Po celém tom debaklu s Agentkou Swannovou jsem se ji rozhodla kompletně ignorovat. Nedokázala jsem se na ni ani pořádně podívat, protože obrázek jí a Steva, jak se líbají, se mi hned objeví v hlavě. Vsadím se, že to byl jeho první polibek. Chtěla jsem to být já.

„Agentko Gomezová!" Hlava mi vystřelila vzhůru na Phillipse a Peggy.

„Promiňte, co?" zeptala jsem se zcela zmatená, protože jsem vůbec nevěděla, o čem se baví.

„Dávejte pozor, Gomezová!" varoval mě Phillips. Přikývla jsem a on pokračoval se svou řečí u mapy. Neobtěžovala jsem se s tím, abych poslouchala, protože jsem věděla, že se baví o tom, kam Steve a Bucky půjdou. Nejsem si jistá, jestli chci, aby šli kamkoliv. Ano, chci, aby konali dobro, ale taky chci, aby byli v bezpečí. Nechci znovu slyšet ta slova, která mě uvnitř zabila. Ale vím, že to musí být. Přála bych si ale, aby to mohlo ještě počkat.

Na druhou stranu, tu světlejší stranu, včera jsem se mohla jít podívat na Stevův nový oblek. Vypadá úžasně a ten štít se k němu opravdu hodí. Peggy a Phillips mi budou dávat každý den hlášení o tom, jak si vedou. Řekla jsem Phillipsovi, že pokud jeden z nich nebo snad oba umřou pro tuhle zemi, ať se mi to uráčí říct a netajil to přede mnou, protože nechci, aby mi lhali, obzvláště o věcech kolem nich. Oba je mám ráda, takže kdybych je měla ztratit, bude to, jako kdyby mě několikrát střelili do srdce. Bože, co je to se mnou, jsem teď ke konci všeho tak smutná. Musím být pozitivní. Věřím v ně tak moc, že vím, že tohle zvládnou.

Každý den z mapy sundali vlajku Hydry a to jen díky Stevovi, Buckymu a 107. Zbývalo jich tam už jen pár a byla jsem z toho šťastná, protože jsem věděla, že už to brzy skončí a já, Bucky a Steve si můžeme skočit na drink, možná bychom s sebou mohli vzít i Peggy. Peggy a Bucky vypadají, že se opravdu sbližují. Myslím, že už by se jí mohl zeptat, jestli nechce být jeho přítelkyně. Ten den, kdy to udělá a ona řekne ano, se snad i já rozhodnu Stevovi říct, co cítím.

Jednoho dne jsme já, Peggy, Phillips a pár dalších mužů sledovali záběry z jedné ze Stevovy a Buckyho poslední mise. Oba vypadali v pořádku, z čehož se mi ulevilo, taky oba vypadali velmi odhodlaně. Peggy do mě pak strčila a pokynula k obrazovce. Kamera byla přiblížená na Stevovy kapesní hodinky a vypadalo to, že vevnitř je moje fotka. Hodně jsem se začervenala, když je Steve rychle zavřel, jakmile si všiml kamery. Phillips se na mě po očku podíval a Peggy se na mě uškrnula. Nemám tušení, proč má mojí fotku, ale doufám, že dává Stevovi a Buckymu něco, co je motivuje. (To jsem teda zaslechla.)

Bylo to pár dní od té doby a 107. pluk zvládl zajmout jednoho ze Schmidtových posluhovačů. Byl malý s baculatými líčky a řídkými vlasy. Možná vypadá normálně, ale je s ním spousta práce.

„Agentko Gomezová." Vzhlédla jsem od mapy na Colonela, který šel ke mně. Jeho obličej byl nečitelný, takže jsem nevěděla, co chce.

„Ano, pane?"

Ztěžka vydechl a sympaticky se na mě podíval. Ale ne. Tohle je ono. Tohle je to, čeho jsem se tak dlouho bála. Měla jsem už slzy v očích, i když ještě nic neřekl. Ale věděla jsem, že to brzo přijde.

„Nerad vám to říkám, Ashley, ale seržant James Barnes byl prohlášen mrtvým po tom, co ho Rogers viděl spadnout do smrtelné výšky z vlaku. Opravdu je mi to líto, Ashley." Položil mi ruku na rameno, pak se otočil a odešel. Opřela jsem se o stůl a v tu chvíli se slzy spustily. Jeden z mých nejlepších kamarádů, se kterým jsem si toho spoustu prošla, kterého mám tak zatraceně moc ráda, je teď pryč. Věděla jsem, že se to stane, ale nechtěla jsem to přijmout. Zastrčila jsem to do zadního koutu mé mysli na tak dlouho, že mě ani nenapadlo, že by se to mohlo stát takhle. Pak mě napadlo, jak se musel cítit Steve. Viděl svého kamaráda, jak spadl ze smrtící výšky. Musí se určitě vinit. Setřela jsem si slzy z tváře a snažila jsem se najít Phillipse.

„Phillipsi, kde je Steve?" zeptala jsem se ho.

„Je zpátky v bezpečí. Je ve stork clubu." Setřela jsem další slzu, která utekla z mého oka, a vrátila jsem se k práci, protože jsem věděla, že stejně nebudu moct odejít, i kdybych sebevíc chtěla. „Běžte," řekl Phillips, kvůli čemuž jsem se otočila zpátky. „Běžte ho najít a promluvte si s ním. Někoho teď potřebuje a stejně tak vy." Děkovně jsem na Phillipse kývla a odběhla jsem si pro kabát a tašku a pospíchala jsem do Stork Club. Stork Club byl zničený od bomb, které ho zasáhly. Šla jsem dál a viděla jsem Stevena v jeho bojovém obleku, jak sedí u posledního stojícího stolu s lahví něčeho. Povzdechla jsem si a rozešla jsem se k němu.

„Steve," zašeptala jsem, načež vzhlédl. Rozhlédl se kolem a vyskočil na nohy.

„Ashley," hlesl, než mě objal, co nejpevněji mohl, aniž by mi ublížil, a oba jsme prostě brečeli. Nic jsme si neřekli, jenom jsme brečeli. Ztratili jsme nejlepšího přítele, bratra a někoho, komu jsme oba ve všem věřili. Po chvilce plné slz jsme si sedli na židličky a jenom jsme tam tak v tichu seděli. Poznala jsem, že se za to sám viní, což by neměl dělat.

„Nebyla to tvoje vina, Steve. Prosím, nedělej to," řekla jsem mu a on upil z láhve. Dr Erskine mi řekl, že kvůli tomu séru a způsobu, jak funguje v jeho těle, se Steve nemůže opít, nehledě na to, kolik toho vypije.

„Četlas hlášení?" zeptal se Steve, aniž by vzhlédl od svojí skleničky.

„Zatím ne." Byla to pravda, to hlášení jsem ještě nečetla. Věděla jsem, že Phillips ano, ale já jsem jenom chtěla vidět Steva a zjistit, jestli je v pořádku.

„Tak v tom případě ti musím říct, že v něm stojí úplný opak toho, cos právě řekla."

„Steve, prosím, nedělej mi to. Oba jsme v něj tak moc věřili a respektovali jsme ho. Bucky zemřel u toho, co chtěl dělat. A to bylo bojovat. Bojovat pro tuhle zemi a všechny její obyvatele. Steve, Bucky zemřel se ctí a ty se musíš za to přestat vinit, protože ty za to rozhodně nemůžeš. A pokud to řekneš, tahle stolička skončí někde, kde by neměla." Steve se lehce pousmál a já jsem mu to oplatila. Když vidím, že on se usmívá, nemůžu si pomoct a usmívám se taky.

„Jdu po Schmidtovi," řekl Steve bezvýrazně.

„Steve," zašeptala jsem na něj, nechci, aby v tomhle byl sám.

„Přestanu, až celá Hydra bude mrtvá nebo zajatá. A nic, co řekneš, nezmění mou mysl." Pokývala jsem hlavou, protože jsem věděla, že ho opravdu ničím nepřemluvím.

„Nejsi v tom sám, Steve. Uděláme to společně." Vzhlédl na mě a já jsem se podívala na něj. Slabě jsem se usmála a vzala jsem ho za ruku. „Pro Buckyho."

„Pro Buckyho." 

Po celém tom debaklu s Agentkou Swannovou jsem se ji rozhodla kompletně ignorovat. Nedokázala jsem se na ni ani pořádně podívat, protože obrázek jí a Steva, jak se líbají, se mi hned objeví v hlavě. Vsadím se, že to byl jeho první polibek. Chtěla jsem to být já.

„Agentko Gomezová!" Hlava mi vystřelila vzhůru na Phillipse a Peggy.

„Promiňte, co?" zeptala jsem se zcela zmatená, protože jsem vůbec nevěděla, o čem se baví.

„Dávejte pozor, Gomezová!" varoval mě Phillips. Přikývla jsem a on pokračoval se svou řečí u mapy. Neobtěžovala jsem se s tím, abych poslouchala, protože jsem věděla, že se baví o tom, kam Steve a Bucky půjdou. Nejsem si jistá, jestli chci, aby šli kamkoliv. Ano, chci, aby konali dobro, ale taky chci, aby byli v bezpečí. Nechci znovu slyšet ta slova, která mě uvnitř zabila. Ale vím, že to musí být. Přála bych si ale, aby to mohlo ještě počkat.

Na druhou stranu, tu světlejší stranu, včera jsem se mohla jít podívat na Stevův nový oblek. Vypadá úžasně a ten štít se k němu opravdu hodí. Peggy a Phillips mi budou dávat každý den hlášení o tom, jak si vedou. Řekla jsem Phillipsovi, že pokud jeden z nich nebo snad oba umřou pro tuhle zemi, ať se mi to uráčí říct a netajil to přede mnou, protože nechci, aby mi lhali, obzvláště o věcech kolem nich. Oba je mám ráda, takže kdybych je měla ztratit, bude to, jako kdyby mě několikrát střelili do srdce. Bože, co je to se mnou, jsem teď ke konci všeho tak smutná. Musím být pozitivní. Věřím v ně tak moc, že vím, že tohle zvládnou.

Každý den z mapy sundali vlajku Hydry a to jen díky Stevovi, Buckymu a 107. Zbývalo jich tam už jen pár a byla jsem z toho šťastná, protože jsem věděla, že už to brzy skončí a já, Bucky a Steve si můžeme skočit na drink, možná bychom s sebou mohli vzít i Peggy. Peggy a Bucky vypadají, že se opravdu sbližují. Myslím, že už by se jí mohl zeptat, jestli nechce být jeho přítelkyně. Ten den, kdy to udělá a ona řekne ano, se snad i já rozhodnu Stevovi říct, co cítím.

Jednoho dne jsme já, Peggy, Phillips a pár dalších mužů sledovali záběry z jedné ze Stevovy a Buckyho poslední mise. Oba vypadali v pořádku, z čehož se mi ulevilo, taky oba vypadali velmi odhodlaně. Peggy do mě pak strčila a pokynula k obrazovce. Kamera byla přiblížená na Stevovy kapesní hodinky a vypadalo to, že vevnitř je moje fotka. Hodně jsem se začervenala, když je Steve rychle zavřel, jakmile si všiml kamery. Phillips se na mě po očku podíval a Peggy se na mě uškrnula. Nemám tušení, proč má mojí fotku, ale doufám, že dává Stevovi a Buckymu něco, co je motivuje. (To jsem teda zaslechla.)

Bylo to pár dní od té doby a 107. pluk zvládl zajmout jednoho ze Schmidtových posluhovačů. Byl malý s baculatými líčky a řídkými vlasy. Možná vypadá normálně, ale je s ním spousta práce.

„Agentko Gomezová." Vzhlédla jsem od mapy na Colonela, který šel ke mně. Jeho obličej byl nečitelný, takže jsem nevěděla, co chce.

„Ano, pane?"

Ztěžka vydechl a sympaticky se na mě podíval. Ale ne. Tohle je ono. Tohle je to, čeho jsem se tak dlouho bála. Měla jsem už slzy v očích, i když ještě nic neřekl. Ale věděla jsem, že to brzo přijde.

„Nerad vám to říkám, Ashley, ale seržant James Barnes byl prohlášen mrtvým po tom, co ho Rogers viděl spadnout do smrtelné výšky z vlaku. Opravdu je mi to líto, Ashley." Položil mi ruku na rameno, pak se otočil a odešel. Opřela jsem se o stůl a v tu chvíli se slzy spustily. Jeden z mých nejlepších kamarádů, se kterým jsem si toho spoustu prošla, kterého mám tak zatraceně moc ráda, je teď pryč. Věděla jsem, že se to stane, ale nechtěla jsem to přijmout. Zastrčila jsem to do zadního koutu mé mysli na tak dlouho, že mě ani nenapadlo, že by se to mohlo stát takhle. Pak mě napadlo, jak se musel cítit Steve. Viděl svého kamaráda, jak spadl ze smrtící výšky. Musí se určitě vinit. Setřela jsem si slzy z tváře a snažila jsem se najít Phillipse.

„Phillipsi, kde je Steve?" zeptala jsem se ho.

„Je zpátky v bezpečí. Je ve stork clubu." Setřela jsem další slzu, která utekla z mého oka, a vrátila jsem se k práci, protože jsem věděla, že stejně nebudu moct odejít, i kdybych sebevíc chtěla. „Běžte," řekl Phillips, kvůli čemuž jsem se otočila zpátky. „Běžte ho najít a promluvte si s ním. Někoho teď potřebuje a stejně tak vy." Děkovně jsem na Phillipse kývla a odběhla jsem si pro kabát a tašku a pospíchala jsem do Stork Club. Stork Club byl zničený od bomb, které ho zasáhly. Šla jsem dál a viděla jsem Stevena v jeho bojovém obleku, jak sedí u posledního stojícího stolu s lahví něčeho. Povzdechla jsem si a rozešla jsem se k němu.

„Steve," zašeptala jsem, načež vzhlédl. Rozhlédl se kolem a vyskočil na nohy.

„Ashley," hlesl, než mě objal, co nejpevněji mohl, aniž by mi ublížil, a oba jsme prostě brečeli. Nic jsme si neřekli, jenom jsme brečeli. Ztratili jsme nejlepšího přítele, bratra a někoho, komu jsme oba ve všem věřili. Po chvilce plné slz jsme si sedli na židličky a jenom jsme tam tak v tichu seděli. Poznala jsem, že se za to sám viní, což by neměl dělat.

„Nebyla to tvoje vina, Steve. Prosím, nedělej to," řekla jsem mu a on upil z láhve. Dr Erskine mi řekl, že kvůli tomu séru a způsobu, jak funguje v jeho těle, se Steve nemůže opít, nehledě na to, kolik toho vypije.

„Četlas hlášení?" zeptal se Steve, aniž by vzhlédl od svojí skleničky.

„Zatím ne." Byla to pravda, to hlášení jsem ještě nečetla. Věděla jsem, že Phillips ano, ale já jsem jenom chtěla vidět Steva a zjistit, jestli je v pořádku.

„Tak v tom případě ti musím říct, že v něm stojí úplný opak toho, cos právě řekla."

„Steve, prosím, nedělej mi to. Oba jsme v něj tak moc věřili a respektovali jsme ho. Bucky zemřel u toho, co chtěl dělat. A to bylo bojovat. Bojovat pro tuhle zemi a všechny její obyvatele. Steve, Bucky zemřel se ctí a ty se musíš za to přestat vinit, protože ty za to rozhodně nemůžeš. A pokud to řekneš, tahle stolička skončí někde, kde by neměla." Steve se lehce pousmál a já jsem mu to oplatila. Když vidím, že on se usmívá, nemůžu si pomoct a usmívám se taky.

„Jdu po Schmidtovi," řekl Steve bezvýrazně.

„Steve," zašeptala jsem na něj, nechci, aby v tomhle byl sám.

„Přestanu, až celá Hydra bude mrtvá nebo zajatá. A nic, co řekneš, nezmění mou mysl." Pokývala jsem hlavou, protože jsem věděla, že ho opravdu ničím nepřemluvím.

„Nejsi v tom sám, Steve. Uděláme to společně." Vzhlédl na mě a já jsem se podívala na něj. Slabě jsem se usmála a vzala jsem ho za ruku. „Pro Buckyho."

„Pro Buckyho.

⭐⭐⭐  

Omlouvám se, že po takové době. :)

Chudák Bucky...

Love ya all xx.

Lie