Neděle byla zasvěcená více méně učení. Jak se blížily Vánoce, učitelé se rozhodli, že bude asi zábava dávat jim co nejvíce domácích úkolů, aby se z toho studenti mohli po****.

Ve společence byla hlava na hlavě a ani se tam nedalo pořádně soustředit, takže ti, které to už naozaj iritovalo se oddávali učení v knižnici, kde byl aspoň jakýs takýs klid. To by madame Pinceová s tím nedůtklivým výrazem nikdy nedovolila, aby v její svatyni byl nějaký rozruch. Sem tam někdo vykřikl, když shodil knihu z regálu nebo zaklel, když si postříkal stránku inkoustem.

Remus Lupin se snažil dopsat pojednání o pěstování škrtidubu jenže jak si asi o půl stránky později všimnul, dělal téměř na každém řádku nějakou kaňku či hůř pravopisnou chybu. Byl příliš zaměstnám myšlenkami, jež se mu splašeně honily hlavou a on se po té hodině co zde strávil nesoustředil tak jako předtím. Ovšem stále lépe než v Nebelvírské společenské místnosti, pomyslel si. Studium tohoto roku bylo opravdu náročnější než kdy dřív.

Kromě toho míval zvláštní pocit, že ho stále pozorují ty bouřkově šedé oči a přemýšlel, zda se Sirius náhodou nenaučil Nitrobranu a nepokouší se mu přečíst myšlenky. Kdyby tušil, jak často se v těch myšlenkách objevuje, jistě by se mu vysmál. Však proč by měl Remus co přemýšlet nad jedním ze svých nejlepších přátel, jinak než v kamarádském slova smyslu. Ba právě v tom byl onen pověstný zakopaný pes, jak říkali mudlové.

,,Neee!" zavyl zoufale když místo slova křovina, napsal konina.

,,A dost t-takhle t-to dál nejde! Ty se musíš soustředit!" napomenul se polohlasem.

„Remusi," ozvalo se najednou za jeho zády, až nadskočil. Otočil se a zahlédl Siriuse, který se na něj šibalsky šklebil, opíraje se o regál s knihami.

„Tak tady jsi. Hledal jsem tě nahoře, ale pak mi došlo, že v tom blázinci ve společence bys asi vyletěl z kůže," začal Sirius, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Přešel blíž, aniž by čekal na odpověď, a posadil se na volnou židli vedle Remuse. Očima přejel jeho pergamen a zvedl obočí.

„Škrtidub, jo? Už ti z toho lezou ty dřeviny na mozek?"

„Nech toho," zabručel Remus a rychle se snažil zakrýt pergamen rukou.

„Jestli mi budeš rušit soustředění, bude to ještě horší, než už to je."

„Jo, jasně, protože máš teď klid na práci," ušklíbl se Sirius a teatrálně rozhodil rukama.

Remus si povzdechl a sklopil oči zpět na svůj pergamen. V hlavě měl zmatek – všechno, co Sirius říkal, znělo tak lehkovážně, ale pro něj to bylo cokoliv, jen ne jednoduché. Nedokázal se zbavit myšlenek na ty jeho bouřkové oči. Na to, jak se choval. Na to, co to v něm vyvolávalo. Úplně cítil jak se mu zježily všechny chlupy na zátylku.

 „Zkusím to ještě jednou – přestaň s tím a pojď zpátky. James pořádá turnaj v kouzelnických šachách. A tebe potřebujeme jako rozhodčího. Nebo spíš někoho, kdo zabrání tomu, aby James nařknul Petera z toho, že podvádí. Víš, jak na tom je jeho pozornost, jde za chvilku do háje."

Remus si povzdechl a odvrátil pohled. V jeho hlavě se znovu ozvalo to neklidné hlodání – jak může Sirius mluvit, tak bezstarostně, zatímco on má pocit, že každou chvíli vybuchne? Všechny ty rozhovory, pohledy a náhodné doteky v něm vyvolávaly pocity, které si nechtěl přiznat. Ne teď. Ne tady. I když na druhou stranu, tu jsou sami. To se jim moc často nepoštěstilo.

„Nemůžu," odsekl nakonec.

„Musím to dopsat. Pokud to odevzdám takhle, Prýtová bude zas kroutit očima a ptát se, jestli nemám v očích hlínu, že to odevzdávám v takovém stavu."

Sirius si složil ruce na stole a zadíval se na něj těma svýma bouřkovýma očima, které Remuse pronásledovaly v každé volné chvíli.

„Moc to hrotíš, Náměsíčníku. Stejně bys udělal kaněk ještě milion. Tak co? Nebylo by lepší se na to vykašlat a strávit večer s námi?"

Remus sevřel brk pevněji, skoro až praskl.

„Ne každý má luxus, že mu všechno projde," zavrčel nepříjemně a v očích ho nepříjemně pálilo.

„Někdo musí aspoň předstírat, že se snaží."

Sirius mlčel déle, než by Remus čekal. Pak se k němu naklonil blíž, až cítil jeho dech na své tváři.

„Víš co? Tak děláme dohodu. Ty si teď uděláš pauzu, a já ti s tím poté pomůžu. Protože kamarádi si pomáhají, ne?"

Remus zaváhal.

„Siriusi..."

„Bez výmluv, Lupine," přerušil ho Sirius s úsměvem, který skrýval něco víc než jen přátelskou ochotu.

„Jdeme."

A Remus, přestože si říkal, že je to špatný nápad, nakonec složil pergamen a nechal se vytáhnout z knihovny. S každým krokem cítil, jak se mu srdce rozbušilo rychleji – a ne kvůli nedopsanému úkolu.