Takhle na začátek bych vám chtěla poděkovat za vaši trpělivost, vím, že se mi nedaří přidávat pravidelně, ale věřte mi, že se snažím. ❤️

A MÁM NA VÁS OTÁZKU!!

Mám chuť a hlavně povolení přeložit něco s Chrisem Evansem. Byl by o to zájem? 

Neberte to jako něco definitívního, že se tady do týdne objeví nový příběh, zatím si dělám jen průzkum terénu. (:

⭐⭐⭐

Byla jsem zpátky v kanceláři asi týden a cítila jsem se více ochotná něco dělat. Phillips mě požádal, abych se vrátila a pro válku trénovala vojáky. Normálně bych řekla ne, ale přistihla jsem se, že jsem s tím souhlasila. Peggy se ke mně nepřipojila, protože si myslela, že to zvládnu sama. Zatím se mi vedlo dobře. Ale pořád jsem vídala toho muže, do kterého jsem vrazila před pár dny. Však víte ne, ten černý týpek s černým kabátem? Jop, tak on. Nikdy mě nepozdraví, ani nezamává, ani nijak jinak se mnou nekomunikuje. Jenom tak stojí a zírá na mě a okamžitě, jakmile se kouknu bokem a zase zpátky, je pryč. Je to divné a strašidelné, a když jsem se na něj zeptala Phillipse, řekl jenom, že z nějakého důvodu dělá inspekci. Snažila jsem se na něj zapomenout, ale on se vždycky vrátí a připomene se mi. Je to opravdu strašidelné.

„Víš, je docela divné tě tu vidět, aniž bych ti musela pomáhat." Otočila jsem se na Peggy, která za mnou stála s překříženýma rukama. Usmála jsem se a objala jsem ji. Pár dní už jsme se neviděly, protože jsme obě byly docela dost zaneprázdněné.

„Já vím. Je to divné nemít tě tu, abys mi pomohla. A křičela na mě," zažertovala jsem a ona se zasmála.

„Oh, už mě nepotřebuješ. Teď jsi na mě moc dobrá." Usmála se, když jsme se porozhlédly po vojácích, které jsem trénovala. Ti zrovna skákali a zároveň rozpažovali, vzpomněla jsem si, jak se o to pokoušel Steve a pak zalehl granát, i když byl falešný.

„Znovu na něj myslíš. Poznám to."

„Jak to děláš?" zeptala jsem se a ona se zasmála. „Pokaždé."

„Tvůj obličej je vždycky, když na něj myslíš, úplně stejný. Vypadáš, jako kdybys byla v oblacích, a taky se jemně usmíváš, když na něj vzpomínáš. Navíc se to stává vždycky, když jsi poblíž něčeho, co ti ho připomíná." Usmála jsem se na ni, než jsem se koukla na své vojáky, z kterých vyzařovala únava. Měla jsem pocit, že pro teď toho udělali už dost, tak jsem na ně zapískala.

„Čas vypršel, pánové. Vedli jste si dobře." Pokývala jsem na ně, než k nám zezadu přišel Phillips.

„Agentko Gomezová, Agentko Carterová."

„Plukovníku Phillipsi." Zasalutovaly jsme a on na nás pokývl, ať spustíme ruce.

„Potřebuju si s váma dvěma promluvit." S Peggy jsme se na sebe podívaly, načež jsem jednomu z vojáků přikázala, ať dohlédne na mou skupinu, a poté jsme Phillipse s Peggy následovaly. Neměly jsme ponětí o tom, co chce. Už čtyři dny jsem ho neviděla. „Jak jistě víte, z Rogerse jsme se snažili udělat lepšího vojáka. Naštěstí to fungovalo," začala, zatímco nás vedl k autu.

„Um, nechci znít nezdvořile nebo tak něco, ale kam chcete tenhle rozhovor vést?" zeptala jsem se, když jsme s Peggy stály na jedné straně auta a on na druhé. Proč teď vytahuje Steva?

„Všechno vám brzy vysvětlím, Gomezová. Buďte trpělivá. Teď nastupte do toho auta, potřebuju vám něco ukázat a není to nikde poblíž," řekl, než nastoupil do auta. Podívala jsem se na Peggy, jestli náhodou o něčem neví, ale jen pokrčila rameny a taky nastoupila. Zamručela jsem a následovala ji.

„Tak kam myslíš, že jedeme?" zeptala jsem se Peggy, když už jsme jeli dobrých 20 minut.

„Nevím toho víc jak ty." Opřela jsem si paži o okénko a povzdechla si

„Myslíš, že nás vyhodí?" polemizovala jsem. Všimla jsem si, že se nás Phillips snaží ignorovat, ale moc se mu to nedařilo.

„Kdyby ano, proč by nejprve zmiňoval Steva?" Zadívala se na mě a já jsem začala rozjímat o tom, proč jej zmínil. Už je to několik týdnů od té doby, co se to stalo a ani jednou se se mnou o Stevovi nebavil. Je to divné, ale zároveň pochopitelné.

Auto zastavilo, tak jsme se rozhlédly kolem. Byli jsme před nějakým zařízením.

„Je načase vystoupit, dámy." Opět jsme se s Peggy na sebe vzájemně podívaly, než jsme vystoupily. Budova před námi byla docela velká, ale vypadala docela opuštěně, dokonce měla zabarikádované okna. „Prohlédnout si to tu můžete později, dámy." Phillips se na nás usmál, než vešel do budovy. S Peggy jsme jej následovaly.

Jako vždy byli všude kolem vojáci. To místo bylo dobře střežené a zevnitř vypadalo kompletně jinak než zvenčí. Zevnějšek vypadal ošuntěle, zatímco vnitřek byl čistý a zorganizovaný.

Vstoupili jsme do místnosti se stoly a lidmi. Z nějakého důvodu všechny oči visely na nás dvou. Sem tam jsem někoho zahlédla, jak druhému něco šeptá. Ale neměla jsem vůbec žádné ponětí, proč jsme tady, nebo proč jsme pro ty lidi tak zajímavé.

Pak jsme zabočili za roh, kde byla knihovna. Opět jsme byly šíleně zmatené, dokud před nás nepředstoupil voják a neodtáhl knihovnou a neodhalil tak výtah. S očima plnýma otázek jsem se podívala na Phillipse, ale ten jen naťukal do dveří kód, aby mohl vstoupit.

„Následujte mě." Peggy šla přede mnou, protože já jsem byla moc zmatená na to, abych jí stačila. Vůbec nechápu, proč tu jsme. Ani nevím, kde to TU je.

„Agentko Gomezová? Jdete?" zeptal se Phillips. Věnovala jsem mu úsměv, než jsem do výtahu nastoupila také. Dveře se pak zavřely a my jsme začali klesat. „Jenom abyste věděly, tohle místo je přísně utajené. Takže zapomeňte na to, že si s kamarádkama poklábosíte o tom, co se bude dít."

„A co se bude dít?" zeptala jsem se rychle. Phillips se na mě sotva podíval, ale to už se výtah zastavil a dveře se otevřely. Všichni jsme tak vystoupili. Zastavili jsme se u zábradlí a shlédli jsme dolů. Zamrzla jsem na místě a stejně tak Peggy. Pamatujete si, jak vypadala ta transformační místnost, když Steve dostal sérum? Jo, tak přesně takhle to tu vypadalo. Akorát tu nebyla ta kabina a Dr Erskine, který mi mimochodem pořád chyběl – i po takové době.

„Něco vám to připomíná?" zeptal se Phillips, než sešel po schodech dolů. Já jsem pořád byla v šoku z toho, proč to tu Phillips má.

„O co jde, Peggy?" šeptla jsem jejím směrem, zatímco jsem sledovala sestry a vědce, jak pracují.

„Nemám nejmenší tušení," zašeptala zpátky, načež jsem uviděla vejít Howarda. Ztěžka jsem si povzdechla a sběhla jsem po schodech, abych si s ním mohla promluvit. Pokud Peggy nic neví, tak Howard určitě ano.

„Zdravím, Howarde," pozdravila jsem ho se založenými pažemi a on se na mě otočil.

„Ou, ahoj Gomezová, tak jsi tady." Poplácal mě po paži a zapsal něco na papír.

„Žádné ahoj," vyštěkla jsem a vzala jsem mu pero, abych ho donutila mě poslouchat. „Co se to tu sakra děje?"

„Fajn, zaprvé – to ti vysvětlí tak za deset sekund a zadruhé – opravdu potřebuju vrátit to pero, bylo fakt drahý." Protočila jsem oči a vrátila jsem mu jeho 'drahý' pero zpátky.

„Agentko Gomezová," řekl drsný hlas. Zarazila jsem se, protože jsem jej okamžitě poznala. Otočila jsem se a uviděla jsem toho muže, kterého jsem v poslední době potkávala úplně všude. Tohle musí být nějaký vtip. „Jak milé, že jste se k nám zde připojila." Přišel, zrovna když se k mému boku připojila Peggy.

„A kde přesně to vaše 'zde' je?" zeptala jsem se a on si povzdechl.

„Jmenuju se Andrew Fury a mám pro vás dvě misi. Není moc velká, ale je velmi důležitá." Po očku jsem se podívala na Peggy a ona udělala to samé, než jsme se opět podívaly na Andrewa.

„O jakou misi se jedná?" zeptala se Peggy.

„Víte, ona to vlastně není úplně tak mise," přerušil nás Howard a stoupl si ke mně z druhé strany. „Jenom potřebujeme, abyste pro nás něco udělaly." Pořád jsem byla zmatená, proto jsem se obrátila na Andrewa pro pomoc.

„Potřebuju, abyste nám vy a agentka Carterová našly vhodného agenta, který se stane příštím super vojákem." Co to právě řekl?

„Moment. Super voják?" zeptala se Peggy a já jsem se podívala na Howarda, protože jsem doufala, že on nám k tomu řekne víc. Povzdechl si.

„Po Erskinově smrti jsme prohledali jeho věci, jestli tam není něco, co by nám pomohlo více pochopit Steva. Narazili jsme na skryté ampulky Super Séra. Nikdo kromě Esrkina nevěděl, že tam jsou. Tak jsme je vzali a ujistili jsme se, že je můžeme použít. Naštěstí jsou úplně v pořádku. Nashromáždili jsme všechny možné zařízení, které jsme mohli a udělali jsme tohle." Ukázal na vše kolem nás. Jak to, že nám nikdy neřekli, že našli další sérum?

„Co se pan Stark snaží říct, je, že potřebujeme, abyste nám našly vhodného agenta pro aplikování séra. Snad se nám povede vytvořit to, co Erskinovi," řekl Andrew. Teď mi to už bylo jasné. Chtěli po nás, ať jim jen najdeme vhodného agenta pro sérum. Při tom jsem si ale vzpomněla na to, co Erskin řekl v tu noc, před transformací. Řekl, že dobro je zušlechtěno. Proto si vybral Steva a nikoho jiného. Věděl, že Steve má to největší srdce a nijak se nezmění. Sérum ho jen učinilo odvážnějším a ochotnějším.

„Takže od nás chcete, ať vám pro tohle najdeme někoho vhodného?" zeptala se Peggy a ukázala na kapsli, která byla podobná té, kterou použili na Steva.

„Správně," odpověděl Andrew s pohledem upřeným na mě, ale já se jen dívala do země. Tohle může dopadnout jedině opravdu dobře nebo opravdu příšerně a já jsem nechtěla, aby si tímhle musel projít jakýkoliv agent, kdyby to mělo dopadnout opravdu příšerně.

„Kolik máme času?" zajímala se Peggy.

„Tolik, kolik potřebujete. Pokud nikoho nenajdete, sami se ujistíme, že sérum bude užito správně." Začala jsem dlouze a tvrdě přemýšlet o tom, kdo by byl schopný a ochotný tohle podstoupit. Pak mi to došlo. Měla jsem to přímo před obličejem.

„Udělám to," řekla jsem a podívala jsem na Andrewa, který si překřížil paže.

„Uděláš co?" zeptal se Howard, který byl pořád vedle mě.

„To." Ukázala jsem na kapsli, načež Howard a Peggy vytřeštili oči. Všimla jsem si, že se Andres lehce usmál. Možná po mně chtěl, abych to udělal poté, co mě několik dní sledoval. Možná prostě věděl, že jsem na to ta pravá, a proto se zeptal mě i Peggy, aby mi dal šanci si uvědomit, čeho jsem schopna.

„Ashley, můžu si s tebou na minutku promluvit?" šeptl mi Howard do ucha. Koukla jsem se na něj, přikývla jsem a zavedla nás do tichého rohu místnosti.

„Něco potřebuješ?" zeptala jsem se.

„Jo. Co si sakra myslíš? Chceš si vzít to sérum?"

„Jo, chci si vzít to sérum. Máš s tím snad problém?" Naštvaně jsem překřížila paže.

„Vlastně ano. Víš vůbec, co děláš?"

„Ano, vím. Jednou už se to povedlo, přesně vím, co to vyžaduje."

„A co když se to tentokrát nepovede? Co pak?" S povzdechem jsem se podívala na Peggy, která se bavila s Andrewem.

„Pak přijmu cokoliv, co se mi stane. Pokud umřu, tak to bude nejlepší možný výsledek."

„Ashley, tos nemyslela vážně," snažil se Howard, ale pravdou je, že jsem to tak opravdu myslela. Už jsem toho ztratila dost kvůli téhle zpropadené válce. Už mi zbyl jen Howard a Peggy, a kdyby se mi náhodou něco stalo, pořád mají jeden druhého.

„Myslím to vážně, Howarde. Přišla jsem už o tolik, že mi nic nezbylo. Navíc, budu radši, když při tom zemřu já, než nějaký agent, který má celý život před sebou."

„Ale i ty máš celý život před sebou," ujistil mě znovu a přiložil mi dlaně na ramena.

„Ale oni se mají alespoň na co těšit. Já ani nevím, co budu dělat, až odtud odejdeme," řekla jsem. Nevím, co budu dělat, až skončí válka. Zase skončím sama ve svém domě.

„Můžeš se klidně nastěhovat ke mně a můžeš mi pomáhat s mými projekty."

„To je pěkná nabídka, Howarde, ale mám jiný nápad." Hlavou jsem ukázala na kapsli a on si povzdechl.

„Jsi si jistá, že to chceš?"

„Sto procentně." Slabě jsem se na Howarda usmála, než mě uvěznil v objetí.

„Buď opatrná, Gomezová," zašeptal mi do ucha, než se ode mě oddálil.

„Nejsem snad vždycky?" Mrkla jsem na něj, což ho rozesmálo, načež jsme se vrátili k ostatním.

„Takže, pořád do toho chcete jít?" zeptal se Andrew. Podívala jsem se na Howarda a on se usmál, protože věděl, že to opravdu chci a nic mě nezastaví.

„No," odpověděla jsem, což donutilo Peggy, aby se ostře podívala na Howarda.

„A ty ji necháš?" zeptala se a on přikývl.

„Chce to, Peg, a my všichni moc dobře víme, že jakmile si Ashley něco umane, nic ji nezastaví. No tak, Peg, oba víme, že ona je jediná, kdo je schopný tohle udělat." Usmála jsem se na Howarda, který držel při mně, a podívala jsem se pak na Andrewa, který vypadal docela potěšeně.

„Co když se ale něco pokazí?" zeptala se.

„Pokud se něco pokazí, postavím se následkům. Nehledě na to, jaké budou."

„Ashley, tohle nemůžeš myslet-"

„Ale ano, myslím to vážně," přerušila jsem Peggy a postavila jsem se k ní čelem. „No tak, Peggy. Musí tady být něco, něco, co máme společného, co tě nechá mě to udělat." Peggy zkřížila paže a podívala se na Howarda. Ten jen přikývl. Podívala se pak na Phillipse. Ten jen přikývl. Pak se podívala na Andrewa a i ten jednou přikývl.

„Je schopná více věcí, než si myslíte, slečno Carterová." Peggy si povzdechla a přitáhla si mě do objetí. Hádám, že mě to asi nechá udělat. Jakmile jsme se oddělily, ukázala na Howarda.

„Raději se moc dobře ujisti, že se to povede, jinak moje koleno ucítíš někde, kde bys nejspíš neměl." Smála jsem se, zatímco Howard zaraženě pokyvoval hlavou.

„Ano, madam."

„Kdy se tohle všechno uskuteční?" zeptala jsem se Andrewa.

„Dva dny. Stark vás obeznámí s tím, co se bude dít a jak se připravit. Zítra vám odebereme krev, abychom se ujistili, že budete schopna podstoupit radiaci," vysvětlil Andrew.

„Mluvíte o tom, jako kdyby to bylo přímo dělané pro Ashley," vyzdvihla Peggy.

„To proto, že to tak je," odpověděla jsem, aniž bych spustila oči z Andrewa.

„Už nějakou dobu jsem Gomezovou sledoval a můžu bezpečně říct, že ona je ta nejlepší a možná i jediná osoba, která by to měla udělat.. Pokud se všechno povede, byl bych rád, kdyby mi pomohla založit organizaci." Organizaci? O tomhle se ještě nikdo nezmínil.

„Jakou organizaci máte na mysli?" zeptala jsem se.

„Snad bezpečnostní agenturu. Doufal jsem, že byste se ráda podílela na jejím založení, Gomezová." Sklopila jsem oči a na chvíli jsem se zamyslela.

„Pomůžu vám."

„Výborně. Starku, obeznamte ji se vším." Andrew se pak otočil a dal se do řeči se sestřičkou. Howard došel za mnou.

„Následuj mě, prosím," řekl a někdo mu podal lejstra. Vydali jsme se ke kapsli. Peggy zůstala nablízku, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. „Jak už asi víš, tohle je část, kdy se sérum a radiace spojí," začal vysvětlovat. „Stejně jako Rogers si lehneš, my tě přikurtujeme a zvedneme do vzpřímené polohy. Předtím ti ale ještě píchneme sérum, aby mělo šanci projet tvým oběhem a zafungovalo." Chápavě jsem přikývla. „Pokud ti ale bude připadat, že něco není v pořádku, nebo to bude moc bolet, řekni nám to, prosím, ať to můžeme hned zarazit. Tvoje bezpečí je důležité." Znovu jsem přikývla.

„Uvědomuješ si, že díky Stevovi vím, co se bude dít?" zeptala jsem se ho a on se usmál.

„Samozřejmě, že vím. Ale tady pan hlavní chtěl, ať ti to vše zopáknu." Bradou ukázal na Andrewa, což mě rozesmálo. „Neříkej mu, že jsem něco takového řekl."

„To by mě ani nenapadlo." Usmála jsem se na něj a on mi to oplatil.

„To je jedině dobře. Zítra ti jenom odebereme krev a budeme provádět testy a tak. Není to nic závažného, děláme to jen proto, abychom věděli, kolik séra a radiace použít. Protože pokud použijeme moc toho či onoho, mohla bys umřít."

„To nezní tak hrozně."

„To protože to není. Teda možná pro tebe."

„Vzhledem k tomu, že se to všechno semele za dva dny, kde zůstanu?" zeptala jsem se Howarda a on se otočil.

„Nahoře je pokoj, ve kterém zůstaneš. Má postel, sprchu a všechno, co bys během těch dvou dnů mohla potřebovat. Zůstaneš přímo tady, abys případně byla hned po ruce." Přikývla jsem a přešla jsem k nějakým panelům s kontrolery. Za dva dny budu druhý super voják na světě. Dokonce první žena.

„Jenom tak ze zvědavosti – kde přesně jste našli ty ampulky?" zeptala jsem se.

„Byly, uh, schované v podlaze pod několika prkny. Erskine odvedl dobrou práci, když se je snažil ukrýt."

„Co je to s tebou a nalézáním věcí, když něco uklízíš?" zažertovala jsem a Howard se usmál.

„Netuším. Asi mám jen štěstí."

„Agentko Gomezová?" zakřičel Andrew, tak jsem se na něj otočila. „Měla byste si odpočinout. Zítra vás čeká perný den. Potřebujeme, abyste byla plně odpočinutá. Starku, dojděte jí pro něco k snědku."

„Ano, pane." Howard přikývl a zavedl mě do toho pokoje, o kterém se zmínil. Byla to docela velká místnost s postelí, šuplíky, zrcadlem a nějakým oblečením. Howard odešel, načež se vrátil s talířem jídla. „Bon Appetit," pronesl a položil talíř na postel. Sedla jsem si a pustila jsem se do jídla. Howard si po chvilce sedl naproti mně.

„Pořád si jsi jistá, že do toho chceš jít?" zeptal se a já jsem se na něj zamračila. „Chápu," zvedl obranně ruce. „Dvakrát to říkat nemusíš." Usmála jsem se a ukousla jsem si kousek burgeru. Ano, Howard mi donesl burger, měla jsem hlad tak co? „Jenom mě něco zajímá. Proč přesně to děláš? Nebudu ti to nějak rozmlouvat, protože vím, že to prostě chceš, ale co tě nutí do toho jít?"

„Když se Steve snažil navést to letadlo do vody, řekl mi, abych se přes to přenesla, aby na mě s Buckym byli pyšní. Takže proto to dělám. Aby na mě byli pyšní."

„Jsou i jiné způsoby, Ashley. Nemusí na tebe být pyšní jen za tohle."

„Já vím. Ale tohle je první příležitost, kterou jsem k tomu dostala. A hodlám ji vzít za pačesy, protože když budu jen sedět u stolu... no za to by opravdu pyšní nebyli."

„Víš, že má o tebe Peggy strach?"

„Není to očividné?" opáčila jsem a Howard se pousmál.

„Trošku. Má už jenom tebe."

„A co ty?" zeptala jsem se.

„Nah, mě nepotřebuje. Potřebuje tebe. Takže prosím zůstaň naživu."

„Nic slíbit nemůžu," odpověděla jsem. Všimla jsem si kupky oblečení, která ležela na konci postele. „To je moje?"

„Jo. Dali jsme ti tu nějaké oblečení, které si budeš moct vzít, až ti dáme sérum."

„Vypadá to, že jsou v mé velikosti. Andrew opravdu věřil, že do toho půjdu." Howard přikývl.

„Potom, co tě sledoval a hledal si o tobě záznamy, si tak nějak myslel, že skočíš po příležitosti. Já jsem si to myslel jen částečně, nebyl jsem si jistý, jestli si tím budeš chtít projít po tom, co se stalo Stevovi." Srdce se mi zastaví vždy, když slyším jeho jméno. Prostě se to stane.

„Bylo to jeho rozhodnutí namířit to letadlo na vodu. Buď to, nebo by umřely tisíce lidí. Doufám, že se nikdy nebudu muset rozhodovat stejně, protože bych si vybrala tak jako Steve." Usmála jsem se na Howarda a podívala jsem se na hodiny. Osm večer. Urgh, dnešek byl dlouhý.

„Slíbíš mi něco?" Ale ne, ne další slib. Těch už mám opravdu dost. „Slib mi, že až za dva dny vylezeš z té věci, budeš pořád ta samá Ashley."

„Slibuju." Howard se zakřenil a já jsem mu nabídla hranolek. Pak jsme tam jen tak hodinu seděli a povídali jsme si. Zítřek bude náročný, ale den potom ještě víc. Vím, že můj život už nebude takový jako doteď, takže bych z těch posledních dnů měla vyždímat co nejvíc.

⭐⭐⭐

Moc děkuju DominikaNovkov871 a skacelovaa, že jste se mnou v minulé kapitole sdílely své teorie, veřím, že jste tohle nečekaly, stejně jako vy ostatní! (:

V příští kapitole bude samotná proměna a potom... No, uvidíte. (;

Love ya all xx.

Lie