Dracovo apartmá bylo obrovské.

Harry si byl jistý, že hotel v malém městě rozhodně apartmánem podobných rozměrů nedisponuje a množství magie, které ihned v pokojích vycítil, mu jeho domněnku potvrdilo.

Hned ode dveří viděl místnost se skvostným kulatým stolem z tmavě hnědého masivu a několika židlemi se zeleným polstrováním, další místnost s obrovským stolem s vysokým otáčecím křeslem, stohy papírů a rozměrnou knihovnou a největší místnost s pohodlně vyhlížejícím gaučem, piánem, dalším, tentokrát menším, pracovním stolem s otevřeným laptopem, květinami ve vázách a ohněm praskajícím v krbu. Svit plamenů se odrážel v obsahu broušených karaf, jež stály na komodě nedaleko gauče.

Ještě viděl několik dalších zavřených dveří a nedovedl si představit, co dalšího si mohl Draco přičarovat.

V mysli mu probleskla vzpomínka na jeho malinký byteček v mudlovském domě a jeho vybavení. Vlastní nábytek by spočítal na prstech jedné ruky. A to v tom bytě žil už skoro dva roky...

„Potřebuješ opravdu hodně prostoru," zamumlal, když se rozhlédl a Draco mu v odpovědi jen pokynul, aby se posadil na pohovku.

Nezeptal se, co bude host pít a oběma nalil do sklenic z jedné vybrané karafy.

Harry neodmítl.

Pak se hostitel posadil do křesla proti němu, kroužil vínem ve sklenici a pozoroval hru hladiny.

Harry se jej neodvažoval sledovat.

Věnoval mu sice několik rychlých pohledů, které mu odhalily, že Dracova kůže na pravé straně obličeje je nachově zbarvená odrazem plamenů, ale věděl, že kdyby se odvážil v tomto prostředí, v romantickém šeru a v naprostém soukromí Draca pozorovat déle, ztratil by všechny zábrany.

A to se nesmělo stát. Nemohl to dopustit.

„Tak, o sobě..." Nadechl se Draco odhodlaně. „Je toho hodně. Nevím, kde začít," usmál se omluvně s pohledem pořád upřeným do sklenice.

„Zajímá mě všechno," přiznal Harry a natočil hlavu k ramenu v nevědomém gestu prozrazující zvědavost a soustředěnou pozornost.

Draco dvakrát vzdychl, několikrát změnil polohu sezení, a nakonec se zhluboka napil.

„Že ses dal k bystrozorům jsem se dozvěděl ráno před svatbou od Rona," začal a trochu se lekl, jak moc vyčítavě to znělo. „Řekl ti to?" zeptal se smířlivěji.

Harry se v této věci cítil provinile.

Kdysi dobře tušil, že to není vůči Dracovi správné, věděl, že ho měl varovat, že se rozhodl navždy mu zmizet ze života. Že se s ním možná měl i domluvit.

Mlčky zavrtěl hlavou, jakože mu to Ron neřekl.

„Šel jsem za ním, aby... Šel jsem prostě za ním a on mi řekl, že bude s tebou, protože máš rozlučku a nastupuješ do tajného oddělení. Vůbec jsem netušil, co na to říct... Popravdě mi vůbec nedošlo, že to znamená, že prostě zmizíš a už tě nikdy neuvidím. Vím, že jsme už spolu nemohli pokračovat, že by to nešlo, ale... nevím. Nebyl jsem připravený na to, že už prostě nebudeš... Vždyť jsme byli..." Draco zvedl tvář a zpříma pohlédl Harrymu do očí. Naprosto mimo plán se už nesnažil skrývat, že toto rozhodnutí Harrymu vyčítá. „Nebylo to fér, Harry."

„Já vím," odpověděl tiše černovlasý a pohledem uhnul ke krbu.

Draco po chvilce pokračoval.

„Nakonec byla svatba. Sice ne malá – Astorie měla na sto hostů – ale rozhodně ne slavná. Víc, než cokoliv jiného jsme si při ní slibovali nenávist až do smrti," zavřel oči pod tíhou té vzpomínky.

„Svatbu jsem strávil prakticky o samotě. Neměl jsem tam skoro žádné hosty... Hodně jsem pil. Přijímal jsem gratulace a tančil první manželský tanec, při kterém jsme si s mou novomanželkou do uší navzájem syčeli výhružky. Byla ve výhodě. V obrovské," zakroutil nevěřícně hlavou. „Byla tak plná nenávisti a já byl tak vykolejený z toho všeho, z kletby, ze svatby, z tebe... že jsem jí nezvládal kontrovat..." nevesele se zasmál. „Časem se to zpravilo a stali se z nás rovnocenní nepřátelé...

Nastěhovala se do Malfoy Manor. Nechal jsem si svůj starý pokoj a několik přilehlých pokojů, vše ostatní si zabrala ona, celé severní křídlo, halu, jídelnu, galerii... vše upravila podle sebe, utrácela rodinné peníze, svolávala si přátele a pořádala večírky. Naštěstí nebylo nutné, abych se jich účastnil. Horší to bylo na veřejných akcích. Tam jsme museli jít společně a hrát roli spokojeného páru. Byla v té hře minimálně tak dobrá, jako já. Lidé chodili, usmívali se a opakovali, jak krásný a spokojený mladý pár jsme. A my se usmívali na oplátku a říkali: ,No jistě, kdo by mohl nezářit spokojeností vedle tak nádherné choti?'." Draco si odfrkl a znovu se napil.

„No a úplně nejhorší bylo, že jsme spolu museli..." Draco se najednou zarazil a chvilku hledal slova. O této části kletby se nechtěl zmiňovat, ale pokud měl být příběh úplný, nemohl se jí vyhnout.

Úkosem pohlédl na Harryho, který celý jeho příběh pozorně poslouchal s pohledem upřeným do plamenů, a opatrně pokračoval.

„Další částí kletby byla povinnost zplodit syna..." přiznal neochotně.

Harry nijak nereagoval. Když si představoval ženatého Draca, nepochyboval o tom, že své manželce patří celý. Nechtělo se mu sice naslouchat Dracovým postelovým zážitkům, ale pokud Draco považuje za nutné jej s nimi seznamovat, vydrží to.

„Určitě chápeš, proč to pro mě nebylo snadné..." pokračoval blonďák rychle. „Navíc i vzhledem k tomu jaký vztah – teda spíš ne-vztah – jsme s Astorií měli... Ale kletba byla prostě neúprosná. Po pár dnech se bolest prostě nedala vydržet, oba jsme byli jako v plamenech..." Dracovi se při vzpomínkách na chvíli stáhlo hrdlo, ale prolil si jej další sklenkou vína a ochraptěle pokračoval: „Naštěstí Astorie brzy otěhotněla. Bylo to divné období..."

Draco utichl a zamyšleně, ponořen do vzpomínek, pohupoval vínem ve sklenici. Harry, s pohledem stále upřeným do plamenů, mlčel.

Tak takový byl Dracův život: nenávist, zloba, přetvářka, nucené projevy blízkosti, smutek a osamění.

A on si jej ve své sebelítosti představoval jako spokojeného a života užívajícího šlechtice!

Už dávno nevnímal ten hlas, který mu před pár lety připomínal, že i Draco má zlomené srdce a že manželství s cizí ženou není to, co si vybral...

Černovlasý se nad sebou už poněkolikáté toho večera zastyděl.

Znovu zatoužil po bezpečí svého prázdného bytu, osamělosti svého zaměstnání a uspokojení ze svých uměle vytvořených přesvědčení.

„Její těhotenství jsem nijak zvlášť neprožíval. Od jejího lékaře jsem jen věděl, že je v pořádku, ale vlastně jsem ji v těch měsících ani nevídal. Ona odmítala kamkoliv chodit, což mi přišlo vhod – nemusel jsem nic hrát. Do společnosti jsem chodil sám, čas doma jsem téměř netrávil, hodně jsem pracoval. Už jsem se s ní vídat nemusel, takže...

No a pak začala rodit. Stál jsem za dveřmi, čekal jsem, co se bude dít, a poprvé jsem si uvědomil, že ze mě bude otec."

Harry se napřímil, myslí mu v rychlém sletu proletělo několik otázek, ale žádnou nevyslovil.

Dracovi na tvář proklouzl úsměv. Pokračoval rychleji, s množstvím gest a střídavou mimikou a se znatelnějším nadšením:

„Nechápal jsem, jak je možné, že mi dřív nedošlo, jak velký úkol to vlastně pro mě bude. Dostal jsem strach, ale zároveň to bylo trochu vzrušující. Prostě jsem stál za dveřmi, zíral do zdi a přemýšlel, jak se vlastně mám chovat. Říkal jsem si, že se právě rodí další Malfoy, další dědic. Že ho musím jako Malfoye vychovat, dodržovat všechna pravidla, tradice, zvyky. Dodržet své povinnosti..."

Harry se soustředěně díval Dracovi do tváře, ale blonďák ho jako by schválně nevnímal. Snížil hlas a tvář se mu zkřivila zlostí.

„A pak jsem uslyšel Astoriin křik. Křičela, že ji nechce ani vidět, ať ji okamžitě odnesou, ať ji klidně –" zarazil se a pohled mu ztmavl. „A tak ji přinesli na chodbu a dali mi ji do náruče. Dcera. Krásná. Malinký uzlíček s velkýma očima... Astorie ji nenáviděla od jejího prvního nádechu. Pochop, kletba určovala zplodit syna... Ale já se do ní okamžitě zamiloval. Byla tak... tak... tak vzácná," pohled mu jasně zahořel a Harry z něj nemohl odtrhnout oči. „Pojmenoval jsem ji Pearl. Byla úplně jako perla. Byla perfektní! A to nebylo všechno! Představ si, že po chvíli mi řekli, že Astorie stále rodí. Že budeme mít dvě děti! Nevím, já nechápu, jak je možné, že to nevěděli! Napadá mě, že to Astorie věděla a neřekla mi to, ale nevím... Junior se narodil o pár minut později. Taky mi ho přinesli, ale nedokázal jsem držet dvě děti. Tak je položili na postel a já seděl u nich a nechápal jsem, co se právě stalo. Dvě děti... Byl jsem otcem, dvojnásobným, a stalo se to tak rychle!" Draco ze sebe slova chrlil rychle, plný nadšený, potřásal hlavou a pohled měl zářivý a jasný.

„Byli jen moji, měl jsem je jen pro sebe! Astorie se na ně přišla podívat až o spoustu hodin později. Prohlásila, že ona své splnila a že teď už má konečně pokoj. Ani ji nezajímalo, jak se jmenují... Bylo to snad jedinkrát, co se na ně podívala jinak než s nenávistí. Po zbytek života jí nestáli za pohled. Ale čert ji vem! Nepotřebovali jsme ji! Podstatné bylo jen to, že jsem už nebyl v životě sám, že jsem měl děti a že jsem mohl změnit svůj osud a zasáhnout do budoucnosti rodu. Když Džok přišel s tím, že mi rád pomůže vytipovat vhodné budoucí partnery k seslání Aeternus Copulatio, letěl z Manor dřív, než bys řekl famfrpál. Rodinná kletba je tedy porušená a tím zničená. Představ si, že mám s dětmi skvělý vztah, máme tradice, rituály, oblíbená místa k výletům, zábavné zážitky, hlášky.... Všechno to, co v žádném případě nesmí mít otec Malfoy s potomky Malfoy... To máme já, Pearl a junior!"

Během posledních částí vyprávění Draco vstal, přecházel po místnosti, a když řeč dokončil, pohled mu padl na otevřený laptop. Jako kdyby to bylo připravené, obrazovka právě sdělila, že přechází do úsporného režimu, na chvíli zhasla a o pár chvilek později se na ní objevila fotografie dvou černovlasých dětí. Draco měl jako spořič obrazovky nastavenu prezentaci fotografií.

„Koukej, Harry, to jsou oni!" vykřikl nadšeně a natočil počítač k mlčícímu čaroději.

Černovlasý, konsternovaný vším tím, co se dozvěděl, přešel místnost a postavil se ke stolu. Stále beze slova pozoroval měnící se snímky a nemohl uvěřit, že ten muž, který se na některých z nich směje s dětmi a ten muž, ze kterého právě někde v místnosti za ním pomalu vyprchá nadšení a který rekapituluje vše, co na sebe právě prozradil a odhaduje, co se bude dít, je ten stejný muž, kterého Harry kdysi znal a miloval.

„Jsou krásní," uznal po chvíli.

Před očima se mu objevila fotografie malého chlapce s černými, trošku zvlněnými vlásky a Dracovýma šedýma očima. Hrdě vypínal drobný hrudníček a před sebou držel jakousi čmáranici. Harry usoudil, že se jedná o obraz domku. V rohu kresby bylo Dracovou rukou napsáno jméno.

Harry se tázavě zamračil: „Scorpius J. Malfoy?"

Stále zíral do obrazovky, takže nepostřehl, že sebou Draco za jeho zády trhl, tvář mu zkameněla a oči se soustředěně zabodly do jeho zátylku.

„Ano?" odvětil opatrně.

„Scorpius Junior Malfoy?" ujišťoval se Harry.

„Ne," připustil Draco a na chvilku zavřel oči. Věděl, že teď už půjde o všechno a dostal strach. Přišlo to brzy a nečekaně. Atmosféra v místnosti se prudce změnila.

„Scorpius James Malfoy."

Několik chvil bylo ticho.

Úplné.

Jako by se zastavil čas.

Obrázek na ploše počítače se opět změnil.

Harry polkl.

„Pojmenoval jsi svého syna po mně?"

Máte pro mě nějaký komentář? Co říkáte na to, jak vše prožíval Draco? Uvědomovali jste si situaci i z jeho strany, nebo jste se soustředili jen na Harryho a litovali jej stejně, jako on litoval sebe? A co říkáte na Juniora a Pearl?