V den jejich odletu do Japonska jim přišly výsledky přijímacího řízení na jejich vysněnou vysokou.

"Já to neotevřu," zavrtěl hlavou Jamie. Stáli na letišti, každý s mobilem v ruce a neotevřeným e-mailem. Bál se. Byla to univerzita, na kterou chtěl nejvíc, už jen kvůli tomu, že to byla jediná, kterou měli s Francisem ve svém výběru vysokých společnou. 

Francis mu vzal telefon z ruky a podal mu naopak ten svůj. "Vyměníme si to. Bude to tak lehčí."

Chtěl Jamie aby hned Francis věděl, jaká troska je, že se pravděpodobně nedostal? To si jistý nebyl. Ale věděl, že když teď držel Francisův mobil, držel v ruce také rozhodnutí o přijetí. S Francisovými akademickými výkony a předměty pro pokročilé neexistovala možnost, že by ho nevzali. Jamie měl sice slušné známky, ale tím to končilo. 

Sklopil pohled a beze slova e-mail otevřel. Když ho Francis uviděl, udělal to samé. 

I když byl Jamie nervózní z jeho vlastního výsledku a byl si jistý, že se Francis dostane, stejně ho polila čistá radost. Tato univerzita totiž také byla Francisova první možnost. 

"Dostal ses!" vyhrkl a zvedl pohled. 

Francis ale nevypadal nijak vesele. "Jamie..." vydechl. 

Jamie nasucho polkl. Věděl to. Věděl, že mířil až moc vysoko. 

Francis vypnul obrazovku telefonu a strčil si ho do kapsy. Jamie už chtěl namítnout, že je jeho, ale než to stihl, Francis ho pomalu objal. 

Všechno to šlo do kytek.

"Je mi to líto," zamumlal Francis. "Je mi líto, že mě budeš mít na krku i celou vysokou!" vykřikl najednou a začal se smát. Když uviděl Jamieho zmatený výraz, vysvětlil: "Dostal ses, ty blbečku! Jako bych ti to neříkal celou dobu!"

Jamiemu v tu chvíli málem vytryskly slzy do očí. Nejraději by se rozběhl přes všechny ty kontroly, kterými už prošli, zpátky na parkoviště, aby to osobně mohl říct rodičům. Dostal se na jeho vysněnou školu. Ale nemohl, letěl na dva týdny s Francisem do Japonska za jeho rodinou.

Po zbytek času, než nastoupili do letadla, si nadšeně pročítali vše, co jim přišlo za informace, dívali se na koleje a předměty, co je čekaly. Francis šel studovat něco s IT, v tom se Jamie zas tolik nevyznal. On sám se pak nakonec rozhodl pro ekonomii, protože nevěděl, co jiného. Nechtěl být doktorem ani právníkem. Děsilo ho, že by měl po vystudování tak málo možností, proto si vybral ekonomii. Přišlo mu, že bude mít pak mnohem více možností. 

Když doletěli do Japonska (celí zlámaní a unavení), přijel pro ne na letiště Francisův dědeček. A až v ten moment si Jamie uvědomil, že přijel někam, kde si nebude moct s nikým co říct. Francisovi prarodiče neuměli anglicky. Jeho teta jen pár základů. Jeho sestřenice s bratrancem se sice učili a rozuměli, sami ale neuměli vyplodit smysluplnou větu. 

Celou cestu autem tak Jamie poslouchal Francisovu konverzaci s dědou v japonštině, které nerozuměl jediné slovo. Tu a tam na něj Francis promluvil se slovy "Děda se ptá...", aby mu to pak přeložil, a když si uvědomil, že bez Francise v této zemi bude úplně ztracený, udělalo se mu trochu úzko. 

Naštěstí byla ale Francisova rodina neuvěřitelně milá. Přivítali Jamieho s otevřenou náručí, i když byl cizí člověk, který jim přišel okupovat postel a jíst jídlo po dobu dvou týdnů. 

Po tom, co se Jamie se všema přivítal, Francis ho odtáhnul ze společných prostor pryč. "Pokoj pro hosty," kývl na dveře na konci chodby, kterou šli. 

Když otevřel dveře, Jamie se musel pousmát. Šlo o klasický japonský pokojíček s velkou postelí, která byla ale neuvěřitelně nízká. Na ní byly připravené dva polštáře a jedna velká deka. 

"Tady budeme spát. Můžeš se sem schovávat, až tě z mé rodiny bude bolet hlava. Nebo z japonštiny."

Jamie se zasmál a odhodil na zem batoh. Vydal se k posteli, konkrétněji k její levé půlce. 

"Levá půlka je moje," vyhrkl Francis. 

Jamie se na něj pobaveně otočil. "Jo?"

"Jo. Vždycky. Spí se mi na levé lépe."

Nikdy v jedné posteli ještě nespali. Už u sebe navzájem párkrát přespávali, vždy byl ale ten druhý na jiné sedačce nebo matraci na zemi. Netušil, že Francis potřebuje spát na levé straně. 

Jamie se i tak vyvalil na tu levou půlku a překulil se na pravou. "Tak jo. Jsem mrtvej."

"Ještě ti ukážu koupelnu," nenechal ho Francis.

Jelikož byli z cestovaní úplně mrtví, šli spát až nesmyslně brzo, hned po tom, co povečeřeli a umyli se. Jamie byl v posteli jako první a dřív, než se Francis z koupelny vrátil, už byl ve světě polospánku. Ještě ale částečně vnímal.

Francis si sedl na postel a vytáhl telefon. Opřel se o zeď za sebou a něco začal psát. Pak jeho mobil hlasitě zazvonil, což mu oznámilo příchozí zprávu.

Jamie byl najednou plně probuzen.

"Sakra, promiň," zašeptal Francis.

Jamie se na posteli otočil, aby mu byl čelem. "Ještě jsem úplně nespal. Ty nejdeš spát?"

Francis se pousmál a shlédl na svůj telefon. "Jen si píšu s jednou kamarádkou."

Tím si získal Jamieho pozornost. Zvedl se na lokty. "Kamarádkou?" zeptal se rýpavě. 

Francis vypnul obrazovku a položil telefon vedle sebe. "Jo. Kamarádkou, alespoň zatím."

Jamie se vyšvihl do sedu. "A to ses mi ani nepochválil?"

Ftancis si povzdechl. "Nevím, co z toho bude. Všechny tyhle mé pokusy... Cítím strašný nátlak od ostatních, víš? Všichni si myslí, že s tím, jak vypadám, jak jsem oblíbený, musím mít na každém prstě holku. A já přitom nikdy ani nikoho nepolíbil. A snažím se, ale když si začnu takhle s někým třeba psát, scházet se s nimi... je to trochu divný. Přijde mi, že si zatím užívám, že jsem sám. Nechci vztah. A už vůbec jen proto, že mě do toho tlačí ostatní. Na druhou stranu taky nechci holky na jednu noc."

Jamieho až zabolelo u srdce, jak moc ho chápal. On sám měl ale ještě o něco větší problém a to ten, že se mu stále žádná holka ani nelíbila. 

"Máš pravdu, neměl by ses nechat do toho tlačit od ostatních. Někdo je připraven na vztah v patnácti, někdo v dvaceti pěti. Každý jsme jiný."

Francis se na něj letmo podíval. "Ty se cítíš připravený?"

"Ne," uchechtl se Jamie. "Ani v nejmenším. Takže až budeš mít zase pocit, že tě někdo do něčeho tlačí, vzpomeň si prostě na mě. Já na tom vždycky budu hůř."

Francis se krátce zasmál. "Ale prosím tě."

"Však jo! Ale na druhou stranu, líbí se mi na tobě, že nechceš holky využívat jen na jednu noc. Že se snažíš, aby to s nimi vyšlo, a když víš, že nevyjde, utneš to dřív, než jim dáš nějaké větší naděje."

"Mluvíš, jako by jich bylo nějak hodně. Jenom Lola," uchechtl se Francis.

Je pravda, že celý poslední rok na střední se Francis o holky moc nezajímal. Soustředil se především na školu, protože si nabral tunu předmětů ro pokročilé a měl vizi o své budoucnosti. Od Loly teda neprojevil zájem o žádnou holku, protože většinu času studoval. 

"Dobře, jenom Lola. I tak. Víš, co tím chci říct. Štvi na ostatní, můžeš jim klidně lhát, kolik jsi toho s holkami zažil."

"Neumím lhát."

"Tak strašný zas nejsi."

"Ale jsem."

"Dokud někdo neprokoukne, že při lhaní se díváš lidem upřeně do očí a u pravdy se pohledu naopak vyhýbáš, na rozdíl od většiny společnosti, jsi v pohodě."

Oba se zasmáli.

"Díky," řekl Francis. "Hned se cítím o něco líp."

"Pojď spát. Nejspíš zase až moc přemýšlíš z únavy," podotkl Jamie a zahrabala se zpátky pod deku. Francis udělal to samé a nezapomněl popřát Jamiemu dobrou noc. 

Když se pak na chvíli uprostřed noci probudil, protože měl žízeň, nemohl se hnout. Francis totiž tiše oddechoval těsně vedle něj, jednu ruku přehozenou přes Jamieho v polovičním objetí. 

Jamie se tedy napít nešel, protože nechtěl Francise probudit. To si řekl sám sobě, ale v hloubi duše věděl, že to bylo spíše kvůli tomu, že se mu to líbilo. 

■

TAK A POMALU ZAČNEME JÍZDU

uhm. samozřejmě jízdu plnou kytiček a motýlků a bez krutosti. jak jinak, že jo

jejich přátelství už vyjádřeno dostatečně me thinks.