Praxe proběhly v pořádku. Profesorové mi řekli, že mám dobrou šanci na to, že neoplývám žádnou speciální schopností. Nebudu lhát, potěšilo mě to. Nejlépe mi podle mne šla střelba. Jak na blízko, tak na vzdálený cíl. Sice jsem v jednu chvíli zapomněla na to, že si musím změřit sílu větru, ale tak, byla to příprava ne? Zítra to nezkazím. Snad. Nesmím.

Když mi pan Fury dal tu šanci, nesmím ji pokazit. To on mě našel a přivedl sem a vlastně kvůli němu jsem nenastoupila na zdrávku. Vážně bych se zítra měla snažit. Většina třeťáků byla nyní zalezlá v posilovně, tělocvičně nebo střelnici. Já ne. V těch místnostech jsem ve volném čase skoro pořád a navíc už bych stejně nic nezlepšila. Musím se odreagovat jinak.

Bohužel moje věrná druhá mamka, Ellie, je právě zalezlá na střelnici a já si musím vystačit sama. Po krátkém uvažování jsem se obula do bot a vyrazila směr centrální park. Už dlouho jsem v něm nebyla a přitom je v něm hrozně pěkně. Vzala jsem mobil, sluchátka a vyrazila z koleje.

Přibližně po půl hodině cesty jsem se dostala na začátek parku a já se spokojeně nadechla čerstvého vzduchu. Vyrazila jsem po běžecké stezce a ani jsem si neuvědomovala běžící lidi kolem mne. Oni nevnímali mě, já je.

Místo toho abych se však uklidňovala tak se mi hlavě honily myšlenky na zítřejší Zkoušky. Od čtvrťáků, kteří neprošli, jsem slyšela hodně. Je to komise tvořená z Avengers, nechají nás padnout až na samé dno sil, budeme bojovat jako ještě nikdy a potom ještě těžký psychologický testy.

Bod číslo jedna můžu vyškrtnout ihned. Je to kravina vytvořená čtvrťáky, aby nás znervóznili. Proč by někdo, jako jsou Avengers přicházeli na naše Zkoušky? Vyloučeno. A psychologický testy děláme každé pololetí, takže nyní bychom je také nemuseli podstupovat.

Zamyšleně jsem procházela parkem se sluchátky v uších. Co bych zítra mohla pokazit? U boje zblízka si musím dávat pozor na protivníka. Naleznout jeho slabiny a využít je ve svůj prospěch. U střelby zblízka hlavně moc nemyslet a střílet rychle. Z dálky nespěchat a promyslet si to. Plížení a nenápadnost... musím si dávat pozor na okolí, dívat se kolem. A pokud bude rozhovor tak se hlavně chovat tak jak chci.

To nedám. Ozval se mi hlas v hlavě a já ho ihned musela vymazat. Zase se však vrátil. Nemůžu to dát. Vyberou pouze dva lidi, třeťáků je dvacet. Z toho více než polovina má nějaké speciální schopnosti, i když minimální. Vlastně jenom já a pár dalších lidí schopnosti nemá. Kdo má velkou šanci?

Určitě Daniel, telekineze. Annabeth, zrychlená regenerace. Lilliana, ovládá vodu. Ellie, zvýšená výdrž. James, síla. Mohla bych jmenovat dál. Už teď je téměř možné, že vyberou někoho s úžasnou schopností a ne mě. Proč se vlastně vůbec snažím?

Takhle nesmím přemýšlet. Fury mě před třemi lety kvůli akademii doslova přemlouval, tak si musím dávat šanci, hlavně když i profesorové řekli, že tu šanci mám. Tu má každý. Jsme ti nejlepší z nejlepších.

„Pozor zleva!" Zakřičel někdo za mnou a to mě vytrhlo z dalších myšlenek. Instinktivně jsem uhnula doprava, tak jako jsme se to učili na uposlechnutí neočekávaných příkazů. Kolem mne proběhl velmi vysoký muž. Jeho postava byla svalnatá a vlasy blonďaté. Na chvíli jsem se zastavila a sledovala jeho běžící postavu.

Steve Rogers.

Poprvé za své tři roky, co jsem na S.H.I.E.L.D akademii, vidím někoho z týmu Avengers. Jednou, myslím v prváku jsme si o nich povídali a říkali si jejich schopnosti. Mě nejvíce samozřejmě zaujala Natasha, Black Widow. Už jenom pro to, že nemá žádnou super schopnost. Stejně jako Hawkeye. Nad touto myšlenkou jsem se usmála a posadila se k jednomu ze stromů. Opřela jsem se o kmen stromu a zavřela oči. Konečně myšlenky opustily moji hlavu a já mohla v klidu relaxovat.

„Jste v pořádku, slečno?" Uslyšela jsem najednou a já trhla hlavou, což jsem neměla dělat, protože jsem se praštila hlavou o strom. Jak jsem hned z nenadání zjistila, ležela jsem vedle stromu. Očividně jsem usnula a spadla.

Podívala jsem se na muže, který vyrušil můj spánek. U mne klečel Steve. Pomalu jsem se zvedla a chytila se za hlavu. Trochu mě bolela.

„Jo, jsem v pořádku." Ujistila jsem ho a mírně se na něj usmála.

„Co ta hlava? Nechtěl jsem, abyste se mně lekla." Řekl starostlivě a posadil se vedle mě. Byla milá jeho starost, starost o někoho neznámého.

„Zažila jsem už horší." Odpověděla jsem první do mě napadlo a on se zatvářil nechápavě.

„Někdo Vás šikanuje?" Vydedukoval si ihned z té odpovědi. Bohužel špatně.

„Proboha ne. Ve škole, třeba při tréninku, jsou to celkem rány." Možná jsem měla zmínit, že škola o které mluvím patří k S.H.I.E.L.D.

„Kam chodíte na školu, že tam s Vámi tak hází?" Optal se s lehce nadzvednutým obočím, ale z jeho hlasu byla slyšet zvědavost. Teprve teď mi to došlo. Rozhlédla jsem se kolem, jestli nikdo poblíž není. Přece jenom to je tajná akademie. Potom jsem se podívala na Steva. Je to Avenger a určitě o akademii ví.

„Akademie S.H.I.E.L.D." Oznámila jsem potichu a jeho pohled se ze zvědavého proměnil na překvapený.

„Vážně? Tak to jednou budeme kolegové," Řekl a lehce se zasmál. Podal mi ruku. „Steve Rogers a Vy slečno?" Představil se a já se musela usmát.

„Možná už od zítra, pokud zvládnu Zkoušky," Řekla jsem s úsměvem a ruku přijala. „Lea Moon." Představila jsem se a jeho ruku pustila.

„Zkoušky? Třetí ročník, že ano? Hodně štěstí, Leo. Sice tam nebudu, ale budu doufat, že je zvládnete." Řekl a mě to zahřálo u srdce. Koho by nepotěšilo, když vám Kapitán Amerika přeje štěstí u nejdůležitějších Zkoušek života?

„Děkuju. Asi půjdu. Ještě si něco zopakuju." Řekla jsem rychle a zvedla jsem se. Steve taky.

„Doufám, že se ještě uvidíme." S těmito slovy se rozeběhl pryč a jediné na co jsem se zmohla, bylo krátké zamávání, které stejně nemohl vidět. To bylo rychlé rozloučení. Zakroutila jsem nad tím hlavou a rozešla se směrem ke koleji, která se nacházela na úplné druhé straně Washingtonu. Povzdechla jsem si nad dlouhou cestou a přidala na kroku.

Na koleji bylo překvapivě ticho, buď jsou všichni ještě na cvičištích, nebo už všichni spí. Což byla kravina, jelikož je teprve asi pět odpoledne. Zítra nás čekají zkoušky a já se na ně chystala pořádně vyspat.

Nabita pozitivní energií jsem otevřela dveře pokoje a vešla dovnitř. Ellie uvnitř nebyla a ani mi na tom v tu chvíli nezáleželo. Zaběhla jsem do koupelny a šla ihned pod sprchu. Zítra musím budit dojem někoho, kdo rád vstává brzo ráno a vždy vypadá k světu.

Po sprše jsem se převlékla do pyžama a skočila do postele. Zachumlala jsem se do peřin a spokojeně zavřela oči. Sama jsem si popřála dobrou noc a poté usnula.

Ráno se pokojem rozezněl budík, ne můj. Nespokojeně jsem zavrčela a otočila se na posteli. Na druhé straně pokoje jsem uviděla, jak Ellie vypíná budík a vstává.

„Promiň já si jdu ještě zaběhat." Omluvila se mi a já zamručela něco, čemu jsem nerozuměla ani já. Otočila jsem se na druhý bok a snažila se opět usnout.

To mi již nešlo, takže hned po tom, co Ellie odešla na svůj ranní běh jsem vstala a odšourala se do koupelny. Mohlo být něco po šesté hodině což znamenalo, že za dvě hodiny se začnou všichni třeťáci scházet a rozcvičovat se.

Rozčesala jsem si vlasy a upravila je do vysokého copu. Nanesla jsem si pouze řasenku na oči, stejně se budu potit, jak stresem, tak námahou. Nemá cenu to, jakkoliv přehánět. Stejně se zde nebral ohled na vzhled. Podívala jsem se na hodiny a s mým podivem již bylo čtvrt na osm. Přešla jsem k šatníku a vyndala z něj pohodlné kraťasy a tílko. Do ruky jsem si vzala školní uniformu. Byla to uniforma jedné upnuté látky přes celé tělo. Byla černé barvy a na rameni byl znak S.H.I.E.L.D. Kluci měli trochu jinou uniformu, ale upřímně se mi více líbila tato.

Vzala jsem jí do ruky a vyrazila směr akademie. Cesta byla dlouhá asi jenom pět minut a tak jsem tam byla za chvíli. Díky tomu, že musím chodit přes dvě ulice, kde mohou být lidé, nechtěla jsem si brát školní uniformu na sebe. Ve škole jsem ihned zašla do šaten a do uniformy se převlékla.

Vešla jsem do tělocvičny, kde už bylo několik spolužáků. V jednom z nich jsem uviděla svého kamaráda, Martina. Byl jeden z mála lidí, kteří stejně jako já neměli žádnou super schopnost. Na rozdíl ode mně však musel Martin projít výběrovým řízením.

„Ahoj, nervózní?" Zeptala jsem se ho ihned, co jsem k němu přišla a on ke mně obrátil svůj pohled.

„Už jo. Včera jsem nebyl vůbec, ale dneska? Mám pocit, že nic neumím." Zasmál se a já s ním. Začala jsem se rozcvičovat.

„Já se spíš bojím, že na něco zapomenu." Řekla jsem upřímně a on se na mě opět podíval. Vypadal trochu překvapeně.

„Ty? Jsi nejlepší budoucí agentka, kterou znám, tak si věř trochu. Pracuješ tvrději než většina lidí ta týhle akademii." Povzbudil mě a vážně to pomohlo.

„Děkuju. Hodně štěstí!" Podpořila jsem nás oba a nastavila ruku na highfive. Ihned si se mnou plácnul, když v tu chvíli do tělocvičny přišla Parta.

Neměli jméno, byla to prostě Parta. Tvořili jí čtyři třeťáci se schopnostmi. Přesněji Daniel, Lilliana, James a Niami. Všechny už jsem jmenovala jenom Niomi. Dokázala se zneviditelnit. Podívala jsem se na jejich příchod a protočila oči. Každý škola měla takovou tu namyšlenou partu, tak tohle je ona. Naše Parta. Asi jim nedochází, že můžou projít jenom dva lidi.

Uchechtla jsem se nad jejich sebevědomím, i když možná bych ho měla taky, kdybych nějakou schopnost měla. Dál jsem si jich nevšímala a rozcvičovala se. Ani jsem si nevšimla, že již dorazila Ellie a její přítel.

„Za deset minut začínáme! Připravte se na boj zblízka!" Rozeznělo se z rozhlasu a já polkla. Začínáme bojem. Dobře tedy. Začala jsem si bez figuríny opakovat bojové útoky i obranu. Nechtěla jsem se vysílit tak jsem je dělala zpomaleně, abych si je co nejlépe zopakovala spíše po teoretické stránce.

„Cooperová Lilliana a Deperová Ellie!" Zavolali jméno mé kamarádky a jedné z Party. Ukázala jsem Ellie zvednutý palec nahoru a ona se nervózně usmála. Alespoň je jisté, že nebudeme bojovat proti sobě.

Přestala jsem si procvičovat chvaty a na chvíli si odpočinula, stále jsem se však procvičovala. Nevěděla jsem kdy mě zavolají a nechtěla jsem, aby mi svaly ztuhly.

Po patnácti minutách vylezla ze dveří jenom Lilliana a tvářila se hodně naštvaně. Pokud můžu hádat, prohrála a Ellie šla dál. Možná střelba? To už nevím.

„O'key James a Buraes Martin!" Zavolali jméno opět jednoho z Party a Martina. Poplácala jsem ho po rameni a on se nervózně usmál. Měl důvod byl nervózní. James patřil z našeho ročníku k nejlepším. Vešel dovnitř a já zůstala sama. Přešla jsem k jedné z kamarádek, i když se moc často nebavíme. Jenom jsem nechtěla být sama. Pousmála jsem se na ní a ona na mne.

Tentokrát po dvaceti minutách vyšel ze dveří... zatajil se mi dech. Martin. Smutně jsem si povzdechla a běžela ho obejmout.

„Určitě jsi byl skvělý." Utěšila jsem ho. James byl bohužel lepší. „

„Hodně štěstí Leo." Popřál mi a s tím odešel.

Šli ještě asi tři dvojice. Niami z party byla poražená a už zbýval jenom Daniel. Byl dobrý, hodně. To se muselo nechat.

„Green Daniel a Moonová Lea!" Rozeznělo se z rozhlasu a mě se zatajil dech. Dělají si ze mne srandu? Jsme první pár, kdy jde holka proti klukovi. Možná přece jenom chtějí abych ukázala, co umím.

Nadechla jsem se a rozešla se směrem ven z tělocvičny. Cestou jsem narazila na Daniela. Věnoval mi sebevědomý úšklebek.

„Hodně štěstí. Nemysli si, že tě budu šetřit." Popřál mi a ukázal palec nahoru. Věnoval mi ještě jeden vítězný úsměv, než mě předběhl a vešel do místnosti první.

„Ani mě šetřit nemusíš. Porazím tě i bez toho." Řekla jsem už spíše pro sebe a zrychlila krok.

„Dobré ráno Green, Moon," Pozdravila nás zřejmě jedna z agentek. „Jmenuji se Maria Hillová a jsem hlavní rozhodčí. Tohle jsou agenti Moorey a Boor." Ukázala na dva agenty a ti nám kývli na pozdrav. „Budete proti sobě bojovat. Povolené jsou všechny styly boje. Prohrává ten, kdo bude ležet na zemi déle jak deset vteřin. Máte tři kola." Řekla nám pravidla Hillová a já přikývla.

Už teď jsem si v hlavě přehrávala, jak na něj budu útočit. S tím, že je o hlavu a půl vyšší než já, asi dvakrát mohutnější a silnější, tak boj pěst na pěst asi nebude to pravé. Budu muset spíše využít svou mrštnost a jeho slabé stránky abych ho dostala na zem.

Slabé stránky? Moc jich není. Nemá suspenzor. Nad touhle myšlenkou jsem se uchechtla. Není tak mrštný jako já a určitě i o něco pomalejší. I když ne u moc. Daniel patří ke špičce mezi třeťáky.

Nadechla jsem se a vešla do ringu.

„Připravte se." Zaujala jsem postoj stejný jako Daniel.

„Tři, dva, jedna.. teď!" Podle očekávání se na mne Daniel vrhnul jako první. Jeho ráně jsem se vyhnula a ještě jsem ho stihla loktem bouchnout do zad. Čímž se dostal za mne a já využila šance. Rozmáchla jsem se pěstí, namířenou na jeho krk.

Bohužel se otočil a pěst zachytil. Druhou rukou mě chytil za rameno a zakroutil mi s ní. Podkopl mi nohy a já začala padat. V letu jsem mu nohy obtočila okolo pasu a když jsem tvrdě dopadla na záda, stáhla jsem ho sebou. Nyní byl nade mnou a za jiných okolností by to vypadalo, jinak než ve skutečnosti je.

Usmála jsem se na něj a hlavou ho bouchla do té jeho. Poté jsem ho podtočila pod sebe a zaklínila si jeho hlavu mezi své nohy. Klekla jsem si a držela jeho hlavu pevně semknutou mezi svýma nohama.

„Pohneš se a zlomím ti vaz." Řekla jsem mu a i přes mírné protesty, zůstal ležet. Pochopil, že v pravém boji bych ho právě zabila.

„Bod pro Moonovou." Řekla jednomu z agentů a poté se podívala na nás. Mezitím jsem Daniela pustila a on na mě koukal velmi nenávistně.

„Druhé kolo." Řekla nám a my se opět postavili na svá místa. Odmávla to a tentokrát jsem zaútočila já první, zřejmě to nečekal, ale stihnul na moji ránu zareagovat rychle. Zachytil mou ruku a přehodil si mě přes záda. Prudce mě shodil na žíněnky, až jsem lehce zaskučela. Ihned jsem se zvedla a nastal boj, který jsem nechtěla. Pěst na pěst. Musela jsem vykrývat jeho rány, až jsem nestíhala zasazovat svoje.

Několikrát mě trefil ho obličeje. Vykopla jsem a trefila ho do břicha. Odhodilo ho to asi metr dozadu a mě to získalo čas. Udýchaně jsem k němu přiskočila a odrazila se tak, že jsem nohou mířila na jeho hlavu.

Zachytil ji a bouchnul se mnou o zem tak, že jsem přistála na břichu. Než jsem stihla cokoliv udělat, kolenem mi přiklekl krk a záda. Vyhrál.

„Bod pro Greena." Řekla neutrálně Hillová a Daniel mě pustil. Poslední kolo o tom všem rozhodne. Ihned nás odstartovali a Daniel se po mně vrhl. Přikrčila jsem se a skočila mu pod nohy. Jakmile jsem se nacházela pod jeho rozkrokem, prudce jsem se vyšvihla a ramenem ho zasáhla do rozkroku.

Nikdy jsem tento typ boje nezkoušela, ale budiž. Bolestně zaskučel, ale zdálo se, že to buď nebyla taková rána nebo vážně měl suspenzor. Proklouzla jsem za jeho nohy a on se na mě nenávistně otočil. Vyjel po mně a mně se v hlavě zrodil plán. Hned co se ke mně přiblížil tak jsem vyskočila a odrazila se od jeho ramen. Překvapen se otočil a tím mě vyvedl z plánu. Nakopla jsem ho přesně do hrudníku a on pouze zavrávoral. Zavrčela jsem a při doskoku se mu pokusila podkopnout nohy.

Vyskočil a ještě mě přitom nakopl silně do hlavy. Spadla jsem na zem a zůstala ležet. Bolest v hlavě jsem ignorovala, alespoň prozatím. Čekala jsem na to než přijde. Jakmile se nade mnou sklonil, vykopla jsem nohou a trefila ho do boku. Vykolejilo ho to a já získala drahocenné vteřiny. Vyšvihla jsem ruku a tou ho chytila za zátylek a přitáhla ho k sobě. Když byl u mé hlavy, odsunula jsem se na bok a jeho hlavu vrazila do země. Udělala jsem to, co on předtím. Zaklekla mu krk a záda.

Vyhrála jsem.

Vzdmula se ve mně pýcha. Pýcha sama v sebe a v to, že jsem první zkouškou uspěla. Proti Danielovi, který byl jedním z nejlepších. Začala jsem se usmívat a pustila Daniela z mého sevření.

„Bod pro Moonovou. Moonová postupujete." Usmála jsem se a podívala se na Hillovou. Ta se podívala nejdřív na mě a potom na Daniela.

„Pane Green, vy ovládáte telekinezi?" Zeptala se ho a on přikývnul. „Jděte do učebny S13. Vaše schopnosti si ověříme," řekla mu a potom se podívala na mne. „vy, slečno Moonová, jděte na střelnici. Bude tam na Vás čekat další zkouška." Řekla mi a já přikývla.

„Děkuji." Řekla jsem a prošla posilovnou ven na chodbu. Mířila jsem na střelnici.