Všechno bylo tak rychlé. Nedokázal jsem to postřehnout ačkoliv můj mozek jednal automaticky. Volal záchranku, staral se o Riley, jak mu vykládala žena v telefonu a nakonec otvíral záchranářům.
Riley se vzpamatovávala až v záchranářském autě. Přes obličej měla přetaženou dýchací masku a z očí se jí začali samovolně spouštět slzy. Proudy slz.
Nevěděl jsem jak jí ukonejšit. Držel jsem jí za ruku, hladil po vlasech, ale z úst jsem nevydal ani hlásku.
Nechápal jsem, co se děje. Proč se tohle děje. Nic mi nedocházelo.
Poté, co jsme dojeli k nemocnici a jeden ze záchranářů mě vyváděl ze sanitky, tak jsem se ho tupě zeptal:
"Co se děje?"
"Vaše přítelkyně právě potratila. Ztratila opravdu spousty krve. Musela krvácet i přes noc. Ničeho jste si nevšiml?"
Tělo mi trne hrůzou. Potratila? Jak jako krvácet i přes noc? Musel jsem si všimnout. Ale...neviděl jsem krev. Nikde.
"Ničeho jsem si nevšiml." Zašeptám.
"Je možné, že se to pokusila skrýt, ale měl by jste si na tohle dávat pozor. Odvedu vás teď před ordinaci a po jejím vyšetření vás za ní doktor jistě pustí." A jak řekne, tak i udělá. Usadí mě na židli před ordinací a s rozloučením odchází.
Lokty si opřu o kolena a obličej bořím do dlaní.
Jak jsem si mohl nevšimnout?! Mohla umřít! Ježiši...Ale vždyť jsem jí hlídal, dokonce jsem s ní v noci mluvil. Když přišla z koupelny... Ach, ne. Už to chápu. Bála se mě s tím v noci obtěžovat...Zatraceně!
Po tváři se mi skutálí slza. Rychle jí stírám, protože se otvírají dveře a z nich odvážejí Riley pryč. A jako druhý vychází doktor.
Vyskakuji na nohy a přejdu k němu.
"Je v pořádku?" Ptám se ho.
"A vy jste?" Měří si mě pohledem.
"Harrelson její přítel."
"Oh...Tak to jste Vy, ten Woody."
"Jo, jsem."
"Vaše přítelkyně je celkem mimo po ztrátě krve, ale její myšlenky patřili jen Vám to mi věřte. Stále opakovala Vaše jméno. Ale...Nevím, jestli tuší, že potratila nebo to považuje jen za komplikace, ale nejspíš by jste za ní měl jít než se trošku vzpamatuje a oznámit jí to. A-a pak...Bych jí měl něco přijít sdělit sám."
"D-dobře." Kývnu.
"Pokoj na konci chodby." Ukazuje mi a odchází na druhou stranu.
Vydávám se tedy směrem k jejímu pokoji. Tiše vstupuji dovnitř.
Leží na posteli čelem k oknu. Možná spí, to nevím.
Přejdu k posteli, drze si přilehnu k ní a jemně, abych jí nezpůsobil bolest, jí obejmu paží.
Bere mou dlaň mezi své a drží se jí jako záchraného lana. V jedné paži má zabodlou kanylu, do které jí proudí nový přísun krve.
"My nebudeme mít miminko, že ne?" Zašeptá roztřeseně.
Píchne mě u srdce.
"Je mi to moc líto, Riley." Špitnu.
Celé tělo se jí roztřese a ticho v místnosti protne její hlasitý vzlyk. Ani já se neubráním slzách.