Poté, co jsme ještě nějakou chvíli zůstali ve Stork clubu, jsme se rozhodli odejít a trošku se prospat. Ale během noci jsem měla noční můry o Stevovi, o Buckym a o tom, že jsem je ztratila oba dva. Opravdu potřebuju takové myšlenky dostat z hlavy. I když už jsem jednoho z nich ztratila. Pro mě ale není ztracený, pořád je se mnou v duchu.

Druhý den a během toho, co jsem si procházela věci s Peggy, přišel Steve a dal mi nějaké psí známky.

„Co to je?" zeptala jsem se.

„Ty jsou Buckyho. Myslel jsem si, že bys je třeba chtěla." Podívala jsem se na ty známky a viděla jsem na nich Buckyho jméno s datem jeho narození a čísla regimentu. Přejela jsem prstem přes jeho jméno a usmála jsem se na Steva.

„Ty je nechceš?" zeptala jsem se a on zavrtěl hlavou.

„Myslel jsem si, že ty bys je chtěla víc." Usmál se a já jsem ho vzala do objetí.

„Děkuju, Steve," šeptla jsem mu do ucha.

„Nemáš zač, Ash." Ještě jednou se usmál, než si šel po svém. Všimla jsem si smutné Peggy, tak jsem ji rychle objala. Říct jí o Buckym bylo těžké, když, podle Steva, se jí Bucky chystal zeptat, jestli bude jeho přítelkyně, přímo po tom, co se vrátí přesně z té mise, na které padl. Společně se mnou byla Peggy devastovaná, ale snažila se svůj smutek, který jsem hned prokoukla, schovat. Dokonce i Howard byl smutný. S Buckym se potkali jen párkrát, ale myslela jsem si, že z nich budou kamarádi. Osobnostně si byli podobní. Duchaplný a vtipný a člověk, kterého těžko nemáte rádi.

Usmála jsem se nad těmi vzpomínkami a dala jsem si známky kolem krku a schovala jsem je pod uniformu. Peggy se nad mými činy usmála, než vzala nějaké papíry a přešla ke stolu, u kterého jsme se scházeli. Phillips stál v jeho čele a já jsem seděla mezi Howardem a Stevem.

Phillips se otočil od mapy k nám. „Johann Schmidt patří do cvokhausu. Myslí si, že je Bůh a je ochotný hodit do povětří polovinu světa, aby to dokázal, počínaje USA."

„Schmidt pracuje se silami přesahující naše schopnosti," promluvil Howard. „Dostane se přes Atlantik a smaže z mapy celé východní pobřeží během hodiny." Podívala jsem se na Steve, který si četl nějaké poznámky o Schmidtovi a o tom, kde by mohl být. Položil papír na stůl a vypadal zmateně.

„Kolik máme času?" zeptal se chlápek jménem Timmy. Docela jsem se se 107 poznala poté, co je Steve zachránil. Všichni to byli milí muži, kteří mi připomínali Buckyho.

„Podle mého nového přítele míň jak čtyři a dvacet hodin." Jsem si jistá, že Phillips mluvil o Stevovi. Ale čtyři a dvacet hodin? To není moc času.

„Kde je teď?" zeptala jsem se.

„Poslední základna Hydry je tady," řekl Phillips a ukázal na místo na nějaké fotce s horami. „V Alpách, 500 stop pod povrchem."

„Takže, co máme dělat?" zeptal se další člen 107, myslím, že to byl Dugan. Ze všech byl nejhodnější. Docela jsem se s ním spřátelila, abych řekla pravdu.

„Chci říct, nemůžeme jim přece jen tak zaklepat na dveře."

„Proč ne?" zeptal se Steve a s tím se všechny oči přesunuly na něj. Doufám, že teď žertuje. „To přesně uděláme." Nežertuje, že?

Ukázalo se, že ne. Oni opravdu půjdou před jejich dveře. Snažila jsem se Steva přesvědčit, aby vymyslel lepší plán, ale on se mě jen zeptal, jestli mu věřím.

Tentokrát ale s Peggy nezůstaneme pozadu. My budeme jejich záloha. Jakmile se dostanou na základnu, já a Peggy povedeme do základny 107. Jsem docela natěšená z takové akční práce, protože jsem nic takového nedělala od té doby, co jsem se vytrénovala. Očividně vím, jak používat zbraň, ale nikdy jsem ji nemusela nijak použít, kromě trénovacího zařízení. Taky kromě toho dne, kdy jsem střílela na Stevův štít, ale to byl test.

S Peggy nám bylo řečeno, že máme s vojáky počkat blízko základny v lesích mimo dohled. Nabily jsme a sestřelily jsme číslo mužů, které jsme počítaly.

„Číslo 5, bum na tebe!" zakřičela jsem na Peggy, jakmile jsem jednoho trefila. Ona pak sestřelila dva další a ušklíbla se na mě.

„Číslo 6 a 7 jsou dole." Usmála jsem se na ni, zatímco jsme běžely víc dovnitř. Pár chlápků jsem nakopla, přičemž jsem využila svých schopností a jednoho jsme zastřelila. Všimla jsem si pak muže, který držel Steva, tak jsem se rozběhla a několikrát jsem ho střelila. Toho muže, ne Steva samozřejmě. Spadl na zem a vojáci běželi za mnou. Já jsem běžela s nimi a zastavila jsem se před Stevem.

„Jdeš pozdě," konstatoval jednoduše, nad čímž jsem se usmála a zavrtěla jsem hlavou. Pak jsme se jeden na druhého dívali a já jsem ještě nikdy neměla větší potřebu ho políbit. Chtěla jsem ho vzít za krkem a tvrdě a láskyplně ho políbit. Chtěla jsem mu říct své city a ukázat mu, jak moc se o něj zajímám. Teď na to ale není správný čas.

„Nemáš něco na..."

„Jasně," přerušil mě a odběhl. Sledovala jsem ho, jak odchází, než za mnou přišla Peggy.

„Řeklas mu to?" zeptala se, zatímco nabíjela zbraň.

„Nope." Zavrtěla jsem hlavou a ona si povzdechla.

„Doufejme tedy, že dostaneš další šanci," řekla, než mě odtáhla. Zvládly jsme následovat Steva do letecké základny, kde zrovna Schmidt stačil nasednout na letadlo s čím, co jsem se naučila, že je Tesseract. Viděla jsem Steva, jak za letadlem běží, ale věděla jsem, že ho nestihne. V tu chvíli ale kolem projel Phillips v autě a popohnal mě a Peggy, abychom nasedly. Usmály jsme se a naskočily jsme. On pak zrychlil, aby dohonil Steva.

„Nastupte!" zakřičel Phillips a on rychle nasedl. Vypadalo to, že opravdu rychle zrychlujeme, ale to Schmidt taky a už nám nezbývalo moc ranveje.

Steve se pak postavil připravený skočit na letadlo. „Snažte se jet stabilně," zakřičel Steve. Peggy do mě strčila, čímž se mi snažila říct, že je to buď teď, nebo nikdy.

„Počkej!" zakřičela jsem na něj a on se na mě podíval. Podívala jsem se na jeho rty a udělala jsem něco, čeho nejspíš budu litovat. Políbila jsem ho na líčko. Vycouvala jsem.

„Hodně štěstí," zakřičela jsem s úsměvem a on mi ho oplatil, než nám zasalutoval a skočil na jedno z kol od letadla, přičemž Phillips auto zastavil. Zastavili jsme těsně u okraje. Postavila jsem se a sledovala jsem letadlo odlétat se Stevem na palubě. Teď opravdu lituju toho, že jsem ho nepolíbila.

„Co teď budeme dělat?" zeptala jsem se s pohledem nadále upřeným na mizejícím letounu.

„Půjdeme do kontrolní místnosti a budeme čekat na nějaké novinky," řekla Peggy a já jsem se na ni podívala se zoufalým pohledem. Byla jsem v pozici, kdy bych dobrovolně udělala cokoliv, abych Stevovi pomohla. „Je mi líto, Ashley, ale není toho moc, co bychom momentálně mohli udělat." V uklidňujícím gestu položila svou ruku na mou a já jsem přikývla. Phillips pak znovu nastartoval auto a odjeli jsme zpátky dovnitř.

Hned, jakmile jsme se dostali do řídící místnosti, vypadalo to, že jsme základnu prakticky převzali. Kousala jsem si nehty, zatímco Peggy tam se mnou a s Phillipsem stála. Pak se něco stalo.

„Tady kapitán Rogers. Slyšíte mě?" Podívala jsem se na Peggy, než jsem vystřelila k vysílačce. Opravdu doufám, že má to letadlo pod kontrolou, aby ho dostal zpátky. Opravdu mu to už musím říct. Odstrčila jsem jednoho týpka ze židle, abych si na ni sama mohla sednout.

„Slyšíme tě, Steve. Bože, jsi v pořádku?" zeptala jsem se rychle.

„Ashley! Schmidt je mrtvý!" Projela mnou vlna úlevy, když jsem zaslechla tato slova. Dokázal to. Opravdu to dokázal.

„Co ten letoun?"

„To je trošku těžší vysvětlit?" Podívala jsem se vystrašeně na Peggy, tahle situace je opravdu těžká.

„Dej mi souřadnice. Já a Peggy ti najdeme bezpečné místo na přistání."

„Žádné bezpečné přistání se nekoná. Můžu to ale zkusit nahnat dolů." Oh ne, to neudělá.

„Um, seženu Howarda, určitě ví, co má dělat," vykoktala jsem. Bála jsem se toho, jak složité by to ještě mohlo být.

„Není dost času," řekl Steve. Zaslechla jsem Peggy šeptat, ať nám se Stevem nechají trošku času o samotě. „Tahle věc se pohybuje moc rychle a míří na New York." Oh bože, ne New York. „Musím to namířit do vody." Tady. Slyšíte to? To mi puklo srdce. Nemůžu uvěřit tomu, že se tohle děje, Mně.

„Steve," vyhrkla jsem se slzami v očích. „Prosím, nedělej mi to. Před pár dny jsem ztratila Buckyho, nemůžu přijít i o tebe. No tak. Prosím, nedělej mi to." Hlas se mi zlomil, během poslední věty. Snažila jsem se slzy zadržet, protože jsem v srdci doufala, že je způsob, jak z toho Steva dostat.

„Je mi to líto, Ashley. Ale jsem uprostřed ničeho. Pokud budu čekat déle, hodně lidí může umřít." On chce riskovat vlastní život, aby zachránil každého v New Yorku. To je důvod, proč ho tak miluju. Je ochotný se toho pro ostatní tak moc vzdát.

„Steve, prosím, musí být nějaký způsob," řekla jsem se zamlženým viděním.

„Ashley. Omlouvám se, ale tohle je má volba." Usmála jsem se, protože jsem věděla, že si vede dobře, ale slyšela jsem turbíny motoru zrychlovat, což znamenalo, že to namířil dolů. Moje srdce nemůže být víc zlomené. „Ashley, udělej mi laskavost."

„Cokoliv."

„Buď dobrý člověk. Žij si svůj život, posuň se dál, najdi si muže, zamiluj se, vdej se, měj děti. Ale hlavně, ať jsem na tebe pyšný. Ať jsme na tebe s Buckym pyšní." To bylo ono. Už jsem slzy nezvládla zadržet. Chtěl, abych se posunula dál, i když je to pro mě nemožné.

„Steve-"

„Slib mi, že to uděláš." Mohla jsem přímo slyšet jeho slzy, a jak moc ho to bolelo. Musela jsem mu to říct, musím mu to říct teď.

„Slibuju. Ale ty mi taky něco slib. Slib mi, že až uvidíš Buckyho, řekneš mu, jak jsem na něj pyšná. A jak moc mi chybí." Setřela jsem si slzy, když tu jsem zaslechla, jak Peggy za mnou popotahuje. Okay, teď už brečí. Z toho se mi chce brečet ještě víc.

„Slibuju." Usmála jsem se a snažila jsem se zadržet slzy, ale nefungovalo to. „A hádám. Pokud je tohle moje poslední šance to říct." Slzy nadále přicházely a já jsem nevěděla, co se chystá říct. Doufám jenom, že mu to nebude moc dlouho trvat, abych mu mohla říct, že ho miluju. „Ashley, já-" Vysílačka pak začala šumět.

„Steve?" zeptala jsem se, i když jsem věděla, že je pryč. „Steve, no tak." Slzy přišly rychle a já jsem je nadále stírala, ale další je hned nahradily. „Steve, tohle nedělej. Tohle mi nemůžeš udělat. Ne teď. Ne nikdy." Setřela jsem víc slz a mohla jsem slyšet Peggy za mnou, jak pláče. „Prosím," šeptla jsem se zavřenýma očima. „Prosím, vrať se. Miluju tě," brečela jsem s hlavou v dlaních. „Miluju tě!" vyjekla jsem hlasitěji, než slzy přišly ve formě vodopádu. Hlavu jsem nadále měla v dlaních a cítila jsem, jak mě někdo objal. Byla to Peggy. Klekla si a vzala mě do náruče. Naposledy jsem takhle moc brečela, když umřel táta.

Můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem tak moc milovala, byl pryč. Vzdal se svého života, aby zachránil ostatní, což je něco strašně Stevovského. A za to jsem ho milovala ještě víc. Ve chvíli, kdy jsem mu to řekla, to byl špatný moment. Bylo to pozdě. Začala jsem se mentálně bít, protože jsem mu to měla říct dřív. Abychom měli šanci být spolu. Milovala jsem ho tak moc a on se to nikdy nedozví. A já s tím budu muset nadosmrti žít.

Miluju tě, Steve Rogersi. Nehledě na to, jak daleko jsi, vždycky tě budu milovat.

⭐⭐⭐  

Trošku delší kapitola, ale je to tady - Steve je oficiálně v ledu. 

Co bude s Ashley dál?

To se dozvíte v příští kapitole! Do konce této první knížky zbývá sedm kapitol!

Love ya all xx.

Lie