*1971*

Už je to dlouho, co jsme se viděli naposledy. S.H.I.E.L.D se rozrostl a já jsem neustále jezdila na hromadu misí. Howardovi se podařilo vylovit Tesseract, který je momentálně v NASA, společnosti založené na průzkum vesmíru. Je to jediné místo, které je dost dobré na to, aby tam mohl být uschovaný. Agenti jej sledují dennodenně, kdyby náhodou začal dělat divné věci. A pokud začne, budu první, kdo se to dozví.

Ptáte se, co se stalo ve světě Howarda Starka? No, všechny ženy ať se uklidní, protože Howard se konečně rozhodl usadit. Jeho žena se jmenuje Maria a je to jeden z nejhodnějších lidí, jaké jsem kdy potkala. Občas opravdu nechápu, jak se zrovna ona mohla zamilovat do Howarda. Ale pak je vidím spolu a vím proč. Svoji jsou už dva roky a minulý rok se jim narodil malý chlapeček. Pojmenovali jej Tony. Tedy, jmenuje se Anthony, ale já mu říkám Tony. Zní to líp. Myslím, že Howard si to potají myslí taky, ale Maria trvá na tom, aby se mu říkalo Anthony. V tomhle je fakt divná.

Když už jsme ale u těch dětí, Andrew má syna, o kterém nám nikdy neřekl. Jmenuje se Nicholas a teď už mu bude 15 let. Malý ďábel, ale je to hodný kluk. Jako jeho otec je nelítostný a silný. Nebyla bych překvapená, kdyby po otci převzal jeho pozici místo mě. Stejně si nemyslím, že bych byla dobrý ředitel společnosti. Jsem spíše typ na agenta.

Peggy je stále Peggy. Je z ní úžasná agentka, ale má o tomhle všem menší pochyby. Minulý rok byla nemocná a museli ji kvůli tomu i na dva měsíce hospitalizovat. Měla jsem o ni strach. Vždycky mám. Nemůžu ztratit ji, ani Howarda. Jsou důvodem, proč dělám to, co dělám. Nemůžu a ani je ještě nechci ztratit. Vím, že jednou ten den přijde, ale nechci, aby byl už tady. To je pochopitelné, že ano?

Myslím, že to už je všechno, o co jste přišli. Právě jsem se vrátila z mise a rovnou jsem šla do oddělení zbraní, abych nějaké nové otestovala.

„Slečno Gomezová, paní Starková je ve vaší kanceláři," řekl mi agent, když jsem jednu z pistolí položila na stůl. Přikývla jsem, sundala jsem si sluchátka a vydala jsem se do své kanceláře. Hodně agentů už přišlo a odešlo a S.H.I.E.L.D. je větší, než kdy dřív. Je to úžasné a cítím obrovské privilegium, že zde můžu pracovat. Opět jsem se s jedním z agentů spřátelila, jmenuje se Zack Jones. Je roztomilý, to ano, ale není Steve.

V S.H.I.E.L.D.u jsme pro Steva vytvořili památník, aby se na něj agenti mohli chodit dívat a aby si pamatovali, co všechno pro nás udělal. Já jsem u něj ze všech nejvíc. Nemine den, kdy by mi on a Bucky nechyběli.

S povzdechem jsem došla do mé kanceláře. Otevřela jsem dveře a uviděla jsem Mariu, jak stojí a rozhlíží se po místnosti.

„Moc tě tady nevídám," řekla jsem, načež se na mě otočila.

„Ashley, ahoj." Usmála se, přešla ke mně a objala mě. „Ráda tě vidím."

„Taky tě ráda vidím. A kdo je tahle malá opička, co?" Přešla jsem k Tonyho kočárku a prstem jsem jej pohladila po tváři. Ani nevíte, jak moc roztomilé miminko on je. Zatím je ještě plešatý a vypadá jako Howard. Jaké to neštěstí. Tony se začal smát, když jsem na něj začala dělat vtipné obličeje.

„Chyběla mu jeho teta Ashley," řekla Maria ve chvíli, kdy jsem Tonyho zvedala z kočárku a skákala jsem s ním všude možně.

„I tys mi chyběl," řekla jsem vtipným hlasem a políbila jsem ho na čelo. „Hodně jsi vyrostl od té doby, co jsem tě viděla naposledy."

„Není už tak malý." Maria se zasmála, když jsem prstem píchla Tonyho do tvářiček, abych ho rozesmála.

„Tak co tady teda děláte? Většinou sem s Tonym nechodíš."

„Vím, ale potřebuju si o něčem promluvit s Howardem, tak nevadilo by ti Anthonyho na chvíli pohlídat, než se vrátím?" zeptala se Maria, zatímco já jsem v hlavě křičela ano na souhlas, protože mám Tonyho moc ráda, ale moc často ho nevídám.

„Jasně, bez problému." Usmála jsem se na ni a ona mi to oplatila.

„Díky, Ashley. Jsem tvým dlužníkem." Ještě jednou se usmála, než se natáhla do kočárku a vytáhla z něj plyšáka. „Pokud by brečel, tak mu dej tohle a on se hned uklidní, dobře?" Přikývla jsem a Maria mi Tonyho plyšáka položila na stůl. „Tak fajn, buď hodný." Políbila Tonyho na čelo, nad čímž se musím usmát. Je vidno, že to bude maminčin chlapeček, až vyroste. „Za chvíli se vrátím," zvolala Maria, než z kanceláře odešla a zavřela za sebou dveře. Usmála jsem se a s Tonym stále v náručí jsem si sedla na stůl. Posadila jsem si ho na klín, zatímco si cucal palec.

Podívala jsem se na fotku Buckyho a Steva, kterou jsem na stole vždycky měla. „Vidíš tyhle dva pány, Tony?" Natočila jsem Tonyho, aby na fotku dobře viděl. „Tihle dva, byli mí nejlepší přátelé. Měla jsem je moc ráda. Doufám, že si nikdy nebudeš muset projít tím, čím já. Nezasloužíš si to," řekla jsem mu, ale on si dál jen cucal palec. „Je to jako mluvit do zdi, co?" Pak se začal natahovat po mých známkách, které jsem stále nosila na krku. Pevně jsem je chytla, aby mi je nestrhl. „Jednou ti vysvětlím, proč je pořád nosím. A jednoho dne pochopíš, kolik pro mě znamenají." Usmála jsem se na něj, což mi on jen oplatil prázdným výrazem. Usmála jsem se ještě víc a políbila jsem ho na čelo. Nikdo tomuhle kloučkovi nikdy neublíží, postarám se o to.

*O 20 let později, 1991*

Ještě víc věcí se za tu dobu změnilo. Howard teď má vlastní společnost, která se jmenuje Stark Industries a syn Andrewa, Nick, teď vede S.H.I.E.L.D. Já jsem posledních dvacet let dělala to samé. Chodím na mise a zachraňuju svět. Je to docela super.

Sledovala jsem, jak Tony roste z dítěte do dospělého muže, který má celý život před sebou. Už jej skoro vůbec nevídám, jelikož jsem na misi skoro každý den.

Peggy je zpátky v Anglii, poněvadž se vdala za muže, který se jmenuje Daniel. Vyprávěla mi o něm a vypadá to, že je docela fajn. Nikdy jsem ho nepotkala, ale to, jak o něm mluví, mě nutí se usmívat. Na svatbu jsem jim nešla, ale Peggy mi ukázala všechny fotografie, na kterých vypadala přenádherně. Byla jsem celkem smutná, protože já nic takového nejspíš nezažiju. Ale práce je teď celý můj život a já musím zůstat v pozoru.

Nick do S.H.I.E.L.D.u zavedl nový systém, který kategorizuje agenty podle toho, jak jsou dobří. Pokud jde o nováčka, je na první úrovni. Ale pokud jste tak dobří, jako třeba já, můžete se dostat až na sedmou úroveň. Ale ještě nikdo mě nepřekonal nebo se nedostal na stejnou úroveň, na které jsem já. Je to docela cool, když jste nejlepší.

Právě testuju své schopnosti na agentech, kteří jsou speciálně trénovaní v bojových uměních. Jsme docela dobří přátelé, jelikož mě spoustu naučili. Jeden z nich, Adam, se mě chystal praštit do obličeje, ale já jsem ho chytla za předloktí a převrátila jsem ho na záda. Pak jsem se rozběhla k dalšímu člověku, Lorně, a přetočila jsem se na rukou tak, abych měla její hlavu mezi stehny. Usmála jsem se a přetočila jsem ji, abych stála.

„Pěkný trénink." Zazubila jsem se, vzala jsem si trošku vody a odešla jsem z tréninkové místnosti. Hned, jak jsem vyšla, mě přivítal agent, který mi podal ručník.

„Pan Fury by vás rád viděl v jeho kanceláři," řekl agent, zatímco jsem si tím ručníkem utírala čelo.

„Cože? Teď?" zeptala jsem se a nalokala jsem se pořádně vody.

„Ano, teď." Zamručela jsem, ručník jsem hodila na agenta a odešla jsem do Nickovy kanceláře. Velmi vzácně mě tam povolával, takže by mě zajímalo, co může tak chtít. Zaklepala jsem na dveře a vešla jsem dovnitř.

„Chtěl jste mě vidět, pane?" Mávl na mě, abych za sebou zavřela dveře, tak jsem tak udělala.

„Možná byste se nejprve měla posadit." Kývl hlavou k židli, jež stála před jeho stolem. Pomalu jsem si plná zmatení sedla. „Včera v noci se stalo něco, co se vám nebude líbit."

„Děsíte mě, Nicku, a to se stává velmi vzácně," řekla jsem s překříženými pažemi.

„Nejspíš bude lepší, když si to přečtete." Popostrčil ke mně papír, na kterém jsem si okamžitě všimla Howardovy fotky. Pomalu jsem se naklonila dopředu a přečetla jsem si nadpis. Howard a Maria Starkovi zemřeli při autonehodě v Long Islandu. Podívala jsem se na Nicka, pak zpátky na papír a pořád dokola jsem si četla ten proklatý titulek. Tohle nemůže být skutečné.

„Tohle je vtip?" zeptala jsem se se snahou zakrýt slzy.

„Není to vtip, Ashley, Je mi líto, přeju si, aby to tak bylo. Vím, že jste si byli blízcí-" Přeruším ho tím, že se postavím, po tváři mi stéká slza. Popadnu ten papír a vyřítím se z jeho kanceláře, ignorujíc výkřiky svého jména. Co nejrychleji jsem se dostala do své kanceláře a zabouchla jsem za sebou dveře. Jakmile jsem si byla jistá, že jsou pevně zavřené, sjela jsem po nich na zem. Znovu a znovu jsem si četla ten papír a snažila jsem se pochopit, jestli to byla skutečnost. Byla.

Odhodila jsem papír na zem a rozbrečela jsem se. Přitáhla jsem si kolena k tělu a vzlykala jsem do nich. Dlužila jsem Howardovi život. Nabídl mi příležitosti, o kterých se mi ani nesnilo. Byl jako můj bratr, takhle se s nikým už nikdy cítit nebudu. Spoustě mě toho naučil a já jsem ráda, že jsem ho mohla znát. A nezapomeňme na Mariu. Stala se mou dobrou blízkou kamarádkou. Tolikrát mě vrátila nohama na zem. Spoustu jí toho dlužím. Ale teď jsou pryč.

Mysl se mi pak zatoulala k Tonymu. Doufám, že je v pořádku. Je mu už jedna a dvacet, takže by to měl zvládnout. Ale i tak tady pro něj chci být, říct mu, že všechno bude v pořádku. Ale nejspíš se mnou ani nebude chtít mluvit.

Otřela jsem si tváře a vstala. Ze skříňky jsem si vytáhla whiskey. Většinou si ji dávám jen někdy po náročné misi. Uklidňuje mě to. Nezapomněla jsem společně s flaškou vzít i skleničku a posadila jsem se na stůl. Trošku jsem si nalila a napila jsem se. V hlavě mi začaly probleskávat vzpomínky na Howarda. Den, kdy jsem ho potkala. Jak jsme pro Steva ukradli letadlo. Den mé transformace. A to všechno potom. Tento muž měl takový dopad na můj život. Milovala jsem ho, ale ne romantickým způsobem. Milovala jsem ho jako rodinu.

Dveře se pak otevřely a v nich stál Nick. Ráda jsem viděla, že měl starost, ale teď jsem opravdu chtěla bát o samotě. „Nevěděl jsem, že pijete whiskey," řekl a posadil se před stůl.

„No," řekla jsem, než jsem se znovu napila, „teď už to víte." Poté jsem si do skleničky nalila další várku zlatavé tekutiny. Nabídla jsem mu, ale odmítl.

„Vím, že je to těžké, Ashley. Chvíli truchlit samozřejmě můžete, ale pak to musíte nechat jít. Máte důležitou práci, při které se nic nemůže pokazit."

„Nechat jít?" zeptala jsem se. „Nechat jít? Chcete, abych jen tak přešla smrt dvou nejdůležitějších lidí v mém životě? Vy tmu opravdu nerozumíte, že?"

„Ale ano, rozumím. Už jste ztratila spoustu lidí, které jste měla ráda, je to těžké. Ale nemůžete tomu dovolit, aby to ovlivnilo vaši práci," vysvětlil se Nick, zatímco já jsem dál pila.

„Ale já to nemůžu jen tak nechat jít. Howard toho pro mě tak moc udělal. Dal mi život. Dal mi toho tolik. Bez něj by S.H.I.E.L.D. nestál. A ani já," poslední část jsem zamumlala, protože to byla část mé minulosti, o které jsem nikomu, kromě Howarda, nikdy neřekla.

„Co tím myslíte?" zeptal se Nick, já jsem mezitím položila skleničku na stůl a naklonila jsem se dopředu.

„Kdyby nebylo jeho. Nejspíš bych byla mrtvá," vyplivla jsem, jako kdyby to byl jed na špičce m=ho jazyku.

„Proč byste byla mrtvá?"

„Protože sebevražda už párkrát vypadala jako ta lepší možnost. Jo, slyšel jste správně. Chtěla jsem se zabít. Roky jsem na to myslela. Dokonce jsem se o to pokusila, dvakrát. Tak či tak mi to nevyšlo."

„Ashley-"

„Stalo se to potom, co Steve zemřel. Neunesla jsem to. Celá ta ztráta dvou mužů, které jsem tak moc milovala, se stala nesnesitelnou. V takové dny jsem jen byla doma, nejedla jsem, nespala, jenom jsem myslela na to, jak vezmu zbraň a stisknu spoušť. Nemohla jsem žít s vědomím, že ten život neprožiju s nimi." Přestala jsem mluvit a utřela jsem si slzu. Nick vypadal zaujatě, nemůžu uvěřit, že mu tohle všechno říkám. „Ale neudělala jsem to. Protože jsem věděla, že bych za sebou nechala Howarda a Peggy a to jsem jim nemohla udělat. Tak jsem zůstala. Teď se na mě podívejte. Viděla jsem už tolik lidí, co znám, jak to nechali jít a začali žít jinak, s někým jiným, mají spolu třeba i rodiny. To já nemůžu. Nemůžu zestárnout, nemůžu se opít a nemůžu mít děti. Jaký muž by chtěl žít s někým, jako jsem já?"

„Ashley-"

„Vypadněte." Podívala jsem se raději do skleničky s whiskey, abych se mu nemusela podívat do očí. Zaslechla jsem, jak si povzdechl a jak vstal z židle.

„Jenom abyste věděla, Gomezová, Howard by strávil svůj život s někým, jako jste vy. Ale věděl, že vy ne," řekl Nick, než otevřel dveře, odešel a zase je za sebou zavřel. To mě umlčelo. Věděla jsem, že se Howardovi líbím, ale nevěděla jsem, že mě má až tak moc rád. Možná mezi námi něco mohlo být. Ale fakt, že on by zestárnul a já ne. Bylo by to zvláštní. Navíc by nikdy neměl Tonyho. Udělal správnou věc. Možná je řada na mně, abych udělala správnou věc a nechala to jít.

⭐⭐⭐ 

Tak jsme přišli i o Howarda. 😭

A Ashley se nám docela dost otevřela, co na to říkáte?

V příští kapitole (která bude extra dlouhá, takže se mnou mějte, prosím, trpělivost) budeme svědky důležitého dne americké historie. 

Uhádnete, o jaký den se jedná? 🤔

Love ya all xx.

Lie