O pár dní později
Ležíme na rozloženém gauči. Rikey ke mě leží zády a já jí jemnými pohyby hladím ploché břicho.
Sem tam jí políbím pod ucho nebo do vlasů, aby stále věděla, že se na mně může kdykoliv otočit a vypovídat se z jejích zmatených pocitů.
Vidím to.
Pokaždé, když ke mě otočí ty kaštanově hnědé oči. Ten zmatek. Nekonečný tok myšlenek, které jí stále matou. Pomaličku nastávající mateřský pudy smíšené s těmi dovolil bych si říct puberťáckými.
"Riley?"Šeptám jí do ucha.
"Uhm...?"Zašeptá.
Možná jsem jí právě probudil.
"Ne, to nic. Spinkej."Zašeptám.
"Ne, povídej. Já tě poslouchám."
"Chtěl jsem se zeptat, jestli je pro tebe opravdu správná doba na to mít dítě?"
Otáčím se čelem ke mě."Nevím. Nejspíš ne. Je to teď ošklivé. Ty smsky a ty pohledy lidí na ulicích. Moc se mi nelíbí, ale co s tím nadělám?"Pokrčí rameny."Jen nechci tomu, co vzniklo z naší lásky brát život. To si přece nezaslouží."V očích se jí zalesknou slzy.
Palcem opatrně stírám první slzu, která se převaluje přes okraj.
"Proč pláčeš?"Ptám se.
"Smrt, Woody. To je to co chtějí. Oni naše dítě i mě chtějí vidět mrtvou. Jen protože si myslí, že jsem zlatokopka. Že chci tvoje konto a tím, že jsem těhotná jsem si to jen pojistila. Stále mi chodí. Tyhle výhružné smsky. Že kdyby mně viděli na ulici, tak by mně profackovali a já nevím, co všechno."Pláče.
"Ne, ne, ne. To nemůžeš brát vážně. Ššš...Neplakej. Jsou to jen zakomplexovaní idioti. Takhle to neber. Ty jsi úžasná a naše dítě bude taky. Já to vím. Oni ti jen závidí. Závidí všechno. Vždycky se snaží najít chybičku. Ale ty jim musíš ukázat, že jsi silná. Že tě jen tak nesrazí, ano?"
Popotáhne."D-dobře...."Vzlykne.
"Tak dobře."Usměju se na ní."Já tu budu s tebou. Pořád."