Jsem nervózní, když scházím schody v Hnízdě. Jako bych si odpočítávala minuty do smrti. Nevím, proč jsem najednou tak vystrašená. Je to přeje jen moje matka. Matka, se kterou jsem se neviděla týden a půl. Neříkám, že mi chyběla. Ale klidně bych ji neviděla déle. 

,,Bude to v pohodě" stiskne mi Harry ruku a věnuje mi lehký úsměv. Úplně jako by věděl, že mě něco trápí. Překvapeně zvednu obočí a on mrkne, čemuž se zasměji. ,,Nebudou tady snad dlouho, byl by to trest i pro mě" protočí očima a pustí mě, načež seskáče pár posledních schodů a rozejde se dveřmi ven z Hnízda. projde přitom okolo mých rodičů. 

Máma má ruce podél těla, v pravé drží nějakou brožurku a právě upřeně pozoruje Alana, který o něčem povídá tátovi. Blonďaté vlasy má sepnuté skřipcem, růžovou halenku má navlhlou od deště co zuří venku. Vypadá jako vždycky, upnutě. Jako nějaká stará a nerudná učitelka matematiky. Chybí jen brýle na nos.

Táta v khaki kalhotách vypadá naopak uvolněně, zrovna se směje, když k nim přicházím. Zamává mi na dálku a já jen na pozdrav kývnu. Alan se otočí, tak že ho naši nevidí a propíchne mě pohledem. Mě však zajímá jen matka, která si mě prohlídne od hlavy až k patě. Schválně, co se jí na mém oblečení nezdá tentokrát. Že by tričko s potiskem? 

,,Ahoj rodino" prohodím, když se postavím vedle bratra. ,,To už jste tady?"

,,Už?" zeptá se máma. ,,Proč jsi byla nahoře a ještě k tomu tak dlouhou dobu?" je zvědavá už od přírody. Spíš vlezlá, abych byla přesnější. 

,,Prostě jsem se tam byla podívat" usměji se křečovitě a snažím se nebýt protivná. Prostě to s nimi chvilku vydržím. To mě přeci nezabije..doufám. Přemýšlím, jestli byla taková vždycky, tak přísná a někdy skoro bezcitná. Jo, vím že by někdo namítl: "ale ona to s vámi myslí dobře". Jenže jí chybí takový to, že víte, že právě u ní najdete útěchu a mateřskou něhu. Rady a vtipné nápady. 

,,Takhle si přece nebudeme kazit návštěvu, ne?" zasáhne táta do naší slovní kopaný. ,,Radši nám zlato pověz, jak se ti tu líbí? Al říkal, že jsi poslušná a dokonce vyhráváš soutěže." Jen kývnu a v duchu poděkuji bratrovi, i přesto že vím, že ve skutečnosti si tohle nemyslí a nejradši by mě utopil v rybníku za Hnízdem. 

,,To je slušné, nečekala jsem, že by jsi byla schopna se přizpůsobit" urovná si halenku matka. 

,,Jo, je to tu překvapivě fajn. Myslela jsem, že mě po týdnu pošlou domu a hleďme, já se snad těším na další den. Nevím sama, čím to je, ale baví mě to. Možná je to lidmi" pohledem sklouznu do rohu místnosti, kde stojí Zayn. Sleduje mě s podivným zájmem, až mi z toho po zádě přejede mráz. 

,,To máme radost!" znovu se tak mile usměje táta a obepne si palcem a ukazováčkem zápěstí na druhé ruce. Přesně, jak to dělám já, když nevím, co s rukama. Sama pro sebe se ušklíbnu, když si uvědomím, jak musí být jasný, kdo po kom v naší rodině jsme. 

,,Jo, je pravda, že chvilkami jsem jí měl chuť poslat po lodi zase hezky zpátky a že skončila na marodce už..umh, dvakrát?" natočí na mě hlavu Alan. Mám nutkání ho kopnout, idiota. Vůbec jsem to nechtěla před nimi vytahovat. Sakra práce. 

,,Jak jako na marodce? Victorie Johnson, co jsi to vyváděla? Prala jsi se?" potlačím protočení očí a radši jí klidně odpovím. 

,,Je to jen kvůli tomu vedru co tu první týden bylo. Pak moc nestíhám jíst, kvůli pestrému rozvrhu her, ale nikdy to nebylo nic přehnaného. Nic vážného, opravdu" snažím se, aby můj hlas zněl přesvědčivě. Matka jen hlasitě vydechne nosem. 

,,Jen ať z nebe není anorektička, to by nám ještě chybělo."

,,To fakt nehrozí." 

,,Jen aby." 

,,Neměj péči." 

,,Victorie" mámin hlas je hlasitější, než nejspíš sama chtěla. ,,Zklidni se trochu s tou drzostí, rozumíš?"

,,Jistě že" ušklíbnu se. ,,Co vy, jak to jde s prací?" přesunu téma jinam a pohledem tátovi jasně naznačím, ať se rychle rozpovídá, nebo se na místě zastřelím.

Když se táta konečně rozpovídá a o všem, co se u nich v továrně kterou vede děje a ucpe tím pusu mámě, cítím se líp. Sedneme si na sedačku uprostřed té veliké místnosti a já si v rohu sedačky, vedle nadšeného táty, položím nohy na stůl a hlavu na opěradlo. Jsem pořád unavená, takže ignoruji i mámino štěbetání a o nevychovanosti. Zayn zmizel ani nevím kdy a místnost se vyprazdňovala. Slunce začalo zapadat za kopci a já nevěděla co jiného, než odpovědi ano/ne používat. S Alanem jsme se ptali na vše, co se doma děje. Nebylo toho zrovna moc. 

Uvědomuji si, že jsme si takhle uvolněně snad nikdy nepovídali. Je to příjemná změna od těch denních hádek, co vedeme normálně. Dokonce si pár vět prohodím jen mezi sebou s bratrem, bez rýpání nebo dohadování. To se počítá jako pokrok, ne? 

,,Je načase vyrazit" zkontroluje máti čas na svých hodinkách, což dělá už od usednutí do křesla v čele. Chvílemi mi přišlo, že jí to skoro nudilo. Moc se nezapojovala a raději sledovala procházející, nebo právě ten čas. ,,Je skoro devět, největší čas, ať nejdeme po tmě" zvedla se ladně z křesla a v páskových botách přešla k tátovu místo, který se také začal zvedat. 

,,Maminka má pravdu, nechceme jet po tmě" pokrčí rameny ,,jdete nás doufám doprovodit na parkoviště?" zeptá se. Kouknu po Alanovi, který mi pohled opětuje a souhlasně trhne hlavou. je rozhodnuto, takže se i my začneme pomalu zvedat. 

Venku už neprší, jen okapy pořád teče voda a máme co dělat, abychom nestoupli do louží, které se vytvořily po celé cestě. Pro mě v kožených teniskách to není tak strašné, ale pro matku v jejích sandálcích to musí být horor. No, mě se zatím daří se nesmát nad tím, jak přeskakuje louže. I Alanovi se sem tam cuknou koutky. 

,,Jsme moc rádi, že jsme vás viděli, děti moje" obejme nás oba táta a nastoupí do auta. Máma přistoupí napřed k Alanovi, což mi jasně naznačuje, že si mě nechává naposled. Povzdechnu si a sleduji, jak Alanovi upraví límec košile  a nakonec ho lehce obejme se slovy "postarej se o ní." Nakonec se dostane i ke mě. 

,,To nejlepší na konec?" rýpnu si s lehkou ironií. Máma mlaskne a zavře oči, jen na jeden povzdech a pak je znovu otevře. 

,,Překvapila jsi mě, jak se ti tu líbí " poslední slovo pronese zvláštním tónem ,,jenže ani nevím, jestli jsi to myslela opravdu, nebo si ze mě jen tropíš blázny. Ale varuji tě, pokud něco provedeš, nebo snad najdou ty cigára co máš ve skříni pod kraťasy a my budeme za naprosto neschopný rodiče, tak si mě opravdu nepřej Victorie. Ani alkohol, ani ty cigarety, které mám u sebe v tašce. Tátovi jsem to ani neříkala, nechtěla jsem mu kazit tu radost"ušklíbne se. 

,,Zase jsi se hrabala v mých věcech?" zasyčím opravdu naštvaně. Co si to do prdele dovoluje? ,,Vzala jsi moje cigarety? Jako opravdu? Nic ti do toho není, jestli kouřím, nebo ne" mluvím potichu, aby mě neslyšel ani táta, ani Alan, který šel si povídat k němu přes otevřené okénko auta. 

,,Takhle se mnou nemluv!" varuje mě ,,musela jsem si zkontrolovat, jestli to tady zase nějak neničíš." 

,,Jak bych to tu asi zničila?" rozhodím rukama popuzeně. Krev ve mě vaří, chci řvát. Vzala mi moje cigarety z MÝCH věcí v MÉ chatce! 

,,Jsi schopná všeho" prskne jako naštvaná kočka. ,,A tohle je jen prevence. Alan by mi nelhal, když říkal, že ti jdou hry. Snaž se udělat dojem, dělat všechno nejlíp a co nejlíp reprezentovat jak svůj tým, tak rodinu." 

,,Neměla jsi na to žádné právo" zavrčím už opravdu naštvaně. Tyhle její kecy mě dohání k šílenství. Je to magor, převlečený v těle mé na první pohled až přehnaně nudné matky. 

,,Se ti šestnáct a já jsme pořád tvoje matka, takže mám plné právo na všechno okolo tebe"zvedne hlas. Nestačím ani ceknout, když zvedne ruku a pronese: "stačí, domluvili jsme." Načež nastoupí na místo spolujezdce a po posledním zamáváním od táty se společně rozjedou pryč. Pořád to ve mě vře. Vztek s tou nejvyšší teplotou. 

Ona se mi hrabala ve věcech. Vzala mi cigarety a ještě mi dělala přednášky. Zkazila na první pohled klidné odpoledne. Že já v tom idiotském pokoji nezůstala do teď? Proč jsme se nechala sakra Harrym přemluvit? Neměl pravdu. Není to v pohodě. 

,,Nebylo to tak špatný" prohodí vedle mě Alan. Trhnu hlavou, dívá se přímo na mě. 

,,Ne?" hlas se mi třese.

,,Ne. Chovala jsi se jako člověk" ušklíbne se na stejný princip jako matka a otočí se na patě. Svižným krokem jde směr chatky. 

,,Kreténe!" zařvu za ním naštvaně. Z dálky slyším už jen jeho nepříjemný smích.

H A R R Y : 

Zrovna jdeme s Louisem na oběd, když ucítím, jak mi v kapse zavibruje telefon. Sáhnu si pro něj a odemknu obrazovku, je to od neznámého čísla. Zamračím se, když váhám, zda zprávu otevřít. Nakonec se rozhodnu a na číslo ťuknu. 

,,Šla by ta noční vyjížďka přesunout na dnešek, když ti řeknu, že to potřebuji?" 

Stojí to tam černé na bílém, hned mi to dojde. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe, jenže jí nikde nezahlédnu. Povzdechnu si a namačkám kladnou odpověď a přesný čas, kdy bychom to mohli uskutečnit. Pak jen zandám telefon a usednu na jednu z lavic, naproti Sony. Ta se na mě sladce směje a namíchne kousek okurky ze svého dietního salátu. 

,,Jsi v pořádku Hazz?" zeptá se, když se nemám k tomu začít jíst. 

,,Jasně že jsem" usměji se nervózně a začnu jíst večeři, která byla dnes kvůli návštěvám několika rodin přesunuta na tak pozdní dobu. Nad stoly jsou zavěšené lucerny a na lavicích dané polštáře a povlaky, aby zakryli chlad po dešti. Nedokážu si ani užít tu atmosféru, protože jediné, na co dokážu myslet je dnešní noc. 

Chci, aby byla úžasná, ale abych neměl po konci výčitky vůči Sony. Zavrtím hlavou, stejně na to nikdy nepřijde, tak proč to neudělat nezapomenutelný?
_____________
Taky vás ta škola tak strašně deptá? Já jsem z ní úplně v háji. Snad jste na tom lépe a zvládáte vše na jedničku! 

- Vítám tady nové čtenářky a moc děkuji za všechny komentáře♥ po tom, co jsem byla obviněna za namyšlenost kvůli neodpovídání na komentáře, mám trochu výčitky, ale slibuji, že OPRAVDU na všechny komentáře odpovím.

- Také moc děkuji za tolik přečtení! Jste neuvěřitelné!!!♥ Brzy zdoláme sto tisíc!!♥

- Sned nebudou někde nějaké větší chyby, nebo překliky. Snažila jsme se psát rychleji, abych to stihla vydat co nejdříve :) omluvte mě tedy když tak..

- NÁZORY MI PIŠTĚ DO KOMENTÁŘŮ! JAK NA VICKY MÁMU, TAK NA DĚJ (i když tam skoro nic nebylo:D ) 

Miluju vás♥ mějte se bombově

...a děkuji za všechno!