě, jak jsem spala, chápu," zažertovala jsem a vytáhla jsem si z tašky sluchátka, chtěla jsem se podívat, jaké tu mají filmy. Steve se zasmál.

„Jenom na minutku," řekl a vrátil se k nějaké práci, kterou dělal. „Oh a už tu byli s jídlem, ale fakt jsem tě nechtěl budit, tak jsem ti nechal trošku těstovin." Steve dal půlku svého jídla na můj stoleček.

„Tos nemusel."

„Stejně jsem neměl takový hlad. Tak jez." ukázal na jídlo a já jsem na něj protočila očima. Rychle jsem ho líbla na líčko a vrhla jsem se na těstoviny. Jídlo v letadle nebylo zrovna nejlepší, ale dalo se to vydržet. Poté, co jsem dojedla, projížděla jsem filmy, dokud jsem nenarazila na třetí díl Pirátů z Karibiku. Usmála jsem se a hned jsem si ho zapnula. Jakmile film skončil, zbývala nám už jen hodna do toho, než přistaneme v Londýně, tak jsem si se Stevem rozhodla zahrát hru. Řekla jsem mu už víc jak před hodinou, aby šel spát, protože vypadal unaveně, ale on řekl, že je v pohodě.

„Dobře, bydlím v Africe, mám ocas a jím ostatní zvířata," řekl Steve. Hráli jsme hru, kdy jsme hádali zvířata. Vždycky řekneme tří fakty o tom zvířeti a ten druhý pak podle nich musí to zvíře uhodnout. Steve zatím vyhrává.

„Oh, to musí být lev," řekla jsem a Steve pokýval hlavou.

„Asi jsem si neměl vybírat tvoje nejoblíbenější zvíře."

„Jo, nejspíš. Ale vůbec mi tahle hra nejde." Usmála jsem se a protřela jsem si spánky.

„Znamená to, že vyhrávám?" Steve se ke mně naklonil a já jsem se usmála. Protočila jsem očima a líbla jsem ho na nos.

„Ano, vyhráváš." Usmál se pro sebe.

„Nedostanu vítězný polibek?" zašeptal a já jsem se rozhlédla kolem, abych se podívala, jestli se někdo koukal. Nikdo se nedíval, tak jsem ho vzala za obličej, přitáhla jsem si ho k sobě a spojila jsem naše rty. Naše rty se pohybovaly ve stejném rytmu, než jsme se odtáhli. Podívali jsme se na sebe a usmáli jsme se. „Miluju tě," řekl mi. Zahihňala jsem se a začervenala.

„Taky tě miluju." Ještě jednou jsme se políbili, než jsme si začali povídat o Tonym a o stěhování do Washingtonu. Byt už jsme měli, jen jsme chtěli nový nábytek. Poškrábala jsem se na krku a ucítila jsem tam známky. Usmála jsem se, zvedla jsem je a podívala jsem se na něj. I když byl Steve naživu, pořád jsem nosila i jeho. Pak jsem uviděla ty Buckyho a byla jsem zase smutná. Měla jsem tolik práce, že jsem na něj málem zapomněla. Tolik mi chybí.

Steve si toho musel všimnout, protože kolem mě dal paži a políbil mě na vršek hlavy.

O skoro dvě hodiny později jsme konečně přistáli. Vylezli jsme z letadla a šli jsme si vyzvednout zavazadla.

„Takže, Fred a George se s námi potkají venku?" zeptal se Steve, když si vzal svůj kufr. Už zbývá jenom ten můj.

„Jop. Pa nás zavezou na hotel a zítra půjdeme za Peggy. Nemůžu se dočkat, až dvojčata uvidím. Neviděla jsem je už dlouho," řekla jsem, načež Steve vzal můj kufr a vydali jsme se k východu. Šli jsme tam, kde lidé čekali na nové cestující, a usmála jsem se, když jsem uviděla dvě hnědovlasé dvojčata, která se kvůli něčemu hádala. Hned jsem věděla, kdo to je.

„Už se hádáte, jak vidím," ozvala jsem se a oni se na mě otočili.

„ASHLEY!" zaradovala se dvojčata a pevně mě objala. Opravdu mi tyhle dvě paka chyběla.

„Tak ráda vás vidím." Usmála jsem se, když jsme se odtáhli.

„My tebe taky," řekli oba s úšklebky. „Co je to za svalovce?" zeptali se opět oba najednou. To dělají často.

„Oh, Frede, Georgi, tohle je Steve, můj přítel, ale ssh, neříkejte to všem." Přitáhla jsem Steva blíž a on dvojčatům zamával. Z nějakého důvodu byli v šoku.

„U pekel, to je on, že?" zeptal se Fred, čímž mě zmátl. „Ten chlápek, o kterém máma pořád mluvila."

„Vysvětlete, prosím," pobídla jsem je a dvojčata protočila očima.

„To je zatracenej Kapitán Amerika," řekl George a já jsem mu rychle plácla ruku na pusu, abych ho utišila. Řekl t možná až trochu moc nahlas.

„Co na tom, abyste to nikomu neříkali, jsi nerozuměl?" zašeptala jsem mu a on sklopil pohled.

„Promiň," zamumlal mi do ruky, než jsem ji oddělala.

„Takže ty jsi ten chlap, kterému Ashley odevzdala srdce." Fred udělal kolem Steva kolečko, jako kdyby ho vyslýchal. Ježíši Kriste.

„A já si toho vážím," řekl Steve a já jsem se pro sebe usmála.

„Plánuješ Ashley jakkoliv ublížit?" zeptal se Fred a já jsem se plácla do čela.

„Nikdy za milion let bych jí neublížil." Fred se usmál a poplácal Steva po zádech.

„Super, chlape. Vaše taxi čeká, slečno Gomezová. Pokud nás budete následovat," zažertoval George a já jsem ho se smíchem následovala. Tak moc mi připomínali Tonyho. Připomeňte mi, že se někdy musí setkat.

Jakmile jsme vlezli do auta, já, Fred a George jsme se začali smát nad starými časy a začali jsme Stevovi všechno vyprávět. Pak jsme dorazili na náš hotel a Fred řekl, že nás ráno vyzvedne. Objala jsem je na rozloučenou a vešli jsme do hotelu. Jakmile jsme měli zařízený pokoj, padla jsem na postel a udělala jsem si pohodlno. Byla jsem pořád unavená, i když jsem v letadle spala pět hodin.

„Nemůžeš spát ve svém oblečení, Ash," poznamenal Steve a plácnul sebou vedle mě.

„Ale můžu. Sleduj mě," řekla jsem a zavřela jsem oči, Steve se zasmál.

„Tak dobře," řekl, než se přesunul na moji polovinu postele a zvedl mě jako nevěstu. Zasmála jsem se a bouchla jsem ho do hrudi. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a on mě odnesl do koupelny. Postavil mě na zem a já jsem se přichystala do postele. Pak jsem sebou znovu hodila na postel a přitulila jsem se ke Stevovi, díky čemuž jsem hned usnula. Nemohla jsem si ale pomoct a strachovala jsem e o Peggy. Doufám, že si bude Steva pamatovat. Otázkou je, jestli si vůbec bude pamatovat mě. Už je to dlouho.

*Druhý den ráno*

Se Stevem jsme vstali, osprchovali jsme se a oblékli jsme se, než jsme se nasnídali. Anglická snídaně zní úžasně a taky úžasná je. Steve se dal trošku cereálií a vajíček. Jakmile jsme dojedli, setkali jsme se s Fredem venku a pozdravili jsme se objetím. Tedy já ano. Steve mu jen zamával.

„Je Peggy v pořádku?" zeptala jsem se, když jsme vyjeli.

„Oh, má se fajn. Je nadšená z toho, že tě uvidí. George je teď s ní, aby se ujistil, že je v pořádku," řekl Fred a já jsem přikývla. „Takže, jaký je tvůj plán, jak jí řekneš, že je tvůj příťa naživu?" Protočila jsem na něj oči.

„Kdybys počkal se Stevem v obýváku, dokud ti nedám signál, abys ho poslal dovnitř, bylo by to super."

„A jaký přesně je ten signál?"

„Uh, slova jako třeba 'Mám něco, co ti musím ukázat'," řekla jsem a Fred přikývl.

„Není to zrovna ten nejlepší plán, ale dobře. A ty od nás čekáš, že Steva zabavíme?" zeptal se Fred a já jsem přikývla.

„Jop. Řekněte mu o tom, co se dělo potom, co zmizel a o mámě a tátovi." Fred vypadal smutně při zmínce jeho táty. Daniel umřel před pár lety na infarkt. Zasáhlo to Peggy a kluky hodně tvrdě. Ale já jsem tady byla pro ně.

„Chápu. Tak jsme tady." Zaparkoval auto před domem a já jsem se zhluboka nadechla. Vylezla jsem z auta a došla jsem ke dveřím s Fredem a Stevem za zády. Fred mě předběhl a zaklepal na dveře jejich speciální kód, díky kterému poznají, že je to ten druhý. George vystrčil hlavu zpoza dveří a usmál se.

„Ránko." Mrkl, než nás pustil dovnitř.

„Je tam, kde vždycky." George se usmál a já jsem přikývla, než jsem vešla do místnosti. Lehce jsem zaklepala a otevřela jsem dveře a vlezla jsem dovnitř, než jsem je za sebou lehce zaklapla. Došla jsem tam, kde ležela a ona pomalu otevřela oči. Vypadala tak staře.

„Oh, Ashley, to jsi ty." Okamžitě se posadila a vzala mě za ruku. Usmála jsem se na ni a pohladila jsem ji palcem po její unavené staré ruce.

„Ahoj, Peggy. Dlouho jsme se neviděly." Usmála se a posadila se víc zpříma, když jsem si vzala židli a dala jsem si ji vedle její postele, než jsem si na ni sedla.

„Můžeš to říct znovu." Usmála se. Stejně jako její kůže, tak její hlas byl starý a skřehotavý. Nerada jsem ji viděla takhle. Já bych takhle měla vypadat taky, ale nevypadám. „Co tě tíží, drahoušku? Dvojčata jsou zase otravná?" řekla a já jsem pozvedla koutek.

„Ne. Jenom, měla bych být tam, kde jsi ty. Stará a blízko smrti. Promiň, to zní hnusně."

„Ne, jenom pokračuj, drahoušku." Povzdechla jsem si a podívala jsem se na ni.

„Měla bych být stará. Neměla bych být mladá. Měla bych být stará jako ty a ležet v posteli, protože nemůžu chodit." Peggy mě utišila a poklepala mě po ruce její druhou rukou.

„To je v pořádku, Ashley. Žila jsem svůj život. A ty si žiješ ten svůj. Jenom jinak, to je všechno. Jak se vůbec má Tony?"

„Osina v zadku, jako vždycky," řekla jsem a Peggy se lehce zasmála, kdyby se smála hodně, měla by záchvat kašle. Bylo to strašné. „Ale změnil se k lepšímu a nemůžeme spolu vycházet líp."

„To je dobře. Už si našel tu pravou?"

„Vlastně ano. Tedy, alespoň já si myslím, že je to ta pravá. Jmenuje se Pepper a je úžasná." Peggy vypadala tak překvapeně, že mě to rozesmálo.

„No, tak to je něco, co bych nečekala, že uslyším." Posunula se na posteli a já jsem se usmála. „A co ty? Usadila ses s někým?" Jemně jsem se usmála a sklopila jsem pohled na ruce, za které mě pořád držela. „Hele, vím, že to se Stevem bylo těžké, navíc ještě to s Howardem, ale musíš se posunout dál, má drahá. Jestli to neuděláš, nebudeš mít pořádný život."

„O to právě jde, já jsem se posunula dál. Jenom ne moc daleko," začala jsem, čímž jsem ji zmátla.

„To má být ten signál?" zašeptal Fred za dveřmi a Peggy protočila svýma unavenýma očima.

„Já nevím," zašeptal George zpátky a já jsem se jim zasmála.

„Ano, kluci, to byl ten signál," zakřičela jsem na něj.

„Vidíš, já jsem ti řekl, že to bylo ono," zašeptal Fred svému bratrovi, než otevřeli dveře.

„Signál na co?" zeptala se Peggy ve chvíli, kdy Steve vešel pomalu dovnitř. Vypadala tak překvapeně, v očích měla dokonce slzy. „Steve?" zeptala se a začala plakat. „Ty žiješ," řekla a já jsem Steva zatáhla tam, kde na něj mohla snáz vidět. Vzal si židli a sedl si vedle mě, zatímco Peggy ho chytla za jednu ruku, druhou se pořád držela mě. „Je to tak dlouho," řekla a po tváři jí stekla slza. Setřela jsem ji a ona se usmála.

„Nemohl jsem tady nechat čekat moje nejoblíbenější holky, ne?" řekl Steve, myslel tím mě a Peggy. Peggy se usmála a zmáčkla mi ruku.

„A co James?" zeptala se a můj úsměv zmizel. Zavrtěla jsem hlavou a ona zase byla smutná. Měla Buckyho opravdu ráda a já jsem si tak moc přála, aby skončili spolu.

„Je mi to moc líto, Peggy," ozval se Steve, ale ona zavrtěla hlavou.

„To není tvoje vina, Steve. Jsem si jistá, že Ashley ti to už řekla."

„Mnohokrát," řekl Steve a já jsem do něj s malým úsměvem strčila. Pak jsme jí vysvětlili, co se Stevovi stalo a co se stalo v New Yorku s Lokim.

„Tak to byl idiot," řekla Peggy, měla na mysli Lokiho. To mě rozesmálo. Pak jsme jí řekli o Indy a o tom, jak je úžasná. „Už mě nahrazuješ, co?" zažertovala Peggy.

„Tebe bych nikdy nemohla nahradit, Peggy, a ty to víš," usmála jsem se na ni a ona mi zmáčkla ruku. ¨

„Tak, vy dva, řekněte mi, co se děje? Řekla jsi mu to?" zeptala se, ale hned toho litovala, protože si myslela, že to Steve neví.

„Vlastně, Peggy, jakmile se Steve vrátil, řekl mi, že mě miluje a já jsem mu to řekla zpátky." Usmála jsem se na Steva a využila jsem volné ruky, abych mu ji omotala kolem paže a opřela jsem si hlavu o jeho rameno. „Teď spolu bydlíme a brzy se budeme stěhovat do Washingtonu." Usmála se a zmáčkla nám ruce.

„Jsem tak ráda, že jste si to řekli. Bylo tak otravné, že my všichni jsme to věděli, ale vy dva ne," vysvětlila Peggy a já jsem se usmála. „Na jak dlouho jste tady?"

„Jenom na pár dní. Chci se jít podívat na památky, než odjedeme. Tentokrát pořádně místo toho, co se stalo před pár lety," řekla jsem a Peggy se zahihňala.

„No, ráda vás oba vidím tak šťastné. Zůstaňte na večeři, Fred dělá svoje úžasné lasagne." Zasmála jsem se, protože Fredovy lasagne je něco, co mi chybělo. Fred je vlastně dobrý kuchař.

Jakmile jsme měli večeři, chvilku jsme si povídali, než nastal čas, abychom se Stevem odešli. Políbila jsem Peggy na hlavu a řekla jsem jí, že se brzy vrátím. Usmála se na nás a řekla nám, ať na sebe dáváme pozor. Se Stevem jsme přikývli, než nás Fred vzal zpátky na hotel. Zbývá už jen pár dní, než pojedeme domů a přestěhujeme se do jiného města. Máme před sebou se Stevem pár náročných týdnů.