Jakmile jsme se vrátili k Tonymu domů, já jsem se vydala do tělocvičny, zatímco Tony šel dolů pracovat. Jeho tělocvična se mi líbí, je strašně pěkná. Je tady ring na boxování, boxovací pytle, věci na posilování a podložky, na kterých mi Happy pomáhá trénovat. Což mu jde skvěle. Občas ho zraním, ale on se vždycky postaví a jedeme dál.

Vešla jsem a Jarvis rozsvítil světla. „Díky, Jarvisi," řekla jsem, než jsem došla k pytlům a svázala jsem si vlasy do culíku. Než jsem sem šla, tak jsem se převlékla a taky jsem si vzala flašku vody. Pak jsem začala do pytle mlátit a občas kopat.

Po pár úderech jsem začala slyšet hlasy. „Nemám dost času." Byl to Stevův hlas? Proč slyším Stevův hlas? „Musím to navést do vody." V hlavě se mi blýskaly vzpomínky, zatímco jsem dál a dál mlátila do pytle. Čím víc jsem ho viděla, tím víc jsem udeřila.

„Vypadáš dobře, Ashere." Bucky? Proč teď slyším Buckyho?

„Nikdy se nezměň." Howard? Co se to děje?

„Až do konce." Když jsem uslyšela tu větu, udeřila jsem do pytle celou svou silou. Utrhl se a odletěl pryč. Asi jsem musela i křičet, když jsem do pytle mlátila. Stála jsem tam, zhluboka jsem dýchala a utřela jsem si z obličeje slzu, která ani nevím, kdy se tam objevila. Proč se mi tohle děje?

Už jsem ty hlasy zase neslyšela. Co je se mnou špatně?

„Ashley." Vykřikla jsem a uskočila jsem dozadu, kvůli čemuž jsem spadla dozadu. Otočila jsem se a viděla jsem ve dveřích stát ustaraného Happyho. „Jsem to jenom já, Ashley." Vypadalo to, že si všiml toho pytle, ale já jsem jen mávla rukou a došla jsem pro jiný. „Tos udělala ty?" zeptal se, zatímco já jsem zahákla druhý pytel.

„Nechci o tom mluvit," řekla jsem a rozmáchla jsem se.

„Je ti dobře?" vyzvídal a postavil se vedle mě.

„Je mi fajn," odpověděla jsem, přičemž jsem přidala na síle.

„Ashley, podívej se na mě." Ignorovala jsem ho a dál jsem mlátila. „Ashley, prosím, podívej se na mě." Naposled jsem udeřila, než jsem si povzdechla a vzhlédla jsem na něj. „Co se děje?"

Popotáhla jsem a utřela jsem si z čela pot. „Přišla jsem si zacvičit. Ale jak jsem začala, slyšela jsem jejich hlasy. Hlasy Howarda, Buckyho a Steva. Jejich hlasy, Happy. Proč jsem je mohla slyšet?" zeptala jsem se a snažila jsem se zadržet své slzy.

„Netuším, Ashley. Ale vím, že musíš jít domu. Jsi ve stresu a potřebuješ si odpočinout. Tony by řekl to samé." Podívala jsem se na něj a on se na mě usmál. „Svezu tě. Pojď." Povzdechla jsem si a vyšla jsem z tělocvičny s Happym za zády. Rozpustila jsem si vlasy a vzala jsem si s pohovky své oblečení. Vyšla jsem ven a Happy mě odvezl domů.

„Drž se dál od problémů, okay? A odpočiň si," křičel na mě Happy přes hlasitou ulici.

„Určitě," zakřičela jsem zpátky a vešla jsem do budovy. Jakmile jsem se dostala do svého bytu, tak jsem se převlékla do čistého oblečení, lehla jsem si na postel a začala jsem přemýšlet. Proč jsem mohla slyšet jejich hlasy? Proč lidí, kteří jsou mrtví? Prostě proč?

Podívala jsem se na hodiny, které hlásily dvě odpoledne. Odfrkla jsem si a vstala jsem, abych se mohla vydat do města. Zjistila jsem, že čerstvý vzduch mi pročistí hlavu líp, jak cokoliv jiného. Jakmile jsem vyšla ven, vdechla jsem čerstvý vzduch a uklidnila jsem se. Rozhodla jsem se jít do malé restaurace na konci ulice. Vždycky tam chodím. Dávají mi tam jídlo zadarmo, ale já jim stejně vždycky zaplatím.

Když jsem sešla dolů po schodech, všimla jsem si holky snažící se vytáhnout krabice ze svého auta. Rozhlédla jsem se kolem a neviděla jsem nikoho ochotného jí pomoct. Usmála jsem se a přešla jsem k ní. „Chtěla byste pomoct?" zeptala jsem se jí, kvůli čemuž ona nadskočila a praštila se o dveře od kufru. Škubla jsem sebou, protože jsem věděla, že to muselo bolet. „Omlouvám se, to jsem nechtěla," omluvila jsem se, zatímco ta holka si třela místo, kde se bouchla, a ujišťovala se, že znovu už se to nestane.

„To je v pohodě. Stává se mi to často," odpověděla ta holka, když konečně položila krabici, kterou držela, na zem a podívala se na mě. Její oči se rozšířily a pomalu sundala svou ruku ze svého čela. „O můj bože. Vy jste Ashley Gomezová." Ukázala na mě a já jsem se usmála.

„To jsem."

„Wow. Okay. Um, dejte mi chvilku." Opřela se o své auto a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla.

„Jste v pořádku?" zeptala jsem se a postavila jsem se před ní.

„Jo. Jenom, jsem vaše obrovská fanynka." Usmála jsem se a pokývala hlavou. Další můj fanoušek. Potkávám je docela často. „Slyšela jsem o vás všechno a musím říct, že jste úžasná." Šlo na ní vidět, že se snaží nekřičet jako puberťačka, ale já jsem to malé vykvíknutí stejně slyšela.

„Díky. Ale jsem jen obyčejný člověk jako ostatní. Chcete pomoct s těmi krabicemi?" zeptala jsem se a podívala jsem na zadní sedačky jejího auta. Všechny krabice byly pojmenované. Rozhodně se sem stěhuje.

„Chcete mi pomoct?" zeptala se šokovaně. Přikývla jsem a ona se snažila nejančit. „Jo, jasně. To by bylo cool." Dělala všechno možné, aby se chovala normálně, ale málem zakopla o své vlastní nohy. Zasmála jsem se nad ní a vzala jsem dvě krabice. Byly těžké ale nic, co bych nezvládla. Zastavila jsem se a podívala jsem se zpátky na ni.

„Promiň, jak že se jmenuješ?" zeptala jsem se jí.

„Indusha. Indusha Woods." Usmála se na mě a já jsem jí to oplatila.

„Ráda tě poznávám, Indusho. V jakém jsi patře?"

„26." Usmála jsem se, protože to je i mé patro.

„Byt?"

„Um, moment." Sáhla do kapsy a vytáhla svazek klíčů. „Byt 207." Znovu jsem se usmála, protože jsem věděla, že to je přímo naproti mně. Oh, tohle bude zábava.

„Tak to máš štěstí, protože to je hned naproti mně. Vítej, kamarádko přes chodbu." Mrkla jsem na ni, než jsem s krabicemi vyšla po schodech. Slyšela jsem, jak si pro sebe mumlá, aby se uklidnila. Zasmála jsem se a došla jsem k výtahu – to bude rychlejší. Počkala jsem na ni, než mi odemkne své dveře. Jakmile to udělala, řekla mi, abych krabice položila do kuchyně. Udělala jsem tak a rozhlédla jsem se kolem. Vypadal jako byt Rachel a Monicy z Přátel. Jo, viděla jsem Přátelé, byla to úžasná show.

„Dostalas jackpot, Indy," řekla jsem, když přišla s dalšími krabicemi. Rozhodla jsem se jí tak říkat, protože její jméno je strašně dlouhé.

„Já vím. Bydlím naproti nejlepší agentce světa," vykvíkla a postavila krabice na stůl, který v kuchyni stál. „Jackpot," zazpívala a vydaly jsme se pro další věci. Zkontrolovala jsem si telefon a viděla jsem zmeškané hovory od Tonyho a Pepper. Povzdechla jsem si, protože mi bylo jasné, že jim Happy řekl, co se mi stalo. Schovala jsem si telefon do kapsy a dál jsem pomáhala Indy. To jméno se uchytí.

Po chvilce jsme konečně vynesly všechno a já jsem se jí rozhodla pomoct i s vybalováním. Trvalo nám to celý den, ale zvládly jsme to. Pak jsme sebou plácly na gauč a trošku jsme si odpočinuly.

„Tak, Indusho, řekni mi něco o sobě," začala jsem a ona se zhluboka nadechla.

„Takže, jsem Indusha. Je mi 25, jak vidíš, tak mám černé vlasy a zelené oči. Mám ráda šerm, gymnastiku, počítače, hraju na kytaru, zpívám, hraju, čtu a píšu. Tebe se ani ptát nemusím, protože o tobě vím snad všechno. Což je docela divné, za což se omlouvám." Zasmála jsem se nad ní a ona se po chvilce přidala. Myslím, že my dvě si budeme rozumět.

„Máš spoustu koníčků." Usmála jsem se a ona se zasmála. „Kde na ně bereš čas?"

„Mám ho spoustu. Nemám práci, přítele ani nic, co bych dělala. Mám nudný život," vysvětlila a usrkla si piva.

„Odkud ses přistěhovala?"

„Z Bostonu. Líbilo se mi tam, ale tady je víc možností."

„Hádám, že tam toho moc nebylo." Postavila se, vzala z ledničky dvě piva, jedno mi podala, než se zase posadila.

„Ani ne. Jsem takový nerd a vždycky jsem se chtěla přestěhovat do New Yorku. Jenom jsem na to potřebovala peníze."

„A jak jsi je získala?"

„Tvrdě jsem pro ně pracovala. Měla jsem 3 práce a občas jsem hrála na ulici za peníze."

„Ty jsi hrála na ulici?"

„Jo. Ale ne dlouho. Hrávala jsem při tom na kytaru a zpívala. Tím jsem vydělala dost peněz, abych se sem přestěhovala."

„Wow. Kdybych nebyla agentkou, byla bych na tom tak jako ty teď. Vlastně, byla bych už mrtvá." Usrkla jsem si a Indy se málem zadusila svým pivem.

„Kolik ti je, pokud ti nevadí, že se ptám?"

„91. Ale vypadám na 24. Sérum zastavilo stárnutí. Vůbec to není přitažlivé, věř mi."

„Ale no tak, muži se před tebou musí plazit po kolenou. Jsi sexy s velkým S." Zasmála jsem se a postavila jsem své pivo na stolek. Stejně se nemůžu opít, tak jaká je pointa?

„Nejde jenom o vzhled, Indy," vysvětlila jsem a posadila jsem se zpátky.

„Já vím, ale znám tě sotva pár hodin a už vím, že jsi víc při zemi, než jsem si kdy myslela. Chci říct, hodně jsem toho o tobě četla, jakože hodně, a vypadá to, že všichni si myslí, že jsi seriózní agentka, která pořád jezdí na mise a vůbec neodpočívá. Všichni se ale pletou. Jsi normální člověk s normálním životem, jenom je víc dobrodružný a nebezpečný než ten jejich. A podívej se na sebe. Žiješ v bytě v New Yorku a chodíš po ulicích jako normální člověk. Proto tě tak moc obdivuju. Nehledě na to, jak dobrá jsi agentka, vždycky se vrátíš ke svým kořenům, a takový by podle mě měl být každý člověk." Usmála jsem se nad Indyným proslovem, protože nikdo to takhle nikdy neřekl. Je pěkné vědět, že si toho někdo všiml.

„Odkud tohle všechno přišlo?" zeptala jsem se a překřížila jsem si paže.

„Nevím. Prostě to ze mě vyšlo." Usmála se a napil se svého piva. Víte co, srát na to, co Fury říká. Chci tuhle holku víc poznat, protože vypadá strašně mile dole při zemi. Podívala jsem se na hodiny a pomyslela jsem si, že bych se raději měla vrátit k sobě a zavolat Tonymu.

„Bylo to s tebou dneska super, ale potřebuju si zavolat," řekla jsem, postavila jsem se z gauče a vydala jsem se ke dveřím. Otevřela jsem je, došla jsem ke svým dveřím a začala jsem je odemykat. „Oh a Indy?"

„Jo?" vystrčila hlavu ze dveří.

„Pokud něco budeš potřebovat, stačí zaklepat." Usmála jsem se na ni a ona mi to opětovala.

„Díky." Přikývla jsem, než jsem otevřela dveře a zalezla jsem do svého bytu. Zavřela jsem za sebou a dveře a usmála jsem se pro sebe. Hodila jsem klíče do misky a zvedla jsem telefon, abych zavolala Tonymu. Párkrát to zazvonilo, než to Jarvis zvedl.

„Zdravím, slečno Gomezová. Pan Stark momentálně pracuje. Chtěla byste s ním mluvit?"

„Ano, prosím, Jarvisi." S povzdechem jsem se posadila na pohovku.

„Vteřinku, slečno Gomezová." Přikývla jsem, i když mě nemohl vidět.

„Yo, Ashley, kam jsi utekla? Chtěl jsem s něčím pomoct." Šlo slyšet, že Tony jí, zatímco mluvil, což mě vytočilo. Nesnáším, když lidi jí a zároveň mluví.

„Nebylo mi dobře, tak mě Happy odvezl domů."

„Je všechno v pohodě? Nepřestalo ti fungovat sérum, že ne?"

„Ne, to ne. Nestane se to, neboj. Jenom..." Váhala jsem, jestli to Tonymu říct nebo ne. Jsme přátelé celý jeho život. Měl by to vědět. „Boxovala jsem a najednou jsem slyšela hlasy a to mě prostě dostalo."

„Jaké hlasy jsi slyšela?"

„Tvého otce, Stevův, Buckyho. Myslíš si, že je se mnou něco špatně, Tony?"

„Ne, samozřejmě, že ne. Jenom ti chybí a konečně tě to dostalo. Je to v pohodě, je to naprosto normální. Zajímalo mě, kdo rozflákal ten pytel. Jsi silná, Ash."

„Já vím. Hele, Tony, musím jít. Jsem unavená a někdo nový se nastěhoval do bytu naproti mně a jde mi z toho hlava kolem." Dobře, možná jsem zalhala. O Indy nemusí vědět, prozatím.

Tony zasténal. „Další z takových lidí? Hej, mám na ně vyletět jako Iron Man a říct jim, ať jsou z ticha?"

„Ne, je to v pohodě. Zvládnu ji."

„Takže je to ona?" Zatracená pusa. „Víš, že se můžu stavit a podívat se, že je všechno ok." Vím, o co se snaží. K Indy e nepřiblíží.

„Dobrý pokus, Tony. To se ti nepovede."

„Zatraceně," zaklel pod vousy. „Fajn. Ale slibuju, že na ni nic nebudu zkoušet. Stejně nejspíš nebude můj typ."

„Nemůžeš mít větší pravdu," řekla jsem, než jsem zavěsila. Poslala jsem Pepper rychle textovku, že jsem v pohodě a že se nemusí o mě bát. Pak jsem si dala studenou sprchu a šla jsem do postele.

⭐⭐⭐

Copak se s Ashley může dít? o_O

A jakpak nám s dějem zamíchá Indy?