Musela jsem včera trošku přehodnotit priority a postavit školu a rodinu na první místo a Wattpad přenechat na jiný den. Doufám, že se nezlobíte a že to pochopíte. ❤️

!!ODTEĎ, KDYŽ MLUVÍM O REVISITED, TAK MYSLÍM TENHLE PŘÍBĚH!! 

⭐⭐⭐

„Hádám, že jsi sem nepřišla jen proto, abys mi řekla ahoj," hádal. Protřel si zezadu krk a já jsem přikývla. „Tak do toho, vybal to na mě," pobídl mě a sedl se na opěradlo jeho pohovky.

„Chci si s tebou promluvit o Iniciativě Avengers."

---------------

„Iniciativa Avengers?" zeptal se Tony a já jsem přikývla. „O co jde, že jsi přišla až ke mně domů?"

„Je to takový nápad. Přišel s ním Fury," vysvětlila jsem a Tonymu se rozšířily oči.

„Myslíš Andrewa?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne. Nick. Pamatuješ si Nicka, že?"

„Jeho syna? No jasně. Jak se mu daří?" otázal se Tony a přešel k baru. Pokývl na mě, ať ho následuju.

„Daří se mu skvěle. Připomíná mi jeho otce." Usmála jsem se, když si Tony začal nalévat.

Zvedl ke mně oči a zeptal se mě jimi, jestli si dám taky, ale já jsem jen zavrtěla hlavou.

„Iniciativa Avengers je nápad dát dohromady skupinu jedinečných lidí, kteří můžou dělat věcí, jaké jiní ne." Tony si usrkl a ostražitě mě pozoroval.

„Nazýváš mě jedinečným?" Ukázal na mě a já jsem jen s úsměvem přikývla. „Tak to jsi první."

„Vzhledem k tomu, že jsi právě odhalil pravou identitu Iron Mana, kterému mimochodem fakt fandím, uslyšíš to čím dál častěji, Tony." Zkřížila jsem paže a on vypadal, jako že nad něčím přemýšlí. „Na co myslíš?"

„Víš, co se stalo v Afghánistánu?"

„Vím, že tě věznili. Po nějaké době ses dostal ven a tvůj kamarád Rhodey tě zachránil. Proč, něco skrýváš?" Opřela jsem se o bar, on si mezitím znovu usrkl ze skleničky a postavil se přede mě.

„Víš, jak vznikl Iron Man?" zeptal se a já zavrtěla hlavou. Je to pravda. Nikde jsem neslyšela o tom, jak to celé vzniklo. „V tom případě máte štěstí, slečno Gomezová. Prosím, chopte se mého rámě a následujte mě." Zasmála jsem se mu a propletla jsem naše paže. On mě pak dovedl ke schodům, po kterých jsme následně sešli dolů. „Jenom taková malá připomínka, fotografie jedině bez blesku, protože to otravuje jak mě, tak Jarvise," zažertoval Tony a já jsem se připojila k jeho hraní důležitým pokyvováním hlavy. Pak se zastavil u skleněných dveří vedoucích do tmavé místnosti.

„Jsem zmatená," řekla jsem.

„Výborně." Usmál se, než mi dal ruce před oči, abych nic nemohla vidět. Zasmála jsem se, když jsem zaslechla, jak se dveře otevřely a on mi řekl, abych šla dopředu.

„Te tohle nutné?" zeptala jsem se.

„Ano. Teď si dávej pozor, kam šlapeš" Pomalu jsem udělala jeden krok a pak ještě několik dalších, než mě zastavil. „Tak fajn, všechno v pohodě?"

„Ano."

„Nic nevidíš?"

„Ne, nic nevidím."

„Dobře, nemusíš to říkat tak ironicky. Nech je ještě zavřené," řekl a pomalu své ruce stáhl. Držela jsem oči zavřené, protože vím, že by mě asi zabil, kdybych tak neudělala.

„Okay," vydechla jsem.

„Jsou zavřené?"

„Ano, u všeho všudy." Smála jsem se, zatímco jsem si stěžovala.

„Dobře, světla, Jarvisi," přikázal Tony a já jsem hned pocítila, jak se místností rozlilo světlo. „Výborně. Ashley, otevři oči za tři, dva, jedna..." Otevřela jsem oči a přivítal mě nádherný pohled, který mi vyrazil dech.

„Wow, šeptla jsem, zatímco jsem se rozhlížela kolem. Byl tady stůl s počítačem a spoustou hromadou věcí. Vzadu stály auta a vlevo vedle nich několik mechanických paží. Vpravo jsem si pak všimla obleku Iron Mana. Podívala jsem se na Tonyho, který se praštěně usmíval. Popoběhl ke svému počítači a popohnal mě k sobě. Usmála jsem se a postavila jsem se vedle něj.

„Jarvisi, vytáhni plány obleků." Zakřenil se na mě, než se objevil velký hologram s narýsovanými návrhy obleku Iron Mana. Tony natáhl ruku a různě se po něm posunoval a zvětšoval ho. Pusu jsem měla otevřenou ohromením nad tím, že malé miminko Tony vyrostl a zvládl tohle všechno.

„Ty..." Ukázala jsem na něj.

„Ano." Přikývl.

„Jsi udělal tohle všechno?" zeptala jsem se a mávala jsem rukou kolem, abych na to všechno mohla ukázat.

„To rozhodně ano." Pyšně se usmál. Taky jsem se pyšně usmála a znovu jsem se rozhlédla kolem. Cítila jsem v očích slzy, ale zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. „Je ti dobře?" zeptal se Tony, což mě donutilo na něj vzhlédnout.

„Ano. Jenom... Kdo by kdy tušil, že malý Tony zvládne tohle všechno? Nemáš ani tušení, jak jsem na tebe pyšná." Postavila jsem se přímo vedle něj a on s úsměvem shlédl na své boty.

„Jsi na mě pyšná?"

„Strašně moc." Udělala jsem krok a objala jsem ho. Opravdu mi tenhle malý blbec chyběl. Oddělili jsme se a usmáli jsme se na sebe. „Mám ale jednu otázku." Tony na mě pokývl, abych pokračovala. „Jak Jarvis věděl, kdo jsem? Řekl jsi mu to, nebo to prostě věděl?" Tony si povzdechl a stále čelem ke mně si sedl za stůl.

„Řekl jsem mu, ať tě pustí dovnitř, kdybys náhodou někdy přišla. Vím, že jsme spolu dlouho nemluvili, ale stále jsem doufal, že se v těch dveřích jednou ukážeš. Jsem tak rád, že se to stalo." Usmál se a chytil mě za ruce. „Sledoval jsem tě, mimochodem. Ne jako nějakej stalker, jenom dost na to, abych věděl, jak si můj nejoblíbenější člověk vede v práci," vysvětlil a já jsem cítila, jak mě něco žduchlo do zadku. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla jsem jednu z robotických paží, jak ke mně strká židličku.

„To není zrovna to nejlepší místo, kde do ní strkat, Jarvisi," pronesl Tony nahlas k jeho počítači. Zachechtala jsem se a posadila jsem se na tu židličku vedle Tonyho.

„Omlouvám se, pane. Omlouvám se, slečno Gomezová," řekl Jarvis svým roztomilým britským akcentem.

„Nic se neděje, Jarvisi." Tony pak něco začal psát do vyhledavače. Natáhla jsem se víc dopředu a zjistila jsem, že tam vyťukal mé jméno. Mé celé jméno, ne Agentka Gomezová- Pak stiskl enter a vyjely mu tisíce výsledků. Klikl na stránku wikipedie, kterou někdo vytvořil. Občas tam chodím, abych se něco dozvěděla o celebritách, které se mi líbí a možná jsem si i párkrát vyhledala i Tonyho.

Vypadá to, že to obsahuje hromadu informací o mém životě. Přeci jenom jsem v hledáčku veřejnosti už 68 let. Za tu dobu jsem toho stihla hodně. Tony pak přestal se scrollováním dolů, když narazil na sekci o jedenáctém září. Byla u ní fotka věží a mě, jak běžím k Severní věží. Pamatuju si to tak živě.

„Tohle mi ale vynikalo. Zapomeň na všechny ty věci před tím. Protože to, co jsi dokázala toho dne," řekl a ukázal na stránku s wiki, „dokazuje, jak moc ses jako osoba vyvinula. Vyvinula ses v úžasného člověka. Někoho, ke komu vzhlížím. Někoho, kdo by měl být vzorem pro malé děti." Nad Tonyho slovy jsem se musela usmát, protože pro mě hodně znamenají. Tony pro mě znamená hodně, takže tahle slova taky. „A možná jsi to už slyšela mockrát, takže radši sklapnu," vyhrkl a otočil se zpátky k počítači.

„Vlastně to řekl jenom jeden další člověk. A tím byl tvůj otec." Tony přestal se vším, co dělal a podíval se na ruce, které měl na stole před sebou. „Připomínáš mi ho, víš? Dokázal vtipkovat nehledě na situaci. Byl by na tebe pyšný, Tony. Tak moc jako já. A věř mi, když to říkám." Podíval se na mě smutným pohledem a já jsem ho vzala za ruku. Slabě se na mě usmál a já jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Vedeme si dobře na lidi, co se léta neviděli.

„Trošku mimo téma, ale nikdy jsi mi neřekla, proč pořád nosíš tyhle známky. Něco už jsem o nich teda četl, ale chtěl jsem se ujistit, že to co se píše, je pravda." Sundala jsem hlavu z jeho ramene a podívala jsem se na něj. Rozpletla jsem naše ruce a vytáhla jsem psí známky, které jsem měla kolem krku. Nikdy jsem je nesundala.

„Tyhle známky pro mě hodně znamenají. A když říkám hodně, tak myslím fakt hodně. Patřily mým dvou nejlepším kamarádům. Stevovi Rogersovi a Jamesi Barnesovi. Byli jsme strašná Trojka. Vždycky tady jeden pro druhého. Ať je, co je." Trošku jsem se ztratila ve své vlastní mysli, když jsem si vzpomněla na to, když mi to Bucky řekl. Věděla jsem, že oběma můžu věřit s čímkoliv. Mí dva nejlepší přátelé. Tak moc mi chybí.

„Ashley," zaslechla jsem Tonyho, čímž mě vyrval ze vzpomínek.

„Promiň. Na chvíli jsem byla ve svém vlastním světě." Odkašlala jsem si a znovu jsem se podívala na známky.

„Vím, co se jim stalo. Nemusíš mi to říkat," navrhl Tony a znovu mě chytil za ruce.

„Díky, Tony." Usmála jsem se na něj a on mi to oplatil.

„Nemáš zač. Myslím, že potřebujeme trošku změnit náladu, takže..." Tony se postavil a přešel do prostoru před svým stolem. „Jarvisi, připrav hřiště na basketball." Usmála jsem se, když Jarvis nachystal holografické hřiště. Bylo to úžasné. Vstala jsem ze svého místa a přeběhla jsem k Tonymu. Už dlouho jsem basketball nehrála, protože při něm prý podvádím.

„Jsi si jistý, že se mi chceš postavit?" snažila jsem se ho z toho vymluvit. Tak se to přece dělá, ne?

„Iron Man vs Nejlepší agentka na světě. Opři se do toho, laboratorní kryso," žertoval se mnou, zatímco dribloval holografickým balón. Zatvářila jsem se, jako že jsem uražená, ale moc dlouho mi to nevydrželo, protože jsem měla strašnou potřebu se smát.

„Ty se do toho opři." Nenapadla mě pro něj žádná přezdívka, takže s tím jsem skončila.

„Ou, ale já jsem se do toho opřel už dávno," řekl hravě a začal driblovat kolem mě. Ale já jsem mu balón vytrhla, doběhla jsem ke koši a vrhla jsem ho do něj. Vyjíkla jsem a udělala jsem malý vítězný taneček. „Nejlepší ze tří." Protočila jsem očima a hodila jsem mu balón zpátky. Hráli jsme dál a Tony čím dál víc prohrával. Začínal už být unavený, ale já? Já bych klidně mohla hrát celý den.

Když jsem znovu zaskórovala, zavýskla jsem, zatímco Tony znaveně došel k pohovce a vyvalil se na ni.

„Jak to, že nejsi unavená?" vydechoval a Jarvis mu přinesl vodu.

„Super voják, pamatuješ." Mrkla jsem na něj, než jsem odhodila balón a sedla jsem si vedle něj.

„Budeš mi muset pořádně vysvětlit, co ti to udělalo, protože zatím nemám žádné ponětí."

„To je příběh na jiný den. Jsem unavená a ty se potřebuješ prospat." Postavila jsem se a Tony trošku zasténal, než mě následoval.

„Zůstaň. Mám tu spoustu volných pokojů, jestli chceš." Usmála jsem se na něj a ještě jednou jsem ho objala.

„Je to pěkná nabídka, Tony, ale mám vlastní byt, do kterého se musím vrátit. Nechala jsem ho v rukou agenta, který by si nejspíš udělal mini pizza party, zatímco bych byla tady. Nikdo nebude dělat pizza party beze mě," zavtipkovala jsem, než jsem se otočila k odchodu.

„Ou a Ashley?" zavolal za mnou Tony. Otočila jsem se. „Promyslím si tu věc s Avengers."

„Super. Myslím, že Nick si o tom s tebou bude chtít promluvit pořádně, protože toho ví víc, než já. Uvidíme se později, Tony."

„Víš, jak se odtud dostat?" zakřičel za mnou ještě.

„Rozhodně," odpověděla jsem v polovině schodů. Zvládla jsem se dostat do svého auta a zpátky k sobě do bytu. Otevřela jsem dveře a přivítala mě zhasnutá světla – Tom je asi pryč. Zavřela jsem za sebou dveře a rozsvítila jsem velké světlo.

„Jak to šlo?" Nadskočila jsem a trošku jsem vyjekla. Hned jsem se ale uklidnila, protože to byl jen Nick.

„Sakra, Nicku. Tohle musíte přestat dělat," řekla jsem a dala jsem si ruku na srdce. Málem jsem z něj dostala infarkt.

„Mluvila jste s ním?" zeptal se Nick. Věděl, že jsem byla u Tonyho, protože jsem mu to sama řekla, jelikož si myslím, že by bylo dobré tenhle plán s Avengers dát do pohybu.

„Jo. Řekl, že si to promyslí," odpověděla jsem a odhodila jsem klíče do misky vedle dveří.

„Hádám, že to znamená, že si s ním sám brzy popovídám."

„Jop. Řekla jsem mu to, takže vás bude očekávat." Vešla jsem do kuchyně a vytáhla jsem si z ledničky láhev vody.

„Výborně. Taky hádám, že budete chtít trošku času, abyste všechno dohnali," řekl Nick, zatímco já jsem pila z láhve.

„Hádáte správně."

„Dám vám pár dnů volna, jestli chcete. Vaši špinavou práci může zastat i jiný agent." Znovu jsem se napila a zamračila jsem se na Nicka.

„Myslíte si, že to někdo zvládne?" zeptala jsem se a opřela jsem se o stůl.

„Jsem si jistý. Tu agentku znáte. Jmenuje se Natasha Romanoff. Chvíli jste ji trénovala." Prohrabovala jsem se vzpomínkami a usmála jsem se, když na mě vypadla jedna s Natashou. Byla přesně jako já. Velmi ohebná a ochotná se cokoliv přiučit. Byla a pořád je tou nejlepší agentkou, kterou jsem kdy trénovala.

„Dobrý výběr."

„Ne mou zásluhou. Sama se nabídla. Řekla, že byste svou práci nechala dělat jen ji, kdybyste někdy byla mimo. Je to statečná žena."

„To rozhodně je." Přikývla jsem a souhlasila jsem tak s tím, že Natasha je jediným člověkem, kterého bych nechala převzít mou misi, kdybych z nějakého důvodu nemohla pracovat. Věděla bych, že ona to dokonči.

„Nechám vás odpočívat. Máte dva týdny, kdy si s Tonym můžete dělat, co chcete. Povoluju to jenom proto, že jde o vás a proto, že vím, kolik pro vás Tony znamená." Usmála jsem se na Nicka a on to nejistě oplatil. Moc často se neusmívá.

„Díky, Nicku."

„Nemáte zač, Ashley." Pokýval hlavou, než odešel z mého bytu. Povzdechla jsem si a pomyslela jsem na to, jestli Natasha udělá na misích správná rozhodnutí. Je známá tím, že se hned uchyluje k zabíjení a ne jen k tomu, aby je na chvíli vyřadila. Ale asi je jediná osoba, která zvládne mou práci. Věřím jí. A ona mně. Nikomu jinému, jenom mně. Je dobré vědět, že existuje někdo, kdo vám takhle hlídá záda. Jaká asi bude její první mise?

⭐⭐⭐

Jaká asi tak bude Natashina první mise? 😏

Moc vám děkuju za 4k přečtení! ✌️❤️

Moc děkuju za všechny komentáře, ani netušíte, jak mě to vždycky potěší! 😍