O sobotách mívala Lily ve zvyku, si zvyčajně přispat ale dnes ne. Dnes byl velký den. Vstala mnohem dříve než její kamarádky, a tak se mohla nerušeně vypařit ven. Nejdříve z pokoje a potom i Zmijozelské společenky.

Jak se snažila rychle dostat ze sklepení, nevšimla si však dalšího ranního ptáčete.

,,Lestrangeová, máš rozum? Ženeš se jak splašené stádo kentaurů," začal láteřit a Lily si podrobně prohlížela do koho, že to vlastně vrazila.

,,A ty se tady zase plížíš jako paní Norrisová, Blacku," vyčetla mu. O rok mladší Zmijozel na ni jen hodil zkázonosný pohled a poté zmizel. S Regulusem je něco jinak, pomyslela si. Když byl mladší, dalo se s ním prohodit aspoň pár slov. Teď je věčně zakaboněný nebo má ten svůj kamenný nic neříkající výraz.

Vydala se chodbami dál a brzo to hádě pustila z hlavy. Když zadýchaná došla do sedmého patra před holou zdí se zastavila. Možná tu byla příliš brzy, ale ovšem že se nemohla dočkat. Nemluvili spolu už dobrých pár dní, nešlo o to, že by se nevídali to ano. Jenže nemohli si dost dobře promluvit o samotě, a to ona teď potřebovala ze všeho nejvíc.

***

V pokoji hříchu a neřesti, jak se mezi Nebelvíry přezdívalo pokoji šesťáků, se stále spalo, nebo to tak alespoň vypadalo. Čtyřhlasé oddechování narušovalo jen tiché tikání hodinek budíku. Devátá hodina dávno minula a ani jeden z nich nejevil známky bdělosti. Což se později ukázalo jako veliká chyba. 

***

Lily vstoupila do místnosti, ale když se rozhlédla, byla prázdná. Jediné, co tam našla, byla pohodlná pohovka, několik svící osvětlujících stěny a ticho, které ji uvnitř bodalo jako ostré jehly. Ztuhla.

Samozřejmě, že tu není, pomyslela si trpce. Jak jinak?

Posadila se na pohovku a chvíli hleděla do prázdna. Představovala si, jak asi vypadá Jamesův spánek – možná je stočený v klubíčku jako kočka nebo rozvalený přes celou postel, s brýlemi položenými na nočním stolku. Horkost jí stoupala do tváří.

Když hodiny na chodbě odbily další čtvrthodinu, Lily už nevydržela. Prudce vstala, přitáhla si hábit těsněji k tělu a vyšla zpět do chladných chodeb hradu.

Pokud se neobtěžuje přijít včas, tak o čem vlastně přemýšlím?

***

James se mezitím probudil v nebelvírské ložnici a zmateně zamžoural na hodiny.

„Deset? To snad ne!" vykřikl a rychle se vrhl hledat boty.

„Kam zas letíš?" zabručel Sirius zpod přikrývky, aniž by otevřel oči.

„Na něco jsem zapomněl," vykřikl James a s hůlkou v ruce pádil z pokoje.

Když konečně dorazil do sedmého patra, dveře byly zavřené. Pokoj na jeho myšlenku zareagoval a otevřel se, ale uvnitř nikoho nenašel. Na stole uprostřed místnosti ležela skleněná karafa s vodou a vedle ní papírek.

„Zkus to příště. Třeba se obtěžuješ přijít včas. Rhia."

James si povzdechl, promnul si čelo a přemýšlel, jak to napravit. Ale věděl jedno: nebude to snadné.

Když se vrátil zpátky do ložnice, byl celý zničený. Hromově za sebou zabouchl dveře, což způsobilo, že Sirius okamžitě vyletěl do sedu, vlasy mu trčely na všechny strany a výraz ve tváři připomínal někoho, kdo právě vyběhl z pekla.

„Pro Merlina, co blázníš?" zamručel Sirius a promnul si oči.

James neodpověděl, jen se svezl na svou postel a zakryl si obličej rukama.

„No jo, to vypadá na problém," prohlásil Sirius a s přehnanou péčí se přemístil vedle něj na postel.

„Co tě tak trápí, Dvanácteráku? Že by nešťastná láska? Ach, ten tvůj dramatický život, to je jedna tragédie za druhou!"

„Furt lepší jak tvůj a nech toho!" Zavrčel James, aniž by sundal ruce z obličeje.

Sirius se k němu ještě víc naklonil a poklepal ho po rameni.

„Ale no taaak, tohle já nenechám být, nene. Takže v čem tkví problém?"

James konečně sundal ruce z obličeje a hodil na Siriuse pohled, který mohl vraždit.

,,Nepřišel jsem. Zapomněl jsem na ni. Čekala tam... a já jsem..."

,,Jsi magor, kámo, co k tomu víc říct."

,,To je fakt útěcha na hovno, Tichošlápku."

***

Lily se vracela zpátky do Zmijozelské spolky jako schlíplá slepice. Ploužila se jako stín.

Její mysl, vždy tak ledově klidná byla plná chaosu a neklidu, a věděla, že před Regem a Bartym musí skrývat víc než kdy předtím. Tajemství, které nosila, ji tížilo, ale ona nechtěla, aby to mezi nimi změnilo vše.

Když se přiblížila k vchodu, zaslechla hlasy. Regulus a Barty stáli kousek od vstupu, jako by na ni čekali.

„No nee ty už jsi zpátky?" zeptal se Regulus, v jeho očích byl známý úsměv, ale dnes v něm byla určitá zvědavost. Lily se na něj podívala a na moment se její oči setkaly s těmi jeho. Opravdu jí chybělo, jak bezstarostně si spolu povídali, než se začaly objevovat všechny ty komplikace.

„Jen jsem potřebovala chvilku pro sebe."

„Aha," odvětil Regulus.

„Pro sebe, nebo abys zůstala v klidu před... něčím, co se děje?" zapojil se do rozhovoru Barty. Z jeho hlasu bylo cítit jemnou ironií, ale v očích měl určitou zvědavost.

Lily cítila, jak jí srdce zrychlilo. Bylo těžké skrývat, co cítila, ale musela se snažit.

„Co to má znamenat?" odpověděla ostražitě, ale zachovala si klidný tón.

Regulus se usmál.

„Jen se ptáme, Lestrangeová. Zrovna teď, když tě nevidíme tolik jako dřív, se mi zdá, že se něco děje. Něco, co nám neříkáš."

Lily na okamžik sklopila oči, přemýšlela o tom, jak jim to vysvětlí, ale věděla, že to nemůže být teď.

„Není to nic, co byste měli vědět," řekla nakonec a její hlas měl v sobě určitou tvrdost, kterou oba dobře znali.

Barty se na ni podíval, jeho výraz se nezměnil, ale v jeho očích se objevila určitá neochota přijmout její odpověď.

„Tak jo, ale myslím, že ti už začínáme trochu chybět, ne?"

„To je pravda," přidal se Regulus, jeho tón byl stále přátelský, ale pod ním se skrývala otázka, kterou nechtěl přímo vyslovit.

,, Jsme tady pro tebe, i když se něco změní."

Lily se podívala na oba své kamarády. Viděla v jejich očích starost a přátelský zájem, ale také tušila, že něco tu není v pořádku. Možná to bylo její tajemství, možná něco, co se mezi nimi začalo dít. Věděla, že to bude těžké, ale musela se rozhodnout, jak se s tím vypořádá.

„Díky, ale opravdu teď potřebuji čas," řekla a s tím se otočila, aby vešla do místnosti. „Promiňte, ale nemůžu o tom mluvit teď."

Regulus ji pozoroval, jak odchází, jeho výraz byl nejistý. Barty jen mlčky přikyvoval, ale stále si jí prohlížel, jako by se snažil odhadnout, co se s ní děje.

Lily vstoupila do společenské místnosti a zavřela za sebou dveře, ale v jejím srdci zůstával pocit, že tohle není konec. Bylo to jen začátek něčeho, co bude těžké uchovat před těmi, kteří ji nejvíce znali.