Probudila jsem se ve své posteli na základně. I přesto, že jsem v soukromém letadle prospala snad celý let a nyní celý den, jsem stále unavená. Zívla jsem, ale i přes únavu jsem vstala a došla k mému kufru, který bych si mohla konečně vybalit.

Z vybalování mě vytrhlo zaklepání na dveře. Ještě unavená jsem se došourala ke dveřím a otevřela. Musela jsem hlavu zvednout, abych viděla, kdo v nich stojí. Několikrát jsem zamrkala a potom jsem konečně zaostřila.

Rogers.

„Dobré ráno?" Pozdravila jsem ho. Začal se lehce smát. Dramaticky zvedl ruku a sklopil pohled ke svým hodinkám.

„Taky ti přeju dobré odpoledne." Zněl pobaveně. Rychle jsem mu chytila ruku, abych se na jeho hodinky podívala také.

„To není možné. Před chvíli jsem vstala. Jdou ti špatně." Oponovala jsem mu a on se zasmál.

„Doufám, že mi špatně nejdou. Nechceš jít na kafe?" Pozval mě a já se zašklebila.

„V tomhle?" Ukázala jsem na svojí odpolední vizáž. Vlasy jsem měla po prospané noci a ránu rozcuchané a bylo úplně jedno, že jsem je měla v drdolu. Trčely snad úplně všude. K tomu jsem měla na sobě s My Little Pony. Dárek od mé mladší sestřičky. Steve mě ještě jednou přejel pohledem a pokrčil rameny.

„Mohlo by to být horší." Taky by to mohlo být lepší. Vlastně tu teď bydlím a i po koleji na akademii jsem chodila takhle. Jenom byl rozdíl, že tady už jsem v práci a ne na škole.

„Jdeme." Řekla jsem a vyšla ven. Pokoj jsem zamknula a bosa vyšla směrem k jídelně.

„Kam jdeš?" Zeptal se nechápavě.

„No.. na to kafe?" Odpověděla jsem otázkou a on zakroutil hlavou.

„Myslel jsem u sebe." Kývnul hlavou ke svému pokoji, který byl hned vedle a já chápavě přikývla.

„Ty byty mají kuchyňku?" Zeptala jsem se Kapitána překvapeně.

„Ty sis jí nevšimla? To jsi tu první den?" Odpověděl pobaveně a já se zamračila.

„Nějak jsem neměla čas si ani vybalit, natož si byt prohlédnout." Pokrčila jsem rameny a sedla si na židli u malého stolku, který tam měl.

„Jako předtím?" Křiknul na mě z malé kuchyňky Steve.

„Ano!" S tím jsem si pokusila upravit do lepšího drdolu. Steve přinesl dva hrnky kávy na stůl a sednul si naproti mně. Podal mi hrnek a já se na něj vděčně usmála.

„Děkuji." Natáhla jsem ruku pro hrnek, ale Steve mě za ní chytil.

„Jsi pořezaná." Konstatoval a já nazvedla obočí. Prohlédla jsem si svoji ruku a překvapením otevřela pusu. Vážně se mi po ruce táhlo několik řezných ranek. Vytrhla jsem jeho ruku ze své a mávla nad tím rukou.

„To nic není. Asi jsem si to udělala, když jsem se bila se Sheepem." Pokrčila jsem rameny. Jak to, že jsem si toho nevšimla? To asi tou únavou.

„Měla by sis to alespoň vymýt vodou. Určitě jsi s tím nic celou dobu nedělala." Řekl a zvedl se. Neprotestovala jsem. Měl pravdu.

Došla jsem do koupelny a tam jsem pustila proud studené vody. Poté jsem do proudu ponořila ruku a sykla nad štiplavou bolestí. Chvíli jsem si vymývala rány, až jsem narazila na malý kousek skla zaklíněný pod mou kůží. Nechápu, že jsem to doteď necítíla. Když jsem přes něj přejela prstem, sykla jsem bolestí. Pokusila jsem se ho vytáhnout, ale bylo to z blbého úhlu a já malý úlomek nemohla zachytit.

V malé přihrádce jsem našla pinzetu a vyšla ven z koupelny.

„Steve? Pomůžeš mi?" Otázala jsem se ho a přišla k němu. Nic neříkal, pouze čekal, co mu dám za úkol.

„Zasekl se mi tady kousek skla, zkoušela jsem ho vytáhnout sama, ale nejde mi to." Nic neříkal a vzal do ruky pinzetu. Natáhla jsem k němu zraněnou ruku.

Opatrně chytil moji ruku a díval se na malé řezné ranky. Muselo se mi to stát, když mě Sheep zaklínil pod sebou na střepech z okna. Dopadla jsem ještě dobře.

„Teď to možná bude bolet." Řekl soustředěně a zachytil kousek skla pinzetou. Poté zatáhnul a opatrně kousek skla vytáhnul. Trochu to opravdu bolelo. Zajímavé, jak tyto malé věci bolí více než rány uštědřené z boje.

„Chceš to ovázat?" Zeptal se mě a záporně zakroutila hlavou.

„Je to jenom pár ranek. Za chvíli to bude zahojený." Pousmála jsem se na Steva a on mi ruku pustil. Chvíli jsem litovala toho, že jsem si od něj ruku nenechala ovázat. Mohla jsem jeho dotek cítit na své kůži o něco děle.

Sedla jsem si zase zpátky na své původní místo a napila se kafé. Vzala jsem ho do ruky a napila se. Bylo příjemné popíjet kafé takhle odpoledne. Podívala jsem se z okna a uviděla, že už zapadá slunce. Bylo příjemné pít kafe při západu slunce.

„Povíš mi, jak to přesně bylo s těma botama?" Zeptal se mě Steve zvědavě a já se musela zasmát.

„To vážně?" Nadzvedla jsem obočí.

„Povídej." Pobídnul mě a sál se napil ze svého šálku.

„Vlastně to byla celkem náhoda..." Začala jsem a vyprávěla již známý příběh. Steve celou dobu vypadal zaujatě a poslouchal. Když jsem skončila, Steve se pobaveně usmíval.

„Vážně po tobě chtěli ty boty zaplatit?" Zeptal se a já přikývla.

„Kdyby byly alespoň hezký," protočila jsem očima. „vlastně jsem tomu obchodu ještě pomohla od jednoho páru hnusných bot." Zasmála jsem se a Steve se mnou.

„Řekni mi teď něco o sobě ty." Usmála jsem se.

„Ty jsi mi o sobě taky nic neřekla, řekla jsi pouze jednu historku ze svého života, díky které teď sedíme tady." Odporoval Steve. Musela jsem pokývnout hlavou, měl pravdu. Nicméně v mém životě se ještě moc zajímavých událostí stát nestihlo.

„Nevadí." Kývla jsem na něj což bylo gesto, že i tak má začít on. Nadechl se a začal vyprávět.

„Na akademii jste se o nás určitě učili, takže takové ty kraviny co ví celý svět přeskočíme. Spíš něco zajímavého.." Zamyslel se a já se těšila na jeho vyprávění. Měl pravdu. Učili jsme se o něm, takže něco už o něm vím.

„Tak třeba to jak jsem se vůbec dostal k armádě. Předtím jsem měl několik neúspěšných pokusů, vždy mě poslali domů s tím, že mi zachraňují život. No potom Bucky..." jeho tvář najednou posmutněla. Winter Soldier, slyšela jsem o něm. „no vzal mě na dvojité rande s tím, že mi našel holku. Samozřejmě o někoho jako jsem já nestála a tak jsem se jen tak procházel po výstavě, až jsem narazil na plakát, kde hledali toho pravého super vojáka." Potom ukázal na sebe a zasmál se.

„Vážně jsi šel na dvojité rande s někým, koho jsi neznal?" Zeptala jsem se ho a vykulila oči. On pokrčil rameny.

„Byl jsem už celkem zoufalý a nechal se od Buckyho přemluvit," zadíval se ven z okna, než vrátil svou pozornost zpět na mne. „holky o mne nikdy neměly zájem, to musíš pochopit." Řekl skoro vážně.

„Teď by sis mohl vybírat, tak proč jsi pořád sám?" Zeptala jsem se ho zvědavě.

„Čekám na tu pravou." Řekl mi a já přikývla. Cekem naivní, v téhle době.

„Teď mi řekni něco o sobě ty a nevynechej ty nudný fakty jako já," řekl a po dlouhé chvíli se pousmál. „na rozdíl od tebe, jsem se o tobě nikde neučil." Musela jsem se pousmát. Odložila jsem hrnek zpět na stůl.

„Narodila jsem se v Kentucky. Po pár letech, myslím, že mi bylo pět? Jsme se odstěhovali do Wastingtonu díky tomu, že zde našel táta lepší práci. A vážně začal vydělávat tolik, že jsme si mohli dovolit i dražší věci," nevěděla jsem, jestli chci pokračovat v tom, co chci říct. „no, mamka měla vždy ráda ty soutěže královen krásy. Znáš to?" Záporně zakroutil hlavou.

„V šesti mě tam poprvé přihlásila. Nesnášela jsem je, ale pro mamku bych udělala cokoliv. Vyhrávala jsem jí korunky a hlavní ceny, mamka byla spokojená, dokud jsem si ve dvanácti neprosadila svoje a mohla soutěžení nechat. Víš, jak je to těžké držet furt úsměv, aby vypadal upřímně? Otrava." Zasmála jsem se a protočila očima.

„V deváté třídě jsem potom udělala přijímačky na zdravotnickou školu, ale na tu jsem nenastoupila. Šla jsem na akademii a byla to ta nejlepší možnost," zašklebila se a uviděla jsem, jak mě Steve stále pozoruje. „potom už nic moc zajímavého není." Dokončila jsem krátké vyprávění.

„Někdy mi musíš ukázat fotky z těch soutěží." Řekl jenom a zasmál se.

„To radši ne, je to hrozný!" Zvedla jsem ruce v obranném gestu.

„Víc než tvůj dnešní outfit?" Nadzvedl obočí a já horlivě přikývla.

„O dost." Zasmáli jsme se.

Opřela jsem se o židli a podívala se z okna. Bylo to příjemné jenom tady v klidu sedět a povídat si. Slunce už zapadlo a seděli v minikuchyňce po tmě. Nikdo se neobtěžoval zapnout světlo. Konverzaci jsme zvládali vést i za tmy.

„Agentko Moonová?" Ozvalo se odněkud ze Stevova pokoje a já se polekala.

„Ano?" Zareagovala jsem polekaně.

„Já si říkal, proč neodpovídáte ze svého bytu. Ale co sakra děláte u Rogerse? Přijďte za mnou do kanceláře, okamžitě." Odpověděl vcelku unaveně.

„Dobře." Řekla jsem a na to už nikdo nezareagoval. Vyskočila jsem ze židle a již prázdný hrnek nechala ležet na stole.

„Nemůžu za ním jít takhle!" Vykřikla jsem vyděšeně a ukázala jsem na svoje pyžamo. Steve se začal smát a mávl nad tím rukou.

„Klid. Stark za ním přišel jenom v ručníku. Tohle nepřekonáš." Pokrčil rameny a pro něco odešel do koupelny.

„Ale učeš se alespoň." Zašklebil se na mě a podal mi hřeben. Vděčně jsem ho přijala a pročesala si své blond vlasy. Potom jsem hřeben podala zase Stevovi.

„Díky. Za hřeben i kafe." S tím jsem zmizela z jeho pokoje.

Neběžela jsem, ale šla jsem rychle. Cestou jsem kývala ostatním agentům, kteří na rozdíl ode mne neměli na sobě pyžamo s My Little Pony. Trochu jsem se díky tomu styděla, ale kdybych se převlékala, mohla bych mít problém a nechtěla jsem si dělat špatné jméno u Furyho. Zatočila jsem za roh a s úlevou jsem zjistila, že jsem ve správné chodbě.

Když jsem přešla před dveře, samy se otevřely. Nad tím jsem se musela usmát a přešla před stůl, kde seděl Fury. Hlavu měl skloněnou nad papíry a zřejmě si mého příchodu nevšimnul.

„Volal jste mě, pane?" Zeptala jsem se ho ihned a on konečně zvednul hlavu od papírů. Jakmile uviděl můj profesionální outfit, protočil své jediné oko.

„Ano, chci s Vámi mluvit," začal a kývnul mi ať si sednu do křeslo naproti němu. Poslechla jsem jeho vyzvání a sedla si. „Sheep nám odmítl sdělit jakékoliv informace. Doslova celou dobu mlčel. Můžete mi říct, jak jste dokázala donutit odpovědět na Vaši otázku? Rogers nám na tuto otázku nedokázal odpovědět." Řekl vážně. Trochu jsem přimouřila oči. Co jim Steve řekl?

„Neřekla bych, že odpověděl na moc otázku," pokrčila jsem rameny a Furyho zvednuté obočí mě donutilo pokračovat. „sešlápla jsem mu střelnou ránu. Potom mi pouze řekl, že kyž utneme jednu hlavu, nahradí ji další." Odpověděla jsem a Fury přikývnul.

„Tohle jste se na akademii neučili." Řekl a já musela souhlasit.

„Improvizace." Doplnila jsem, ale asi si to dokázal doplnit sám.

„Co si myslíte o jeho odpovědi?" Hádala jsem, že mě spíše zkouší, jak moc mi to myslí. Určitě si již dokázal odpovědět sám.

„Doufám, že má S.H.I.E.L.D lidi i v politice, protože jestli se Hydra dostane až na ministerstvo tak to nedopadne dobře." Odpověděla jsem klidně a Fury se poprvé usmál.

„Správně." Potvrdil moji myšlenku. Nad tím jsem se musela usmát.

„Splnila jste svůj úkol dříve a lépe, než jsem si myslel. Myslím, že jsem ve Vás před třemi lety měl dobrý odhad, nemýlím se?" Hodil po mě okem.

„Doufám, že ne." Řekla jsem klidně, ale uvnitř mne vybouchl ohňostroj. Právě mě Fury svým způsobem pochválil.

„Ale musím říct, že bez St- Kapitána Rogerse bych misi nezvládla." Doplnila jsem, aby všechno nepadlo na mě.

„Proto jsem ho s vámi poslal." Říkal jako by přesně věděl, co se mělo stát.

Fury se pomalu zvednul. Vypadá úplně stejně jako před třemi lety v tom obchodě. Kdybych ho měla porovnat, nenašla bych jediný rozdíl. Snad i oblečení má stejný.

„Zatím máte volno, agentko. Dobrá práce." Řekl a ukázal na dveře, čímž mě nenápadně vyhazoval ze své kanceláře.

„Příště se prosím pokuste přijít v uniformě." Dodal a já nasucho polkla. Tak nakonec si toho pyžama přece jenom všimnul.

„Ano, pane. Dobrou noc." Řekla jsem a vyšla ven z kanceláře. To, že je teprve osm hodin a ani jeden z nás ještě zřejmě neplánuje jít spát je detail.