Probouzí mě něčí prsty bloudící po mé tváři.
Zamručím a snažím se setřást ruku ze svého obličeje.
"Co kdyby jsi vstávala?"Zašeptá Woody u mého ucha.
"Nikdy."Zachraptím a přetočím se zády k němu.
Začne mě hladit po zádech. Začnu vrnět jako kočka. Miluju, když mě někdo hladí po zádech.
Ale on jako naschvál přestává. Zakňučím a otáčím se na něj. Ovíjím si paže kolem jeho krku a tulím se k němu co nejtěsněji to jde.
"Woodíku?"
Tiše se zasměje."Copak?"
"Já tě mááám móóóc rááda."
"Já tebe taky."Políbí mě do vlasů.
Trošku se odtáhnu a oblíznu mu čelist.
"Co to děláš?"Ptá se a hlas mu vyskočí výš, než obvykle mluví.
Začnu se smát."Teď jsi zněl jako holka."
"Nebuď vtipná."Zamračí se.
"Vadí ti to. Co? Vadí, vadí, vadí?"Šimrám ho prstem po tváři.
"Neprovokuj, Mitchellová."
"Nebo, co? Huh?"
"Nebo se s tebou nebudu bavit."
"Á, tak panička by byla uražená."Popichuju ho.
"Fajn."Setřese mě ze sebe a otočí se ke mě zády.
"Ale prosímtě, tak nehraj hned uraženýho."Šťouchám ho do zad.
Ještě chvilku se ho snažím přesvědčit, aby toho nechal, ale on mě dokonale ignoruje. A tak nakonec vypěním.
"Nemusela jsem sem s tebou vůbec jezdit, když mě stejně ignoruješ!"Štěknu naštvaně a prudce se posadím.
"To teda nemusela!"Křikne na mě a prudce se posazuje stejně jako já.
V očích se mu zračí vztek. Vypadá naštvaně a to dost.
Ucítím malý plamínek strachu, který se ve mě rozhoří.
Udiveně vstřebávám jeho slova.
"Tak teda fajn! Když jsem nemusela!"Vstanu z postele a naštvane odkráčím ke skříni, kam jsem si vyskládala nějaké věci. Rychle se obleču. Vytáhnu z pod postele svůj kufr a začnu do něj házet oblečení.
"Co to děláš?"Ptá se o poznání klidněji.
"Odcházím! S tebou tady nebudu!"
"Tak fajn! Jen si běž! Mně je to úplně jedno!"
"Však já jdu!"
"No, tak běž!"Křičí, stejně jako já na něj.
Vydávám se ke dveřím s kufrem v ruce.
Nezapomenu za sebou hlasitě třísknout dveřmi.