Když vyvolali mé jméno, zalapala jsem po dechu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že já budu vybrána za pátý kraj abych jej reprezentovala v 74.ročníku Hladových her. Ano uvažovali jsme už pár týdnů před Sklizní, co by bylo, kdyby vybrali jeho, ale ne mě. Bylo to děsivé. Jelikož on vždycky přemýšlel nad nejhorším hlavně pro sebe. Já byla sluncem v jeho životě. Vždycky říkal, že to dotáhnu daleko. Třeba, že vymyslím, něco doopravdy užitečného.

,,Ty to zvládneš Finch, já ti věřím," objal mě, sotvaže ho za mnou pustili.

,,Aedene," vyrazila jsem ze sebe, když jsem se mu snažila nerozbrečet na rameni.

,,No taaak, ššššt, to bude dobrý," uklidňoval mě, ale to nepomáhalo. Přejel mi prsty po vlnách rudých vlasů.

,,A co když?" začnu ale on mi strčí ukazovák na ústa.

,,Ne, nemluv o tom. To se nestane. Ty přežiješ. Zvítězíš a vrátíš se mi," ujišťoval mě.

Zajímavé, jak se naše role vyměnily. Vždycky jsem to byla já, kdo měl tyhle věčně sluníčkové a naivní řeči. Aeden byl oproti mě až cynicky pesimistický a vždy počítal s nejhorším. Teď však ne.

,,Slib mi, že se budeš snažit?" zaprosil Aeden a utřel mi slzy.

,,Budu, pro nás," odvětila jsem, třebaže jsem cítila nesmírnou tíhu na hrudi.

,,To je moje holka," řekl se šťastným úsměvem. Pak se ve dveřích objevuje mírotvorce a posunkem naznačuje, že nám vypršel čas.

,,Miluju tě Aedene," obejmu jej naposledy. Také mě pevně sevře.

,,Vyhraj lass a vrať se domů," zašeptá a sevře mě ještě pevněji. Pak mi ještě rychle vrazí něco do ruky a už jej mírotvorci odvádějí pryč.

Udiveně svírám kousek pomuchlaného papíru. Zjišťuju, že je to naše první a jediná fotografie.

***

Z pohledu Aedena

Dívat se na svou lásku na obrazovce, jak se snaží přežít v Aréně bylo nervy drásající. Ustavičně jsem se snažil sehnat jí alespoň jednoho sponzora. Měl jsem alespoň drobátko štěstí, jelikož ne všechny zajímali milenci stižení osudem, jak byli prezentováni ti dva ubožáci z 12.kraje.

Chtěl jsem pro svou rudovlásku udělat všechno, hlavně aby přežila a vrátila se mi. Když každým dnem Splátců ubývalo, radoval jsem se, že je stále naživu. Byla chytrá. A mazaná. Věřil jsem jí. 

***

Z pohledu Finch

Trvalo to už celou věčnost a já už přestávala dávat tenhle život. Aréna člověka změní. Teď už jsem chápala co na tom bylo pravdy. Jistě jednu dobu to bylo fajn, když jsem kradla jídlo profíkům a pak jim vyhodila zbytek zásob do povětří ale jinak. Nevěděla jsem kolik lidí zbývalo ale krom těch dvou z 12. kraje asi tak jeden dva.

Když umřel i Mlat a zbyl jen Cato a ti dva, rozhodla jsem se jednat. Chtěla jsem jen domů. Domů za Aedenem. Už jsem však byla pár dní bez jídla, a to mi zhoršovalo smysly. Ještě k tomu mě poštípaly ty blbé včely.

Když jsem odpočívala pod stromem, jelikož už jsem začínala vidět dvojmo, zacítila jsem vůni. Vonělo mi to velmi povědomě. Ale taky jsem slyšela lidské hlasy.

To museli být ti dva. Nebude na škodu, když prozkoumám, co mají dobrého k snědku.

Nevěřila jsem vlastním očím. Byl to sýr. Už jsem pomalu zapomněla, jak to vypadá. Vzala jsem ho a snažila se zmizet, dřív, než si mě všimnou. Skryla jsem se za jedním kmenem a pozorovala je. Záviděla jsem jim, že jsou na to dva.

,,Chci domů," zašeptala jsem a po tváři se mi skutálela jedna osamocená slza. Chci domů, za Aedenem. Zase cítit jeho vůni, když mě sevře v náruči a když šeptá mé jméno a odhrnuje mi vlasy z tváře. Cítit jeho horký dech na mých tvářích. 

______________________________________
Krásný 7.prosinec
Ano záměrně jsem to ukončila dříve než snědla ty bobule. Co myslíte, snědla je schválně ? Tahle kapitola vznikla díky jednomu člověku se zajímavými názory.

A taky je to zároveň další narozeninová kapitola a tentokrát pro 1queenofstory

Všechno nejlepší a buď stále takový sluníčkový optimista. Doufám, že se ti kapitola o Lišce líbila

Andy ❤