Někdy po obědě
"Co budeme dělat?"Ptám se opřená zády o Woodyho rameno.
"Nevím. Myslíš něco konkrétně?"
"Já taky nevím."Pokládám si hlavu do jeho klína.
Začne si na prst natáčet pramínek mých vlasů.
"Film?"Zeptám se.
"A kdo ho vybere?"
"Přece já!"Usměju se.
"To si věříš."
"Woody."Udělám psí obličej."Prosím."Zamrkám řasami.
"Fajn...DVD-íčka jsou pod televizí.
Zvedám se, lípnu mu pusu na tvář a přecházím k jedné malé vytrínce, kde jsou v dřevěné krabičce naskládané DVD-íčka.
Beru krabičku a přisedám si zoět vedle Woodyho.
"Tak ho vybereme společně."Pousměji se na něj.
"Mě to vcelku jedno. Stejně jsem už všechno viděl."Pokrčí rameny.
"Ale i tak chci, aby jsme se na tom oba shodli společně."
"Dobře. Vybereme dva filmy a z těch si jeden vybereme."
"Fajn. Budeme je vybírat po slepu. Začínám."
"Jak jinak."Zamumlá.
Zavírám oči a ukazuji na jeden z filmů.
"Tak co?"Ptám se a stále neotvírám oči.
"Je to...H-hříšný t-tanec."Vykoktá nejistě.
Otvírám oči. Ano, je to Hříšný tanec, ale trošku mě zarazilo Woodyho váhání, když četl.
Kouká na mě a zkousává si ret.
"Teď ty."Zamumlám. A uvažuji, co je špatně.
Zavírá oči a ukazuje na film.
"Přečti mi to."Vybídnu ho.
Tváří se mu mihne strach.
"Dobře. Eh...Jak, Uhm...P-porodit a nez-zbláznit se."
"Proč jsi mi neřekl, že máš dyslexii?"Ptám se ho na rovinu. Všechno mi to zapadá do sebe.
"Nechtěl jsem, aby jsi si myslela, že jsem hlupák."Sklápí provinile pohled.
"Cože? Proč bych si, prosímtě, měla myslet, že jsi hlupák? Vždyť to není nic špatného."
"Nevíš jaké to je. Písmena se mi motají před očima. Čísla mi připadají jako algebra. A když čtu něco nahlas, vypadá to jako bych neuměl číst."
"Ale to neznamená, že jsi hlupák. Woody ty jsi ten nejinteligentnější člověk jakého znám. Podívej se, kam jsi to dotáhl. To ti lidé mohou jenom závidět! Ty jsi něco dokázal."Ovíjím mu svoje paže kokem krku.
"Pro mě jsi ten nejlepší. S dyslexií nebo bez ní."Líbám ho na spánek a pak si o jeho hlavu opírám čelo.