„Ale no tak," zamumlala Hermiona, když jí došlo, kde se nachází. Štípnula se, jestli se třeba neprobere, ale stále trčela v tomhle zatraceném baráku. Zhluboka se nadechla a vydala se po známé cestě do druhého patra. Snažila se nepodívat se na mrtvé tělo Jamese Pottera, které leželo na schodech, ale byla příliš slabá a její zrak nakonec na muže, tolik podobného jejímu kamarádovi, stejně padl. Na chvíli zaváhala a přemýšlela, jestli jít dál. Možná, že byla paranoidní, ale tyhle sny se jí musely zdát z nějakého důvodu, a ona tušila, že to nebude žádný dobrý důvod.

Sehnula se k Jamesovi a zavřela mu oči, než pokračovala do dětského pokoje, kde na ni čekala ta srdcervoucí scéna. Opatrně vkročila do pokoje a sledovala Lily, jak mluví s ročním Harrym.

„Maminka tě miluje, tatínek tě miluje... buď silný, Harry, dokážeš to," odříkávala a po tvářích jí tekly slzy. Pak se otočila ke dveřím, ve kterých stále postávala Hermiona a její výraz se z vystrašeného změnil na šokovaný.

„Ty tu nemáš být," vydechla a Hermiona se otočila čelem ke dveřím, aby zjistila, že tentokrát za ní žádný Voldemort nestojí.

„Tohle se asi běžně neděje," zamumlala a otočila se na Lily, která už teď měla zpátky svůj vystrašený výraz. Místnost potemněla a Hermiona se nemusela otáčet, aby zjistila, že tentokrát za ní Voldemort stál. Rychle se přesunula do rohu a zavřela oči jako minule.

„Avada kedavra," zasyčel Voldemort a místnost prozářilo zelené světlo.

„Do háje!" vyjekla Hermiona, která z postele vystřelila jako blesk, což samozřejmě neuniklo Dracovi, protože stále ještě neměl dobré spaní. Ten se zmateně posadil na posteli a sledoval Hermionu, jak chodí po pokoji sem a tam.

„Noční můra?" zeptal se a rozsvítil lampičku na nočním stolku, aby na ni aspoň trochu  viděl.

„Je zpátky, tohle není jen nějaký hloupý žert," mumlala a Draco si povzdechl. Vstal a přešel k ní, aby ji donutil zastavit se a podívat se mu do očí.

„Poslyš, vím, že to, co se stalo před pár dny tě rozhodilo, ale myslel jsem si, že je to za námi. Jenže pak se mnou po večeři mluvil Theo o tvých obavách, když se stala ta podivná věc s Harrym a tou holkou, a vážně mě mrzí, že jsem tam pro tebe nemohl být, ale on je mrtvý, Hermiono. Už nikdy si nebudeme muset projít tím, čím jsme si prošli. Už nikdy se nestane tohle," řekl a při posledních slovech jemně přejel prsty po nápisu, který se jí rýsoval na předloktí, a který jí věnovala jeho milovaná tetička.

„Tolik bych si přála, abych se mýlila a ty jsi měl pravdu, ale nemýlím se, Draco. Nevím, jak je to možné, ale nezbavili jsme se jej. Pořád žije a myslím, že je někde tady," chrlila ze sebe a Draco na ni skepticky hleděl. Nehodlal věřit tomu, že je ten zatracený beznosáč zpátky, ale pro klid Hermioniny duše se rozhodl, že to prověří.

„Nevím, jak jsi na tohle přišla a nehodlám tuhle tvoji teorii podporovat, ale pokud chceš, můžeme to spolu nějak prověřit, abychom si udělali jednou pro vždy jasno," řekl a ona jej obdařila malým úsměvem. No mohla jej milovat ještě více? Stoupla si na špičky a spojila jejich rty v něžném polibku.

„Musím ti říct o těch snech," zamumlala s vráskou na čele, když se od sebe odtrhli.

„Dobře," souhlasil Draco a stáhl ji do postele, kde začal jejich dlouhý rozhovor, který trval až do rána.

Mezitím na ošetřovně ani Harry nemohl usnout, zatímco Ginny, která jej odmítala opustit, už oddechovala na obyčejné židli, což muselo být poněkud nepohodlné, ale Harry neměl příliš mnoho času o tom přemýšlet.

Ne, musel myslet na to, co se s ním sakra děje. Není pravda, že by měl od rozloučení s Theem a probuzením na chodbě úplně černo. Popravdě bylo spíše všechno v mlze a on si nedokázal vzpomenout, co se stalo, a to jej ničilo.

Jeho pohled znovu zamířil na lůžko Sophie Huntové. Nemohl se zbavit pocitu, že za to může on, ale proč by u Merlina něco takového dělal? Jediné, co chtěl, bylo poklidné odpoledne strávené s Ginny, a místo toho je na ošetřovně a musí rozluštit zatracenou záhadu.

„Copak to nikdy neskončí?" zeptal se sám sebe, než se rozhodl, že by se měl zkusit vyspat aspoň na pár hodin. Přece jen - ráno moudřejší večera.