„A to vážně narazil do dveří?" zeptala se Ginny, když byli s Blaisem na cestě k ředitelce. Bylo to už deset hodin od eskapády Draca Malfoye, a on si to stále vyspával, zatímco ostatní prověřovali jeho a Hermionin nález, a jak se ukázalo, vážně by to mohlo být ono. No, ale když se Blaise zeptal, kdo to půjde říct ředitelce, když Hermiona ani Draco nejsou momentálně k dispozici, všichni dělali mrtvého brouka. Harry od toho dal ruce pryč s tím, že už to dělat nebude, Theo to stále všechno zpracovával a Pansy se schovala v jeho objetí, a co se týče Nevilla a Lenky, oba byli opět ve vlastním světě, takže úkol připadl na Blaise a Ginny.

„Jo, vypadalo to, jako kdyby si něco šlehnul. I Křiklan z něho byl úplně paf," odpověděl Blaise na rudovlásčinu otázku.

„Ach jo, u toho bych chtěla být," zakňourala Ginny a Blaise se zasmál. Byla tak roztomilá. „Možná bychom mohli použít Myslánku, když už budeme v té ředitelně, a ty bys mi to mohl ukázat."

„Rozhodně ne," zabručel a trochu zrychlil, aby už to měli za sebou. Stále nechápal, proč nemohl jít Harry nebo Theo. On byl dobrý v boji, ale co se týkalo těchto informačních a strategických záležitostí, byl úplně neschopný něco zařídit.

„Merlin, uklidni se, mluvit budu já," odfrkla si Ginny a zakoulela nad jeho chováním očima.

„Stále nevím, proč s tebou nešel tvůj úžasný přítel," odsekl. Neměl na Harryho pifku kvůli tomu, že chodil s dívkou, která vlastnila jeho srdce. Vždyť byli kamarádi! Ale poslední dobou mu připadá, že to ani Harry není.

„Když už není vyvolený, nechce se těchto pokeců účastnit," odpověděla ledabyle a pokrčila rameny.

„Fajn, víme heslo?" zeptal se, když zastavili před ředitelnou.

„To jsme nedomysleli," zamumlala, „prostě zaklepej."

„Zaklepej? Kde si myslíš, že jsme? Myslíš si, že zaklepu a ředitelka se tady najednou objeví?" zeptal se se špetkou ironie a zaklepal, aby jí dokázal, že je to úplně k ničemu.

„Pane Zabini?" oslovila jej ředitelka, když se vedle něj z ničeho nic objevila.

„U všech Merlinových vousů!" vyjekl Blaise leknutím a Ginny se marně snažila zadržet smích.

„Půjdete dál?" otázala se, když tam stále jen stáli. Ginny popadající se za břicho a Blaise držící se za srdce.

„Samozřejmě," odpověděla Ginny, otřela si slzy od smíchu a prostrčila Blaise dveřmi ředitelny.

„Rone, paní ředitelko," pozdravil přítomné, „přišli jsme sem proto, abychom vám sdělili," pokračoval, ale pak se zarazil a podíval se znovu na křeslo, které bylo před ředitelčiným stolem. Až teď mu to totiž došlo.

„Tak co je, Blaisi?! Když nechceš mluvit, tak ani nezačínej," řekla Ginny a ujala se slova. „Takže, chceme vám oběma sdělit, že už víme, co se to vlastně děje," začala, ale hned na to skončila, neb i jí náhle došlo, že člověk, kterého oba brali jako člena party, už vlastně nestuduje v Bradavicích.

„Dobře, chápu vaše překvapení. Nedávno jsem poslala panu Weasleymu dopis, neb si myslím, že by měl být taktéž v obraze. Ron se rozhodl, že vám pomůže, takže jej můžete pak doprovodit na kolej. Ale nejdřív mi řekněte, co jste zjistili," vysvětlila situaci ředitelka, zatím co oba stále překvapeně hleděli na Rona.

(...)

Pansy se posadila na bílou židli, na které sedávala poslední měsíce nezdravě často, a konečně, když u sebe měla Thea zpátky a myslela si, že těmto vypravám na ošetřovnu je konec, stejně tu usedává dál, ale tentokrát u Hermiony. A ačkoliv Thea milovala a byla šťastná, že je zpátky, potřebovala je mít u sebe oba, ne jen jednoho.

„Hermiono, mám strach," zašeptala, a stejně jako u Thea se na chvíli odmlčela, a čekala, jestli náhodou nepromluví, ale na ošetřovně bylo děsivé ticho. „Hermiono, já umřu," zamumlala a nechala slzy stéct volně po tváři. Musela tomu konečně dát průchod a netvářit se, že je všechno v pořádku. „Řekl mi to Theo, ale já nechci umřít, Hermiono. Stále si říkám, že to třeba nic neznamená, ale obě moc dobře víme, že nic z toho, co se momentálně děje, se neděje jen tak," vzlykla a chytila ji za ruku. „Vím, že mě slyšíš. Mám tě ráda, Hermiono, tak se prosím probuď, neb nevím, kolik času mi zbývá. Je hrozné, když víš, že se tvá smrt blíží."

„Přece tomu nevěříš?" zeptala se osoba, která nyní postávala vedle Hermionina lůžka.

„U Merlina, Lenko! Vyděsila jsi mě."

„Viděla jsem, jak odchazíš pryč. Pansy, ty přece neumřeš. Neupínej se na něco, co nevíš jistě. Tvůj osud záleží jen na tobě," řekla a rozešla se pryč.

„Děkuji, Lenko," řekla a i když na to blondýnka nereagovala, věděla, že ji slyšela. Věnovala Hermioně poslední pohled a vydala se zpátky do postele.

***
Edit: Povídka nakonec bude mít 40 kapitol + prolog. Epilog nechystám, neb mě vůbec žádný nenapadá a líbí se mi ukončení kapitoly čtyřicáté.