Vypadalo to jako nádherný večer. Bavily jsme se, užili jsme si skvělý film, ale pak přišlo loučení. (Ale to ještě není to nejhorší!)
"Je mi trapné říkat: 'Moc jsem si to dneska užil.' Nechci, aby to bylo jako z těch romantickejch slaďáren."
Stojíme naproti sobě a koukáme na sebe. Je toho vidět opravdu málo, jelikož jediným zdrojem světla je pouliční lampa.
"Tak to neříkej."Propletu svoje prsty s těmi jeho na našich dosud držících se rukou.
Volnou ruku mi pokládá na tvář. Chvilku mi hledí do očí, jako by čekal na svolení.
"Udělej to."Pobídnu ho.
Skloní se k mým rtům a zlehka je tiskne na ty mé. Jedná se o můj první, opravdový polibek. Samozřejmě, že jsem měla kluka, ale nemůžu říct, že by jsme se někdy líbali. Byli to spíš pusinky, než polibky. A proto jsem v líbání úplný začátečník.
Dělá první pohyby a já je poslušně napodobuji.
Nevím, co mám dělat, když mi jazykem objede spodní ret. A tak dělám první věc, co mi přijde jako správná volba. Pootvírám pusu.
Nijak horlivě se jazykem nedobívá do mých úst, jen opatrně zkouší, co může a co mu dovolím. Nakonec také zapojuji jazyk a on mi ukazuji vzájemné propojení.
Ještě mě naposledny políbí a odtáhne se.
"Dobrou noc..."Zašeptá.
"Ty už se nevrátíš, že ne?"
"Zítra v noci odlétám zpět do New Yorku."
"Takže tohle je naposledy, co tě vidím?"
"Naposledy určitě ne."Vrtí hlavou.
"Proč jsi mi to neřekl dřív?"
Krčí rameny."Chtěl jsem tě vidět šťastnou."
Povzdechnu si."Takže sbohem?"
"Asi jo."
Obejmu ho.
Oplatí mi objetí. Odtahuje se."Tak tedy sbohem."
"Ahoj, Woody."
Chvilku na mě ještě kouká, poté se otáčí a odchází.
Jdu domů. Cítím nepřemožitelný nával smutku. Lezu si do sprchy a doufám, že to všechno odpadne jako odtékající voda.
Když se vracím na mobilu mi bliká zpráva.
Převléknu se do pyžama a s nadějí, že je to Woody odemykám mobil.
Neznámé číslo?
Odeslal(a) fotografii.
Rozkliknu obrázek. Je to z dneška. Přesněji z dnešního večera. Je to fotka, kde se s Woodym líbáme.
Nez. číslo:DĚVKO! Jsi jenom zasraná zlatokopka! Kdyby neměl peníze, tak o něj ani nezavadíš!
Nehodlám na tu zprávu nějak reagovat. Prostě si toho nebudu všímat.
Ulehám do postele a potlačuji nutkání napsat Woodymu. Ale nechci, abych plakala, takže to ihned vypouštím z mysli. Raději se zadívám z okna a pochvilce usínám.