„Slečno Gomezová, pan Stark si vás žádá v suterénu." Protočila jsem očima a strčila jsem si poslední kousek toastu do pusy, než jsem vstala a vydala jsem se dolů. Zadala jsem kód k otevření dveří a vešla jsem dovnitř.

„Ránko." Tony se usmál, seděl u svého stolu a něco dělal na počítači.

„Ránko. Na co mě potřebuješ?" zeptala jsem se a stoupla jsem si vedle něj.

„Nic, jenom jsem se chtěl ujistit, že jsi vzhůru."

„No, vzhůru jsem. Mám něco udělat, když už tady jsem?" zeptala jsem se a překřížila jsem paže.

„Možná bys mohla-"

„Příchozí hovor ze skrytého čísla, pane." Jarvis přerušil Tonyho. Podívala jsem se na Tonyho, oba jsme byli zmatení.

„Znovu obnovili spojení. Jak milé. Coulsone, jaká je země okouzlení?" zeptal se Tony, myslel si, že to je Phil. Ale já vím, že Phil by nevolal Tonymu, ale mě.

„Ahoj, Tony, jak se máš?" zeptal se chraplavý hlas s ruským přízvukem. „Zdvojnásobil jsem otáčky." Viděla jsem, jak Tony zamrzl, a já si uvědomila, že to volal Ivan Vanko, ten hajzl, co se nás pokusil zabít.

„Ty, cože?" zeptal se Tony a já jsem si potichu přitáhla židli, kterou ke mně robotická paže postrčila.

„Řekl jsi mi, že dvojité otáčky znásobí výkon. Dobrá rada."

„Zníš dost čiperně na mrtvého." On má být mrtvý?

„Ty taky." Tony si povzdechl, začala jsem si kousat nehty. Tony se ztlumil a řekl Jarvisovi, ať ho vysleduje. Což přes telefon chvilku trvá, takže snad bude zdržovat dost dlouho, aby to Jarvis stihl. „Teď bude pravá historie jména Starků přepsána."

„Jarvisi, kde je?" zeptal se Tony a já jsem se napřímila, chtěla jsem vědět, kde je.

„Vstupuji do sítě Oráklu. Východní pobřeží." Oh, takže je blízko. Chci vědět, kde je, abych po něm mohla jít.

„To, co tvůj otec udělal mé rodině za čtyřicet let, já udělám tobě za čtyřicet minut." Zhluboka jsem se nadechla a zatnula jsem čelist, z tohohle týpka jsem měla starosti. Ale už jsem zvládla i horší, tohle nebude těžký úkol.

„To zní dobře. Sejdeme se a probereme to."

„Hranice tří států. Manhattan a přilehlé oblasti."

„Doufám, že jsi připravený," řekl, než zavěsil.

„Zaměřování nedokončeno."

„Do pytle," vydechla jsem a podívala jsem se na Tonyho. Viděla jsem, že si našel stránku Expa, byla na ní fotka Hammera. Tony se podíval na obloukový reaktor. „Ale ne, Tony. Není to připravené," řekla jsem, ale on ho vzal a vložil si ho do hrudi.

„Pane..."

„Chceš provést testy, tak to udělej. A když už to budeš dělat, dej mi dohromady oblek. Teď hned. Ashley, jdi k sobě domů, vezmi si zbraně a oblek a sejdeme se zase tady."

„Tony, co chceš udělat?" zeptala jsem se, ale on mě ignoroval.

„Nejsme si jisti, jestli efekty..."

„Nechci to slyšet, Jarvisi. Ashley, běž, hned."

„Proč?" zeptala jsem se zběsile a on se na mě konečně podíval.

„Prostě běž." Nechtěla jsem se ho dál na nic ptát, tak jsem prošla kolem něj a odešla jsem. Dostala jsem se k autu a co nejrychleji jsem dojela k sobě do bytu. Jakmile jsem se tam dostala, bleskově jsem se převlékla do svého obleku na mise. Je hodně podobný tomu, co má Natasha, můj je jenom bílý. K tomu jsem si vzala pevné černé boty. Pistoli jsem si připevnila do pouzdra a ujistila jsem se, že mm pásek. Všechno jsem zkontrolovala v zrcadle a vydala jsem se ven. Nijak jsem se nezakrývala, protože lidi mě tady v obleku už viděli. Zamkla jsem dveře a chtěla jsem odejít.

„Ashley?" zaslechla jsem za sebou. Otočila jsem se a uviděla jsem Indy zírající na mou uniformu.

„Ahoj, Indy." Usmívala jsem se, zatímco ona vypadala starostlivě.

„Co se děje?"

„Netuším. Tony jenom potřebuje s něčím pomoct. Nevím, o co jde, ale mám pocit, že to nebude dobré." Viděla jsem, jak vystrašená je, tak jsem se k ní přiblížila a dala jsem jí ruce na ramena. „Nebude to ale nic, co bych nezvládla. Zůstaň doma, dobře?" zeptala jsem se jí a ona pokývala hlavou. „Dobře. Vrátím se. Slibuju." Usmála jsem se na ni a ona mi to oplatila. Rychle jsem ji objala, než jsem se vrátila k autu. Dojela jsem k Tonymu a hned jsem šla do suterénu. Jakmile jsem vešla, viděla jsem ho v jeho obleku. Neměl ale helmu.

„Vypadáš dobře," poznamenal.

„Proč jsem si to měla vzít na sebe?" zeptala jsem se.

„Protože je možné, že Hammer byl v kontaktu s Vankem a myslím si, že Hammer dnes večer odhalí nějaké zbraně. Potřebuju jako zálohu, kdyby se náhodou něco posralo. Navíc ti chci dát možnost zmlátit Hammera, protože si to zaslouží, a já chci, abys to udělala ty," vysvětlil, zatímco hrál se zápěstím, pak sestoupil z platformy.

„Natasha půjde taky?"

„Ne. Moc jí nevěřím po tom, co mi lhala o tom, kdo je, navíc se tě pokusila zabít a to se mi moc nelíbí."

„Lhala ti jen proto, aby utajila svou identitu. Můžeš jí věřit, Tony. Já jí věřím, to nestačí?" zeptala jsem se a on si povzdechl.

„Možná. Už stačilo, musíme jít. Justinova přehlídka brzo začne a my ho musíme zastavit.

„Jak se tam dostaneme?" zeptala jsem se Tonyho ve chvíli, kdy se jeho maska připevnila na jeho obličej.

„Doletíme tam," odpověděl jednoduše a já jsem vykulila oči.

„Doletíme? Jakože přímo..."

„Jop. Neboj, ponesu tě. Můžeš mi věřit."

„Tony, nemůžeme prostě-"

„Oh, hele, musíme jít. Drž se pevně." Pak mě zvedl jako nevěstu a než jsem mohla zakřičet, vyletěl ven. Schovala jsem si hlavu do jeho ramene, protože letěl opravdu rychle a mně se to nelíbilo. „Už jsme skoro tam, Ashley."

„Až se z tohohle dostaneme, je po tobě!" zakřičela jsem skrze vítr a on se zasmál.

„To jsem tušil. Dobře, pustím tě za tři, dva, jedna." Pak mě pustil na pódium pod námi, dopadla jsem do dřepu a pak jsem se postavila. Justin mě viděl, hned jsem na něm viděla ty obavy. Tony přistál vedle mě, dav za námi zajásal. Všimla jsem si Rhodeyho v obleku, který onehdy ukradl, a došli jsme k němu.

„Máme problém," řekl Tony.

„Tony, jsem tady na rozkaz. Nemůžeme to nechat na jindy," promluvil Rhodey, když jsme se k němu přiblížili.

„Rhodey, všichni tihle lidi jsou v nebezpečí. Musíme je odtud dostat," řekla jsem mu.

„Musíš nám příštích pět minut věřit," domluvil Tony a s falešným nadšením zamával davu.

„Jo, to jsem zkusil. Pobili jsme se u tebe doma, pamatuješ?"

„Poslouchej, myslím si, že spolupracuje s Vankem," řekl Tony jednoduše.

„Vanko žije?" zeptal se Rhodey. To jsem byla jediná, kdo si nemyslel, že je mrtvý? Otočila jsem se na Hammera a došla jsem k němu.

„Kde je?" zeptala jsem se ho a napřímila jsem se před ním. Byla jsem vyšší než on. Dala jsem si ruce v bok a čekala jsem na jeho odpověď.

„Cože?" Dělal, že je zmatený.

„Kde je Vanko?"

„Kdo?" Bože, on vás dokáže vytočit tak rychle.

„Vanko. Ten chlápek, se kterým pracuješ, Řekni mi to." Chtěla jsem ho zaškrtit, ale rychle jsem si vzpomněla na ten velký dav.

„Co tady vy dva děláte?" zeptal se Hammer a podíval se nejprve na mě a pak na Tonyho.

„Woah, woah, woah," slyšela jsem Rhodeyho říct v panice. Otočila jsem se, abych viděla, co se děje. Zbraň na jeho zádech se aktivovala a zamířila na Tonyho. Připravila jsem si ruku na pistoli.

„To děláš ty?" zeptal se Tony.

„Ne, to nejsem já. Nemůžu se hýbat, jsem tady uvězněný. Jsem tady uvězněný!" řekl v panice. Pak ty věci za Rhodeym napnuly své paže a pěstmi ukázali na nás připraveni střílet. „Dostaňte se odtud. Běžte! Celý systém je hacknutý."

„Vyřídíme to venku," řekl Tony, než vyletěl vzhůru, ty věci za ním střílely. Všimla jsem si, že se Hammer snažil odejít, rychle jsem běžela za ním. Sledovala jsem ho do zákulisí, přiblížila jsem se mu za záda a hlavou jsem mu praštila o stůl.

„Au!" stěžoval si a začal si třít čelo.

„Co se to děje?" zeptala jsem se chlápků za počítači.

„Někdo nás napadl, slečno Gomezová. Nevíme ale, kdo to je," řekl jeden z nich.

„Nepustí nás do hlavního počítače," řekl ten druhý.

„Kdo vás tam nechce pustit?" Podívala jsem se doprava a viděla jsem Pepper a Nat. Přesně ten člověk, kterého jsem chtěla vidět.

„Můžete prosím odejít? Já to zvládnu," řekl Hammer, Nat se postavila vedle mě.

„Opravdu?" zeptala se Pepper sarkasticky.

„Hele, kdybyste se tady neukázali, tohle by se nedělo." Samozřejmě, Hammer za to začal vinit mě a Tonyho. „Takže vás teď prosím, abyste odešli. Díky." Pak se otočil k počítačům. Koutkem oka jsem se ohlédla po Nat a ona udělala to samé. Myslím, že myslíme na ro samé. Došly jsme k Hammerovi, každá jsme ho vzaly za jednu paži a zkroutily jsme mu je, čímž vyjekl bolestí.

„Řeknete nám, kdo za tím stojí?" zeptala se Natasha naštvaně. „Kdo to dělá?"

„Ivan. Ivan Vanko," vydral ze sebe Hammer.

„Kde je?" zeptala jsem se.

„Je v mém zařízení." Pak jsme ho obě pustily a šly jsme najít Happyho. Musíme se tam nějak dostat a on je naše nejlepší možnost. Vyšly jsme ven, Happy byl na telefonu.

„Nikdo mi to nezvedá. Co se děje?" zakřičel přes šílící lidi. „A proč máš na sobě tohle?" zeptal se přímo mě.

„Do auta. Vezmi nás do Hammer Industries," řekla jsem, když jsme došly k autu.

„Nikam vás dvě nevezmu," zakřičel zpátky.

„Fajn, mám řídit já?" hádala se Nat.

„Ne, řídit budu já, Nastupte." Povzdechla jsem si a společně s Nat jsem si vlezla dozadu. Happy rychle vyjel a Nat se začala převlékat do své uniformy.

„Vejdeme a rychle vyřídíme cíl," řekla Nat, všimla jsem si, jak ji Happy okukuje ve zpětném zrcátku.

„Oči na cestu, Happy," utrousila jsem vytočeně, protože musel rychle zahnout, aby se vyhnul autu. Bylo to tady trošku natěsno, když se převlékala, ale zvládla to. Happy zaparkoval před Hammer Industries a s Nat jsme vystoupily.

„Happy, zůstaň v autě," řekla jsem.

„Nezůstanu v autě." Stěžoval si, jako kdyby byl malé dítě.

„Řekla, ať zůstanete v autě," pronesla Nat skrze zatnuté zuby, než jsme obě došly ke dveřím. Nat je otevřela a obě jsme vběhly dovnitř. Happy nás ale prostě musel následovat.

„Hej, hej, hej! Tady nemůžete!" zakřičela ochranka, než ho Happy praštil do obličeje. Zatímco ho Happy rozptyloval, my s Nat jsme otevřely skleněné dveře, které nás dovedly k více strážcům. Podklouzla jsem pod ním a Nat na něj hodila elektrické disky. Posunuly jsme se dál a nechaly jsme tam Happyho samotného. Viděla jsem dalšího strážce, popadla jsem vozík a hodila jsem ho po něm. Jakmile byl mimo, narovnala jsem se a posunuly jsme se s Nat dál. Projela pod nohama jednoho a začala se s ním bít. Viděla jsem dalšího za ní, tak jsem použila zeď, abych se odrazila a kopla jsem ho do hlavy. Opět jsme šly dál, přiblížily jsme se k rohu, za kterým bylo slyšet dalších několik lidí. Nakoukla jsem, abych viděla kolik.

„Ty si vezmeš toho napravo, já toho nalevo," šeptla jsem k ní a ona přikývla. Vytáhla dvě kouřové bomby a hodila je tam, aby nás nemohli vidět. Nat šla jako první, proklouzla tam a sundala jednoho strážce. Udělala jsem dvě salta dozadu, abych uvěznila hlavu dalšího mezi svými stehny a hodila jsem jím o zem. Praštila jsem ho pořádně do hlavy, abych si byla jistá, že je mimo. Další se pak přiřítil s Natiny levé strany. Vytáhla elastický provaz a omotala mu ho kolem krku. Přiběhli další dva, tihle budou na mně. Jednoho jsem kopla do hlavy, čímž šel hned k zemi, a chytila jsem ruku toho druhého, který se mě pokusil praštit. Otočila jsem mu paži dozadu a stoupla jsem mu na teď pokrčené koleno a kopla jsem ho do hlavy. Otočila jsem se dozadu a přistála jsem v podřepu. Viděla jsem, že Nat sundala dalšího, než se rozběhla k jinému a uvěznila mu hlavu mezi stehny a otočila ho, aby skončil na zemi. Další přiběhl za ní, tak podklouzla mezi mýma nohama, zatímco já jsem vyskočila nad ní a kopla jsem ho, než jsem otočila nohu a srazila jsem ho na prdel.

Postavila jsem se a vedle Nat jsem se vydala za Vankem. Z každé strany se vynořil jeden strážce. Nat toho svého posprejovala pepřovým sprejem, já jsem toho svého jen praštila. To všechno, aniž bychom se byť jen ohlédly. Jakmile nás Happy dohonil, našli jsme místnost, ve které by měl Vanko být. Vytáhla jsem si zbraň a vykopla jsem dveře, zbraň jsem měla nachystanou, kdybych ji náhodou musela použít. Nat si tu svou taky nachystala. Rozhlédla jsem se kolem a viděla jsem dva mrtvé muže z ochranky visící ze stropu. Vanko nikde nebyl.

„Sakra," zamumlala jsem. „Je pryč," řekla jsem, než jsem si všimla jeho počítače, kterým musel kontrolovat Rhodeyho. Snížila jsem ruku s pistolí a došla jsem k tomu počítači. Pistoli jsem položila na stůl a začala jsem psát.

„Co to děláš?" zeptal se mě Happy za mnou.

„Chci restartovat Rhodeyho oblek," řekla jsem snažící se udržet svou plnou pozornost na počítač. Objevilo se okno, kde bylo červeně napsané Přístup do systému. Usmála jsem se. Osvobodila jsem Rhodeyho. „Restart kompletní," řekla jsem, na obrazovce na mě vyskočil Tonyho obličej.

„Máme našeho kamaráda zpátky." Usmála jsem se na něj.

„Moc vám děkuji, Agentko Gomezová. A agentko Romanovová," řekl Tony.

„Dobrá práce s novým reaktorem," řekla Nat nakukující mi přes rameno. „Vidím tady mnohem větší výkon a vaše životní funkce vypadají slibně."

„Ano, prozatím neumírám. Díky." Usmála jsem se a stejně tak Nat.

„Co myslíte tím, že neumíráte? Řekl jste právě, že umíráte?" Jako další se objevil obličej Pepper v dalším oknu. No super.

„To jste vy?" Ne, neumírám. Už ne," snažil se ji uklidnit.

„Co se to děje?" zeptala se.

„Chtěl jsem vám to říct, ale nechtěl jsem vás strašit."

„Chtěl jste mi říct, že opravdu umíráte?!" strachovala se Pepper.

„Nedala jste mi příležitost."

„Proč jste mi to neřekl?"

„Chtěl jsem vám udělat omeletu a všechno to vysvětlit," řekl Tony vytočený jejím obtěžováním.

„Hele, to si nechte na líbánky. Máte tam nálet, Tony," řekla mi Nat přes rameno. Podívala jsem se na obrazovku a viděla jsem trojúhelníky a čtverečky přibližující se k místu, kde byli Tony a Rhodey.

„Vypadá to, že vás čeká velký boj," řekla jsem.

„Super. Pepper?"

„Jste už v pořádku?" zeptala se Pepper o něco klidněji.

„Jsem v pohodě. Nebuďte naštvaná. Oficiálně se vám omluvím..."

„Zlobím se!"

„..až nebudu čelit útoku Hammeroidům."

„Prima," řekla Pepper jednoduše.

„Mohli jsme být v Benátkách."

„Tony prostě jdi a dej pozor na Rhodeyho." Přerušila jsem jejich malé handrkování a Tony protočil očima.

„Jak to s nimi můžeš vydržet?" zašeptala ke mně Nat.

„Nemám šajna," zašeptala jsem zpátky. Všechno jsem pozorně sledovala, abych si byla jistá, že Tony a Rhodey jsou v pohodě. A po chvilce byly všechny drony vyřízené.

„Počkejte, co je to?" Happy ukázal na dalšího drona, který se přibližoval.

„Tony, další míří vašim směrem," řekla jsem mu.

„Tenhle vypadá jinak," řekla Nat. „Má vyšší repulzní charakteristiku." Dron se vrhl na Tonyho a Rhodeyho, kteří boj opětovali. Všechny ostatní drony pak začaly pípat a já jsem věděla, že vybuchnou. Ale Tony a Rhodey se odtamtud dostali pryč a do bezpečí. Díky bohu.

„Dobrá práce, Tony," šeptla jsem, než mi Nat řekla, že odcházíme.

„Víš, to jak jsme tady bojovaly, mi připomnělo staré dobré časy, kdy jsme všechno dělaly spolu," řekla Nat, když nám Happy podržel otevřené dveře.

„Mně taky. Já jsem si ale myslela, že nepracuješ s-"

„Taky že ne. Mohla bych ale udělat výjimku." Usmála se, když jsme došly k autu.

„Chceš se mnou pracovat?" zeptala jsem se jí a ona přikývla. „Oceňuju to, Nat, ale myslím si, že nám to líp klape, když pracujeme každá zvlášť."

„Rozumím," řekla a obešla auto.

„To ale neznamená, že nikdy spolu nebudeme pracovat," poznamenal jsem ještě, než s úsměvem nastoupila. Happy nás odvezl zpátky a Nat se musela vrátit do S.H.I.E.L.D.u.

„No, byla to zábava," řekla, když jsme se přiblížily k jejímu odvozu.

„Jo, to byla." Obě jsme se usmály, než jsme se objaly. „Půjdeš do té věci s Avengers?" zeptala jsem se jí.

„Přijde mi obtížné něco takového odmítnout." Usmála se. „No, tak zase příště, Agentko Gomezová." Pokývla hlavou, než se otočila k odchodu. Povzdechla jsem si a otočila jsem se, abych se vrátila k Happymu.

„Chceš hodit domů?" zeptal se mě.

„Ano, prosím." Usmála jsem se, když mi otevřel dveře a odvezl mě domů. „Díky, Happy," řekla jsem mu, když jsem vylezla z auta, načež jsem se vydala do bytu. Odemkla jsem si dveře a vešla jsem dovnitř. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, došla jsem do ložnice a hodila jsem sebou na postel. Dnešek byl náročný.

Myslím, že jsem pak hned usnula, protože další věc, co vím, jsou sluneční paprsky prorážející si cestu skrze mé okno. Povzdechla jsem si, vstala jsem a převlékla jsem se do něčeho normálnějšího. Schovala jsem své zbraně do skryté části ve své skříni a šla jsem si pro něco na snídani.

Zaťukání na dveře mě zmátlo, ale když jsem je otevřela, Indy mě objala, jako kdyby na tom závisel její život.

„Viděla jsem, co se stalo, jsi v pořádku?" zeptala se, než se ode mě odtáhla.

„Jsem v pohodě," řekla jsem.

„A Tony?"

„Taky je v pohodě. Pojď dovnitř, udělám ti palačinky." Posunula jsem se, aby mohla vejít a ona se rozplácla na pohovce a pustila televizi.

„Takže, Ivan Vanko? Kde je teď?" zeptala se Indy, když jsem jí podala talířek s palačinkou.

„Mrtvý." Vytřeštila oči a málem se zadusila na kousku palačinky, který měla v puse.

„Wow. Tak rychle?"

„Jo. Teda alespoň to Tony řekl."

„Když už mluvíme o Tonym, kdy ho můžu potkat?" zeptala se a strčila si další kousek do pusy.

„Nebojíš se ho potom, co se stalo na té party?" zeptala jsem se a taky jsem si ukousla.

„Ne. Jestli jsi mu ty byla schopná odpustit a pořád jste nej kámoši, tak by asi nemusel být tak děsivý." Chápavě jsem přikývla. „Můžu ho potkat dneska?"

„Nevím, chceš?" Její oči se rozšířily a začala mi poskakovat na pohovce.

„Ano, ano, ano, prosím!" Zasmála jsem se nad ní a položila jsem svůj talířek na konferenční stolek.

„Dobře, dobře. Pojďme." Usmála jsem se, postavila jsem se a ona mě následovala.

„Jenom si nejprve skočím na záchod." Usmála se a já jsem přikývla. Vypnula jsem mezitím televizi a odnesla jsem talířky do kuchyně.

„Jenom tě chci varovat, Indy, občas může být dost sarkastický, takže řekne věci, které třeba tak nemyslí," zakřičela jsem na ni, zatímco jsem uklízela. „A když na tebe bude hnusný, buď na něj hnusná taky, líbí se mu, když bojuješ zpátky." Pak jsem šla k sobě do pokoje, abych si vzala telefon, ale když jsem tam vešla, uviděla jsem tam stát Indy. Dívala se na fotku vedle mé postele. Falešně jsem zakašlala a ona nadskočila.

„Pane Bože, Ashley, strašně se omlouvám. Nechtěla jsem ti tady lozit, já jenom..." Zatímco plácala páté přes deváté, ohlédla jsem se po fotografii, na kterou se dívala, byla to ta s Buckym a Stevem. Pořád tu fotku po všech těch letech mám. I ty známky. Na ty nemůžeme zapomenout. „Omlouvám se, jen jsem byla zvědavá." Usmála jsem se na ni a došla jsem k ní.

„To je v pohodě, Indy." Usmála jsem se a ona mi to oplatila.

„To je Bucky a Steve? Tví staří kamarádi?" zeptala se a já jsem přikývla.

„Nikdy jsem se té fotky nezbavila. Nechtěla jsem," řekla jsem s pohledem upřeným na jejich úsměvy. Tak strašně moc mi chybí.

„Rozumím. Četla jsem o nich a vím, že pro tebe hodně znamenali. Jeden víc, než ten druhý." Strčila do mě a já jsem se pro sebe usmála. „Nikdy to nevěděl, že?"

„Ne, teď lituju, že jsem mu to neřekla." Znovu jsem v očích cítila slzy a Indy mě objala. Musím přestat brečet a zapomenout na ně, ale prostě nemůžu. Znamenali pro mě všechno a žít v tomhle světě bez nich bylo peklo. Ale zvládla jsem to, pro ně.

„Shipuju vás dva, víš to?" Protočila jsem očima, protože ona shipuje všechny. A ano, vím, co to znamená. Všechno mi to vysvětlila. „Myslím si, že byste byli ten nejlepší pár na světě, když jste oba supervojáci a tak. Vypadal jako dobrý muž."

„Oh, on byl ten nejlepší. Tak pojď, jdeme za Tonym." Nasadila jsem úsměv a vyvlékla jsem Indy ven.

Netrvalo nám dlouho, než jsme se k němu dostaly. Obě jsme vylezly z auta a vydaly jsme se k domu. Jarvis nás pustil dovnitř a řekl nám, že je v suterénu společně s Pepper. Zasmála jsem se, protože tam je vždycky. Indy mě následovala dolů a rozhlédly jsme se, dokud jsme nenašly Tonyho a Pepper, kteří se zrovna líbali. Měla jsem z nich radost, ale zároveň se mi z nich chtělo blít.

„Dobře, kdy se tohle stalo?" zeptala jsem se a oni od sebe odskočili.

„Co se stalo?" Tony se snažil chovat nevinně.

„Ty a Pepper."

„Oh. Umm, včera večer," řekl a Pepper přikývla.

„Aww, vy dva. Už bylo načase," řekla jsem a oba jsem je objala.

„Jsem rád, že z nás máš radost, i když bych to nečekal, kdo to je?" zeptal se a ukázal na Indy, která tam jen tak stála.

„Oh, Tony tohle je Indusha nebo taky Indy. Je moje sousedka přes chodbu. Indy, tohle je-"

„Tony Stark. Zdravím, Ashley mi toho o vás hodně řekla," přerušila mě, udělala krok dopředu a potřásla si s Tonym rukou.

„Oh, opravdu?" Podíval se na mě a já jsem pokrčila rameny. „Tak doufám, že to všechno byly jen dobré věci." Usmál se na ni.

„Oh, to si pište." Usmála se a pak se společně zasmáli. Tak asi si budou rozumět.

„A chci se omluvit za tu party, byl jsem celej šílenej a blbec-"

„Omluva přijata." Usmála se a on jí poděkoval.

„Chcete si skočit na něco k snědku a popovídat si?" Pepper předstoupila a my jsme všichni s jejím návrhem souhlasili. „Dobře, pojďme." Usmála se a já jsem si propletla paže s Indy, když jsme se vydali ven. Máme za sebou dost perných dnů a nemůžu se dočkat, až si sednu a uvolním se, než se vrátím do S.H.I.E.L.D.u. Co se asi tak ještě může stát.

⭐⭐⭐

Musím říct, že tahle kapitola mi dala dost zabrat, ale máte ji tady a tohle je konec IM2. 👀

Teď už asi víte, co vás čeká v příštích kapitolách - už jen dvě a Avengers započnou. 😏