Z pohledu Siriuse

Podpíral jsem si hlavu a snažil se neusnout, byly teprve dvě hodiny po poledni a já se cítil zralý na odpoledního šlofíka. Jenže to by zde nemohly býti vedle mě dvě krásné jemně hnědé oči co se na mě upřely pokaždé co jsem si chtěl hlavu položiti na desku stolu. Zkusil jsem to znovu, beztak jsem nedával pozor při výkladu. Tu se však na mě oči znovu podívaly a zde musím poupravit svůj předchozí výklad. Jeho oči se začaly více podobat jantaru, čistému a světlému. Věděl jsem dobře co je za den a věděli jsme to všichni Poberti. Nebyl jsem si zcela jist, zda to též poznali na očích, jelikož se mu začínaly zbarvovat do té překrásy jantarové většinou v den úplňku. Možná jsem byl sám. Doufal jsem, že jsem byl sám, kdo si takových detailů všímal. Hrozně rád jsem si všímal detailů, u různých lidí. A právě na hodinách se to pozorovati dalo velmi dobře. Rád jsem si vždy udržoval přehled o ostatních.

Když zazvonilo, jen nerad jsem se vytrhnul ze zamyšlení a zvedl se z lavice. Probral mě až definitivně hluk odcházejících spolužáků.

,,Nespi Tichoši! Však víš, že nás čeká ještě náročných pár hodin," drbnul do mě James, když jsme se chodbou probírali mezi ostatními studenty. Evidentně jsem nebyl jediný, kdo na hodinách rád pozoroval ostatní.

,,Jsem v pořádku!" okřikl jsem ho a dloubl ho do žeber.

,,Nemusíš s námi, jestli se necítíš," připojil se Peter, a to už jsem začínal kypět zlostí.

,,Nic mi není jasný? Možná po vyučování zaskočím ke skřítkům pro extra kávu, ale jinak budu v pohodě."

,,A já už myslel, že se ti zastesklo po čaji o páté s tvými drahými sestřenicemi," rýpnul si Remus, když zachytil část debaty. Taky totiž vypadal, že je myšlenkami jinde což nebylo divu.

,,Dej pokoj! Vůbec ne," ohradil jsem se.

,,Jestli se mi po něčem nestýská tak po Blackovic čaji." Remus si asi vzpomněl na moje raná léta tady v Bradavicích, když zde ještě chodily Bellatrix a Narcissa, pýcha rodu Blacků. Musel jsem s nimi absolvovat bezpočet čajových dýchánků, až se mi z čaje i těch čistokrevných řečí dělalo špatně. Pochopitelně jsem se vzpíral, ač to mělo kruté následky. Jako když je vám dvanáct, moc nezmůžete. Teď už mi na tohle vše zůstala jen pouhá vzpomínka, naštěstí to jediné, co mi pár měsíců po vydědění z toho zanešeného a práchnivého rodu zbylo.

***

Odpoledne utíkalo zoufale pomalu. Venku se smrákalo ale naštěstí nesněžilo, mrzlo, zato ukrutně, asi bychom se mohli prostě jen schovat v Chroptící chýši, ale na druhou stranu ta sranda hrát si s vlkodlakem na honěnou v Zapovězeném lese za něco stojí.

Měl jsem u sebe hrnek se svou oblíbenou kávou, nahříval se u krbu a skoro bych i usnul. Kdyby mě neprobraly hlasité dívčí hlasy.

,,Já ti říkala, že zapomněl! Určitě ano. Prostě je to naprosto nepoužitelné hovado."

,,No vidíš, tady si klidně sedí! Tss, a to mě ujišťoval, jak pro něj něco znamenám!" Dívky se přiblížili až k naší čtveřici a já poznal dvě Nebelvírské páťačky.

,,Zklamal jsi Blacku! Ale tobě je to jedno, že? Nevím, jak tebe někdo může mít rád!"

,,Idiote!"

,,Provedl jsem vám něco?" ozval jsem se konečně.

,,On se ještě ptá. Pche." Vtom se mi rozbřesklo. S jednou z nich jsem si posílal vzkazy, když mi to nevyšlo s tou Mrzimorkou, jenže pro ty jantarové oči jsem na to dočista zapomněl.

,,Promiň, Luiso?"

,,Jsem Emma, Blacku!" ohradila se ta blondýnka a obě odešly. Ještě chvíli jsem za nimi zmateně zíral.

Remus vzhlédl od knihy.

,,Ještě stále?"

,,Neee, to byl omyl," vyhrkl jsem, ale polilo mě horko což nemělo nic co dělat s teplem od krbu.

,,Já jsem...no...já...nechtěl jsem. Promiň." Zbytek věty se ztratil v šepotu. Složil jsem hlavu do dlaní. Po chvilce jsem vstal, popadl hrnek a vydal se do naší ložnice. Potřeboval jsem být chvíli sám. Netušil jsem absolutně co se to sakra děje?

Večer pod rouškou tmy (a neviditelného pláště) jsme se vykradli ven, vstříc Měsíci a nočnímu dobrodružství pod korunami stromů.