Na procházce
"Byl jsi už u jezírka?"Zeptám se.
"Ne. Kde to je?"
"Kousek za městem chodím tam často."
"Tak jestli mě tam vezmeš. Tak se tam podívám rád."Usměje se.
"Tak pojď."Beru ho za ruku.
"Riley já umím chodit."Jemně vykroutí svou ruku z té mé.
"Alé...noták to tě nemůžu vzít ani za ruku?"
"Nebudu riskovat, že mě někdo nahlásí za pedofílii."
"Tak to od tebe bylo hnusný!"Takže já jsem podle něj dítě?!
Otáčím se a chystám se odejít.
"Ne, počkej! Riley!"Slyším jak se za mnou rozebíhá.
Chytá mě za rameno a otáčí čelem k němu.
"Promiň. Nemyslel jsem to zle. Prostě se bojím, toho, co si budou myslet ty idiotský novináři o tom, že se bavím s krásnou dvacítkou."Usměje se."Nechci, aby ti dělali zbytečné zle."
"Ale mě to je jedno. Jsou to zakomplexovaný hovada. A ty jsi můj kamarád."
Vtahuje si mě do objetí."Já vím. Ale uvědomuješ si, že je tu riziko ošklivých narážek okolí."
"Je mi to jedno, Woody."Ovinu si paže kolem jeho pasu a obličej zabořím do jeho mikyny. Je strašně vysoký.
"Nechtěla jsi mi ukázat nějaké jezírko?"Zeptá se.
"Uhm...jo. Pojď."Beru ho znovu za ruku, ale tentokrát jí nevykrucuje.
***
"Neříkala jsi kousek za městem?"
"Vždyť už tam skoro jsme."Táhnu ho za ruku. Mercy okolo nás pobíhá a užívá si volnosti.
Vycházíme ze stínů stromů a objevujeme se před jezerem.
"Když jsi řekla jezírko, představoval jsem si něco...menšího."
"Mám v hlavě zafixované, že tomu tady říkám U jezírka. Brával mě sem můj děda, když jsem byla malá, tak proto.. Asi."
"Je tu moc hezký."
Otáčím se a vidím jak si s úžasem prohlíží detail tohohle místa. Vypadá jako dítě, co dostalo už dlouho vysněné štěňátko.
Ten jeho výraz mi vykouzlí úsměv na tváři.
Najednou jeho oči spočinou na mě.
"Proč na mě tak koukáš?"Zeptá se a taky se usměje.
"Vypadáš strašna roztomile."
Protočí očima.
"Můžu tě někdy nakreslit?"
"Ty kreslíš?"Podiví se.
"Aby ze mě byla architektka, tak bych to asi umět měla. Doufám teda, že to umím."
"Určitě ano."
"Tak ti pak ukážu nějakou svou mazanici."
"Tak dobře."
"Takže tě můžu nakteslit?"
"Jistě."
Pousměji se.
Sedám si na lavičku, která je tu alespoň sto let. Ale pořád drží. Hold kvalitní práce našich předků.
Woody si přisedne. Když v tom se ozve zapráskání a lavička se řítí k zemi. A já s ní. Ze rtů se mi vydere vyděšený výkřik a už ležím na zádech v hlíně a třískách z lavičky. Nevím, jak, ale Woody stihl vyskočit dřív než se lavička zřítila na zem.
"Jsi v pořádku, Riley?" Sklání se nade mnou Woody.
"Asi jo."
Chytne mě pod ramenem a vytáhne na nohy. Opráší mi dlaní záda.
"Vrátíme se. Radši."Navrhnu.
"Dobrý nápad."Bere mě kolem pasu a otáčí se k odchodu.
"Mercy!"Písknu. Přiběhne.
Vydáváme se na zpáteční cestu.