Seděli naproti sobě u kulatého stolku nedaleko baru a mlčeli.

Jejich pohledy se vzájemně vyhýbaly, prsty nervózně bubnovaly do kolen, nebo pevně tiskly sklenice s whisky, jako by je mohly zachránit.

Trapnou chvíli, kdy Draco poté, co spatřil nedaleko stojícího Harryho, vyskočil na nohy a s radostným úsměvem rozepjal paže jakoby k objetí a kdy nervózní Harry cestou zaškobrtl o vlastní nohu a do Dracova úsměvu zamumlal jen strohé „Ehm... Ahoj," vystřídalo ještě trapnější ticho, během kterého si oba muži snažili zklidnit bušící srdce. Malfoy pochopil, že musí upravit své očekávání a své představy o průběhu večera a Potter se snažil potlačit záchvěvy hrůzy z pocitů, které v něm Dracova přítomnost vyvolávala.

Nekonečné ticho konečně prolomil blonďák. „Já... děkuju, žes přišel."

Kdyby Harry jen na moment pohlédl blonďákovi do tváře, určitě by poznal, jak moc překvapený je Draco z toho, že větu musel vyslovit.

Jak se mu zdála jen jako obyčejná zdvořilostní fráze a jak nerad ji použil v rozhovoru se ztraceným a znovunalezeným přítelem.

Harry to však nepoznal.

Naopak neutrální věta mohla nasměrovat význam setkání tam, kde to bylo pro něj žádoucí a bezpečné. Potkat se, pozdravit se, rozloučit se a už se nevidět.

A pak se skrýt do izolovanosti svého mudlovského bytu a syrovosti svých pracovních vztahů a v přítmí samoty si lízat setkáním znovuotevřené rány jako starý pes.

Lehce pokývl hlavou, jak se na fráze podobného významu běžně pokyvuje.

Draco jej propaloval pohledem. Snažil se do toho jednoho dlouhého pohledu vložit všechno, co měl připravené mu říct, kdyby se mu snad někdy podařilo jej najít, všechny ty vzpomínky, naděje, sny a doufání, všechno to, co mu nemohl říct od toho rána, kdy se s bolestí probudil v jeho posteli a všechno to, co s ním nemohl sdílet za ta dlouhá léta vzájemného odloučení. Chtěl se s ním podělit o radost z opětovného setkání a nabídnout mu společnou realizaci tolika plánů, které si za poslední léta vysnil... Všechno to se snažil vložit do jednoho propalujícího pohledu, ale Harry se jeho pohledu vyhýbal, odmítal se na Draca vůbec podívat, jako by v celém baru bylo tolik zajímavějších věcí než Draco se svými sděleními.

„Jak jsi mě našel?"

Harry byl připraven tuto otázku položit stůj co stůj. Měl ji připravenou a doma trénoval i intonaci s jakou ji položí. I když pro něj měla odpověď osobní váhu, namlouval si, že se ptá hlavně z profesionálního hlediska. Vždyť ústředí je utajené právě proto, aby jej nikdo nenašel.

Draco pokrčil rameny.

„Dost složitě, popravdě," zasmál se nuceně. „Neuvěříš, ale není možné nikoho přesvědčit, a dokonce ani podplatit, aby prozradil, kde sídlíte! A že jsem to opravdu zkoušel."

Harry se zdvořile pousmál.

„Prostě jsem tě chtěl najít," pokračoval s povzdechem blonďák a tváře mu lehce zrůžověly.

„Rozhodl jsem se, že když mi to nikdo neprozradí, najdu tě jinak. Vyrazil jsem město po městě, obcházel všechny obchody, hotely, hospody, banky a podobné zařízení a nechával tam vzkazy a čekal... A když jsem se nedočkal, přestěhoval jsem se do dalšího města..."

Harry se nevěřícně zamračil. „Takže chceš říct, že..." nedokončil, nechtěl věřit, že by kvůli němu Draco mohl...

„Jo, jsem teď v osmém městě. Osm měsíců na cestách. Bydlení po hotelích... Práce na dálku... Toulání se po cizích městech..."

„Tak to kecáš," splynulo Harrymu z úst dřív, než se stihl zarazit.

Draca to rozesmálo. Zasmál se lehce a zvonivě. Tak nějak samozřejmě a kolem očí mu přitom naskočily vrásky. Ty vrásky Harry neznal. Kdysi se Draco smál míň a opatrněji...

Kdysi...

„Nekecám," bránil se stále s úsměvem.

Náhle zvážněl a vyhledal pohled zelených očí.

„Přál jsem si tě najít. Bylo to důležité..." na chvilku zaváhal, jestli je vhodná chvíle, ale pak odhodlaně pokračoval. „Nebylo fér to, co se nám stalo..."

Harry polkl a na pár vteřin si představil, že by snad mohli... že by bylo možné...

Po zádech mu přeběhl mráz. Tak strašně moc se toho bál! Tak moc si byl jistý, že jemu to prostě nikdy nemůže vyjít!

Uhnul pohledem a odvedl řeč:

„Co se stalo s Astorií?"

Postřehl prudkou změnu v Dracově výrazu.

Blonďák hmátl po skleničce a než polkl, suše odvětil: „Nic. Umřela."

„Jak?"

„Nějak. Prostě umřela..." Pak se hraně rozveselil a rozšafně mávl rukou: „Neboj, nezabil jsem ji. To by nešlo. Umřel bych taky... Byl jsem k ní uvázaný jak podvraťák k boudě. Dokud mi neudělala tu radost a ne –," zarazil se v půli slova a znovu zvážněl.

„Onemocněla a umřela. Je to dobře. Byla zlá a já ji nenáviděl. Ona nenáviděla mě. Nenáviděla nás nikoho. Takoví lidi si nezaslouží žít..."

„To snad..." v Harrym se ozvalo morální cítění a pokusil se neznámé, a i jím samotným nenáviděné osoby zastat. Ale Draco zvedl ruku a gestem ho umlčel.

„Ne, Harry. Nepřeháním to. Vím, že mluvím zle o své ženě, a navíc o člověku, který se nemůže bránit, protože hnije v zemi. Ale je to to, co si myslím. Jsem o tom přesvědčený."

Harry znovu odvrátil zrak.

Seděl u malého stolku, v ruce pevně svíral orosenou sklenku whisky, kterou mudlovský číšník stále doléval, a nervozitou se mu potily dlaně.

„A proč jsi mě vlastně chtěl najít?" zeptal se po chvílích ticha a opatrně a rychle pohlédl Dracovi do očí.

Tázaný polkl. Myslí mu proletěla řada důvodů, celá vyznání a nářky zoufalství.

Protože to, abychom my dva byli spolu, je to jediné správné, a protože jsem o tom celá ta léta snil. O tom, že ty a já budeme opět pár. O tom, že mě znovu políbíš. Obejmeš. Že mě znovu rozesměješ... Tehdy, ještě předtím, než to celé začalo, ses mě zeptal, jestli s tebou chci bydlet. Byl jsem příliš zaskočený, neodpověděl jsem. Ale kdybych mohl, kdyby se to celé nestalo a já bych měl možnost si vybrat, jestli s tebou budu žít, pak bych určitě řekl ano. Říkám ano teď. Chci ta léta vrátit zpět a chci tě znovu pro sebe. Nikdy jsem na tebe nezapomněl a jen jsem čekal, kdy dojde vysvobození z té hrůzy, ve které jsem žil, a jen jsem snil o tom, že neusínám sám v ložnici na druhé straně sídla, než usínala má žena, ale že usínám v posteli, kterou sdílím s tebou. Stokrát bych se nechal spálit tou proklatou kletbou, jen kdybych tě mohl obejmout. Tisíckrát bych tě políbil, i kdybych měl shořet. Ale tys tam nikde nebyl a já to nemohl udělat... Chci mít opět možnost to dělat. Chci tě mít opět vedle sebe...

Draco vzdychl. Tohle se rozhodně nedalo použít.

Znovu mávl rukou. „Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi OK," zasmál se bezstarostně. V duchu úpěl téměř fyzickou bolestí nad tou bezmeznou lží.

„OK?" zopakoval po něm a konečně mu věnoval upřenější pohled.

Draco zatajil dech.

V duchu se modlil za to, aby ho Harry konečně pustil za hradbu, kterou kolem sebe vybudoval.

„Jo, jsem OK," ujistil ho místo toho. Několik chvil váhal a pak zopakoval: „Jsem úplně OK."

Znovu zvedl oči a nechal je střetnout se se sivým pohledem.

Viděl to.

Viděl všechno to, v co kdy jen mohl doufat, že v Dracových očích uvidí.

Bylo to tam a Harrymu se z toho téměř zastavilo srdce.

Prudce se nadechl a zajíkl se zavalen tím vším, co mu najednou prolétlo hlavou. Srdce mu bilo jako splašené a hned na to vynechávalo údery. Zdálo se mu, že omdlí, nebo že uteče. A věděl, že za tu hrůzostrašnou směsici pocitů může strach. Tak obrovský strach z toho, že se naděje, zadupaná hluboko do nitra Harryho bolavé duše, zase probudí. Že jej ovládne, přivodí mu bláhové sny a neuskutečnitelné plány, zatočí mu hlavu radostí, tělo nadnese štěstím, zrak zkreslí růžovými brýlemi a mysl zastře mlžným oparem zamilovanosti. Že znovu uvěří, že to bude krásné a navždy a že pak znovu umře.

Protože kdyby se to stalo, kdyby se jeho naděje zase probudila k životu a zase by byla zničena, umře s ní i on. Protože on už byl za svůj život tolikrát rozbit a tolikrát se neumě znovu slepil, že si je jistý, že teď už by to nedokázal.

Zavřel oči a odvrátil hlavu.

Ruka, nesoucí ke rtům sklenici, se mu viditelně třásla.

Chvíli se ještě zoufale rozhlížel po baru, načež jej napadla spásná myšlenka.

Kdyby se tak neradoval z toho, že mu to došlo, zastyděl by se, že jej nenapadla dřív. Ale na to nebyl čas.

„Povídej mi o sobě. Prosím."

Draco se zavrtěl na židli.

Také se rozhlédl po baru, chvilku přemýšlel a pak rychle dopil své pití.

Pak se rozhodl to risknout.

„Tady ne."