Prošla jsem dveřmi vedoucí na pozemky akademie. Už jsem z dálky viděla střelnici. Uviděla jsem v ní Ellie, Jamese, tak ostatní, co prošli prvním kolem. Přišla jsem blíže a než jsem stihla cokoliv říct, přiběhl ke mně agent.

„Slečna Moonová?" otázal se mne a já přikývla. „jsem agent Mason. Nyní si počkáte, než dostřílí pan O'key a půjdete na řadu vy. Pojďte se se mnou posadit." Řekl a rozešel se směrem k několika židlím. Na jednu z nich si sedl a já si sedla vedle něj. Nevypadal, že by Jamese moc pozoroval, zřejmě nemusel. Kolem Jamese stálo několik dalších lidí a pozorovali ho.

„Myslíte si, že máte šanci?" Zeptal se mě z nenadání a já se na něj překvapeně podívala. Po tom, co mě přešlo překvapení jsem polkla.

„Stejnou jako ostatní." Řekla jsem upřímně a pokrčila rameny. Agent se na mě podíval a pozvedl koutky.

„Uvidíme." Řekl a podíval se Jamesovým směrem. Jak to myslel? Podívala jsem se také, ale už jsem viděla jenom Jamese a ne ostatní. Asi odešli? Pokrčila jsem nad tím rameny. „Tak pojďte." Řekl a zvedl se. Ihned jsem šla za ním a v rychlosti si procvičila zápěstí.

Na svých rukou jsem uviděla několik tvořících se modřin od boje s Danielem. Nad tím jsem se usmála a došla ke stolu. Byla na něm položena jediná zbraň, jak jsem poznala, ráže devět.

Kývla jsem na pozdrav dvěma agentům stojících u stolku.

„Nejdřív budete střílet na obyčejný terč, potom na pohybující." Prozradil mi jeden z agentů a ukázal na jeden terč. „Vystřílejte zásobník. Můžete začít." Řekl mi a já přikývla. Vzala jsem zbraň do ruky a namířila s ní na terč, odjistila a zamířila. Dala jsem si přesný pozor, aby byla zbraň namířená přesně tam, kam jsem chtěla.

Terč měl tvar lidského těla. Nejdřív jsem zamířila na srdce, kam jsem trefila čtyři rány, poté jsem zbraní pohnula a namířila na hlavu, tam jsem vystřelila dvě rány a nakonec jsem namířila na játra, kam jsem zasadila jednu ránu. Zbytek zásobníku jsem dostřílela do hlavy.

Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem nestihla ani mrkat. Sklonila jsem zbraň a vyhodila z ní prázdný zásobník. Agent zmáčknul tlačítko a terč se začal přibližovat. Mezitím jsem zandala do zbraně nový zásobník a sama pro sebe jsem se usmála, když jsem terč viděla. Všechny rány přesně. Možná se ty hodiny ve střelnici vyplatily.

Sledovala jsem agentův obličej, byl neutrální. Co jsem čekala? Že se zatváří užasle, určitě střílel ještě přesněji než já a i ostatní spolužáci co tu byli předenou, střílí stejně dobře. Když terč dorazil před nás, tak si agent odkašlal.

„Odůvodněte mi vaše střely, prosím." Řekl jenom a já si odkašlala stejně jako on předtím.

„Střely na srdce, čtyři. Rychlá a jistá smrt. Nejbezpečnější možnost, pokud potřebujete někoho rychle zabít. To samé hlava. Můžu ji použít v případě, že dotyčný má vestu a nemá helmu. A jedna střela do jater. Použiju ve chvíli, kdy chci protivníka zneškodnit, ale nechci ho zabít. Je však potřeba rychlá pomoc, může vykrvácet." Řekla jsem svoji obhajobu a on přikývnul.

„Dobře. Můžete jít na střelbu z dálky. Jděte na střechu budovy." Řekl mi a já se usmála. Zřejmě jsem zde uspěla také, teď jenom jaké mi dal bodování? Kývla jsem mu hlavou na rozloučení a rozešla se směrem z pozemků školy.

Rychlým krokem jsem přišla ke schodišti a začala po něm stoupat. Nespěchala jsem, teprve před chvílí skončil James a tak tam budu ještě chvíli čekat. Otevřela jsem dveře vedoucí na střechu a vylezla na ní. Škola čítala přes deset pater, takže nic nízkého a bylo to dobré místo na trénink odstřelování.

Neujmul se mě agent jako předtím a tak jsem se rozhlédla po ostatních. Uviděla jsem sedět jednu, zřejmě agentku na židli tak jsem šla za ní.

„Dobrý den. Jsem Moonová Lea." Představila jsem se a ona na mě vrhla pohled. Potom koukla do tabletu a zase zpátky na mě.

„Sedni si zde a počkej." Řekla stále monotónním tónem. Zněla jako by tu byla za trest. A kdo ví, třeba byla.

Na druhé straně ležel James a o rameno měl zapřenou zbraň. Nevím, na co mířil, ale dával si sakra záležet. Tak jako všichni tady a i já nebudu výjimkou. Po chvíli James vypálil a zvedl se. Chvíli si tam něco říkal s agentem a odešel.

„Moonová může přijít." Řekl ten agent a já se zvedla ze židle. Přešla jsem k tomu agentovi, který stále koukal do papíru. Jakmile jsem si odkašlala, konečně zvednul pohled z papírů, na mne. Přejel mě celou pohledem a poté zakotvil na očích.

„Budete střílet na půl míle vzdálený objekt. Je jím pomalu pohybující se terč. Nějaké otázky? Pokud ne, můžete začít." Řekl mi a já se bez otázek odebrala ke zbrani.

Prohlédla jsem si zbraň a věci okolo ní. Na malém stolku leželo přesně to, co jsem potřebovala. Vrhla jsem se k němu a vzala si malý větráček, který mi ukázal, jak silně fouká vítr, potom jsem si vzala do ruky malou kameru, kterou budu muset najít nějaký pohybující se efekt u cíle, který mi ukáže, jak silně fouká vítr tam. Všechno jsem si to přinesla ke zbrani. Malý větráček jsem položila vedle ní a nechala ho, ať se roztočí.

Roztočil se pomalu a na malém displeji se ukázala hodnota, osm kilometrů v hodině. Kývla jsem souhlasně sama pro sebe a tentokrát vzala do ruky kamerku, kterou jsem začala hledat cíl. Ten jsem našla ihned a tak jsem začala kamerkou hledat nějakou vlaječku nebo cokoliv podle čeho vy se dal určit vítr. Chvíli jsem nic nenacházela až jsem uviděla reklamu na pizzu v podobě malé vlaječky. Na displeji se mi ukázalo deset kilometrů v hodině.

Nechala jsem kameru zaměřenou na vlaječku a přesunula se ke zbrani. Oko jsem přiložila na zaměřovač a našla svůj pohybující se cíl v podobě terče ve tvaru člověka. Cíl se nacházel ve vylidněné ulici, avšak s několika překážkami. Musím to dokonale načasovat, jinak minu. Zaměřila jsem cíl přesně na hlavu a posunula nepatrně doleva. Přesně vypočítané podle síly větru.

Přiložila jsem prst na spoušť a už jenom čekala správný okamžik kdy vystřelit. Rychlým pohledem jsem se podívala na hodnoty a pro moje štěstí byly pořád stejné. Opět jsem přiložila oko na zaměřovač a opět našla svůj cíl. Přesně jsem zaměřila a když jsem našla správný okamžik, stiskla jsem spoušť.

Figurína člověka se zakymácela a spadla. Po chvíli se zase zvedla, jak ji nějaký stroj nazvednul. Odlepila jsem oko od zaměřovače a podívala se na agenta.

„Přesné," Řekl jenom a já se pro sebe musela usmát. „nyní jděte do učebny L14. Bude tam na Vás čekat agentka s poslední zkouškou." Usmál se na mne a já mu úsměv nepatrně oplatila. Ihned jsem se poté rozešla k východu.

Učebna L14 byla učebna, kde byly lasery. Je docela možné, že právě toho se bude týkat poslední zkouška. Nacházela se úplně na střeše, a tak jsem musela, seběhnout všechny schody a proběhnout na úplně druhou stranu budovy, abych se tam vůbec dostala.

Po několika minutách chůze jsem se dostala před dveře učebny, kde bylo napsané, ať nevstupujeme. Pokrčila jsem rameny a sedla si na židli, kterou sem zřejmě pro účely zkoušek daly. Na židli jsem však nemohla sedět dlouho, moje nervozita stále stoupala.

Vstala jsem a začala se rozcvičovat. Udělala jsem si most, stojku, a několik dalších protahovacích cviků věci, které by se mi mohly hodit. Po chvíli jsem si opět usedla na židli a v tu chvíli se otevřely dveře, ze kterých vyšel James. Podíval se na mě neutrálním pohledem.

„Máš jít dovnitř." Odsekl pouze a já přikývla. Buď se mu to nepovedlo, nebo mě prostě nemá rád. Zvedla jsem se ze židle a vešla dovnitř. V místnosti byla tma, ale žádné lasery v ní nebyly. Tak co tu bude?

„Jsem Skye. Tohle je poslední zkouška. Mám zakázáno ti k ní cokoliv říct. Postav se támhle a čekej." V místnosti se rozsvítilo a můj pohled padl na další agentku. Dále ukázala na rok místnosti. Přikývla jsem a šla tam. Agentka došla ke svému stolu a zmáčkla na něm několik tlačítek.

Najednou se v místnosti zhaslo a vážně se objevily lasery. Co jsem však uviděla za nimi, mě překvapilo. Byla tam skleněná vitrína a v ní jakási koruna. Zřejmě jsem ji měla získat. Rychlým pohledem jsem přejela přes lasery a očima si vytvářela cestu.

Můj první krok byl kotrmelec přes nízko osazený laser. S tím, že jsem dopadla do provazu a předklonila se, takže jsem udělala placku. Podlezla jsem další laser tímto stylem a poté se opatrně zvedla. Rozhlédla jsem se kolem sebe a přede mnou byly tři lasery. Jediná možnost byla hvězda se skrčenýma nohama s prohnutou hlavou. Jak jsem pomyslela, tak jsem také udělala.

Jednu ruku jsem dala přes laser a prohnula hlavu, abych se ho nedotkla. Bylo to těsné a mezi hlavou a laserem mi zbývaly asi dva centimetry. Nohy jsem skrčila a tak se vyhnula horním laserům.

Přistála jsem v kleku a ihned jsem tělem, stylem hula hula, podlézala další laser. Ani jsem si to neuvědomila, ale byla jsem na konci a mohla jsem se svobodně nadechnout. Přešla jsem k vitríně a podívala se na ní. Bylo tam sklo a v ní koruna. Musela jsem ji z ní dostat, ale jak? Přetáhla jsem si rukávy přes ruce a pokusila vitrínu jednoduše nadzvednout.

K mému vlastnímu údivu, šlo to. Zvedla jsem jednu hranu skla a lehce ji nahnula nahoru. Chytila jsem vitrínu jednou rukou. Druhou jsem sáhla pro korunu, s tím, že jsem ji stále měla v rukávu od uniformy. Vitrínu jsem vrátila na původní místo a chytila korunu do ruky.

V tu chvíli se rozsvítilo a já šokem zavřela oči. Po chvíli jsem je otevřela a koukala na agentku, které jsem podala korunu.

„To byla poslední zkouška. Za půl hodiny bude v kino sálu vyhlášení." Řekla mi a já přikývla.

„Děkuji." Řekla jsem a odešla. Venku čekala Mia McCall, poslala jsem ji dovnitř.

Když říkala za půl hodiny, tak jsem nikam nespěchala a stavila se v jídelně pro pití a něco málo k jídlu. Měla jsem neuvěřitelný hlad a hlavně ze mne nyní opadly všechny nervy, které jsem měla. Nakonec to nedopadlo tak špatně a jediný neúspěch byl to, že mě Daniel v jednom kole porazil.

Teď je jenom otázka, jestli to bylo dobré i pro S.H.I.E.L.D?

Doufám, že jo. Jinak budu mít pocit, že jsem zklamala. Dostala jsem se sem bez zkoušek a to se nestane jenom tak někomu. Zamyšleně jsem se zakousla do tyčinky a pomalu se vydala k sálu, kde se všechno mělo vyhlásit. Zbývalo patnáct minut, takže poslední třeťáci dodělávají zkoušku.

Vešla jsem do sálu a ihned jsem uviděla Ellie a Martina jak se spolu baví. Přiběhla jsem k nim a posadila se vedle nich..

„Tak co? Ellie? Jak se ti dařilo?" Vyhrkla jsem na Ellie a potom se otočila na Martina.

„Poslali tě potom někam? U mě potom Daniela poslali do nějaké místnosti." Řekla jsem mu a on přikývnul. „Jo taky mě tam poslali. Byla to místnost pro předvedení talentu nebo schopností, ale s tím, že žádnou schopnost nemám, tak..." Nedokončil a pokrčil lhostejně rameny. Snažil se hrát, že ho to nemrzí.

„Ty jsi bojovala s Danielem? A porazila ho?" Otevřela překvapeně pusu a já se nadšeně přikývla.

„Sama jsem se divila." Uchechtla jsem se. Na další proslovy nebyl čas, protože na podium vyšla agentka Hillová. Zaklepala do mikrofonu a my všichni se na ní otočili.

„Zdravím vás studenti. Určitě jste už napnutí, kdo z vás byl vybrán." Udělala dramatickou pauzu. „Letos to bylo velice těsné, jelikož jste všichni byli výborní a už se S.H.I.E.L.D těší na vaše služby. I když nebudete vybráni." Dodala a potom jí kdosi podal obálku.

„V téhle obálce jsou dvě jména, kteří budou moci ukončit studium dřív." Řekla a roztrhla obálku. Zaťala jsem pěsti a hypnotizovala agentku Hillovou pohledem. Hillová vytáhla papír z obálky a dramaticky ho držela ve vzduchu.

Rozhlédla jsem se po síni a všichni vypadali napjatě. Jediní, komu to bylo jedno, byli ti co nepostoupili nějakou zkouškou. Hillová se přiblížila se k mikrofonu a doslova vykřikla.

„James O'key a Lea Moon!"