Říjen 1994

Bylo půl osmé, když si jedna zmijozelská studentka pátého ročníku uvědomila, že má být úplně jinde než ve své společence. Byla právě polovina října a pěvecký sbor se teď scházel častěji než kdy dřív, jelikož nacvičovali na příjezd hostů ze dvou zahraničních škol. Jasmine sice netušila, jak můžou na Krásnohůlské a Kruvalské studenty udělat dojem zrovna zpěvem, ale budiž. Profesor Kratiknot však vždy překypoval optimismem, jak jsou skvělí a sehraní.

Dala se do běhu přes všechny možné zkratky, které znala, a že jich za těch pár let co v Bradavicích studovala, nebylo málo.

***

,,Skvěle, ještě nezačali," zamumlala si tiše pro sebe, když se před ní otevřely dveře Velké Síně. Neslyšela žádný zpěv. Jenže po chvilce jí došlo, že to bylo tím, že ve Velké Síni nebylo živé duše. Uslyšela však tlumený hovor, vycházející z té malé místnosti vedle Velké Síně. Zamířila k ní. Vklouzla dovnitř a zjistila, že už tu všichni jsou a po skupinkách se baví. Nevěnovali jí přílišnou pozornost. Úlevně si oddechla, že se sem nakonec dostala bez větších potíží.

,,Jdeš pozdě na nácvik," vykřikl za ní hlas. Jasmine se vmžiku otočila. Stál tam zase on. To on byl většinou její největší potíž.

,,No nepovídej. Bez tebe bych si toho nevšimla," ucedila mezi zuby. Právě zdolala asi největší rekord v běhu ze spolky do Velké síně a on se jí bude ještě posmívat.

,,Tentokrát máš ale štěstí, Kratiknot tady ještě taky není," prohodil a kývl ke stupínku kde profesor Kratiknot jako jejich sbormistr většinou stával.

,,Štěstí v neštěstí," zamumlá dívka a odhrne si dlouhé vlasy z obličeje. Nakonec si je smotá do vysokého a nepříliš vzhledného drdolu.

,,A já jsem doufám to štěstí," zazubí se na ni Mrzimor, jenž byl též student pátého ročníku.

,,Ne, Leo! Ty seš to neštěstí," odsekne Jasmine a začne v tašce hrabat svoje noty. Jenže v tom spěchu si je nejspíš zapomněla v pokoji. Vzhlédne a zjistí, že Leo z ní nespouští oči.

,,Co je, ty jezevče vypelichanej? Tak jsem si zapomněla noty, to je toho," vyprskne a má opravdu zlost nejen na sebe ale hlavně na něj. Znali se od té doby, co začala zpívat ve sboru a od té doby ji vždy něčím štval.

,,Nic, jen se nerad koukám na to, nějak jsi bezradná. Vždycky se snažíš mít všechno pod kontrolou. Jenže ti to nějak nevychází. Můžu se o své noty podělit s tebou, jestli chceš? Teda pokud ti nevadí, že v nich mám poznámky," odpověděl a Jasmine na něj chvíli zůstala zírat v němém úžasu. Nebyl tam ani náznak nějaké jízlivosti nebo sarkasmu. Byl vcelku milý.

,,Myslíš to vážně?" zeptala se a on přikývl.

,,Děkuji Leo, to je od tebe hezké," vymáčkla ze sebe a proti své vůli zčervenala.

,,Je tady horko, že? Vím, že Zmijozelští mají radši zimu," podotkl jako by nic. Už zase si ji dobíral. Mizera jeden.

,,Naopak, hadi se rádi vyhřívají," opáčí Jasmine a ušklíbne se.

Pak se konečně objeví profesor Kratiknot a omluví se jim za zpoždění. Nejdříve začnou s dechovým cvičením a pak se postupně rozezpívají. Mrzimor i Zmijozelka stojí celou dobu vedle sebe a neustále se ksichtí a pošťuchují, až je musí profesor Kratiknot důrazně napomenout aby toho nechali.

Vlastně se štveme občas navzájem a kdyby tu nebyl, asi by mi chyběl, pomyslí si Jasmine a usměje se. 

______________________________________
Jelikož jsem pěvecký sbor nikdy moc nezkoumala a taky o něm není moc informací, prostě jsem si to domyslela, tak jak se mi to hodilo.

K napsání tohoto okénka mě inspirovala vánoční pohádka Jak si nevzít princeznu. Ne, že by snad Leo a Jasmine byli jejich přesnými kopiemi ale aspoň mi vnukli představu, jaké by ty postavy mohly být. To je tak když píšete druhou polovinu Advenťáku v prosinci a nestíháte 😂

Andy❤