Na hrázi velké zamrzlé řeky stál domeček, na první pohled bylo jasné, kdo v něm přebývá. Ač zima již v Narnii trvala víc jak sto let, a tudíž i když naši Bobrové nebyli zase tak úplně obyčejní jako většina zvířat v Narnii, přece jen si nepamatovali začátek téhle dlouhé zimy. Věděli však dobře kdo ji způsobil.

Snažili se žít po svém bobrovském tak dobře jak to jen šlo. Paní Bobrová sice občas láteřila, když se pan Bobr vrátil z návštěvy svého dlouholetého přítele jezevce trochu později, ale on si nenechal bobrat do života. Občas ho vyplísnila, že provádějí bobroviny tak jako malá bobřata, ale pro kus bobří srandy si to nechal líbit. Říkal, že manželku je vždy lepší nechat vymluvit, říct jí něco ve smyslu ,,ano chápu, co tím myslíš, nebo rozumím, souhlasím s tebou" a tak podobně. Pochopitelně, že si o tom myslel své.

***

,,Co se furt vrtíš? Máš snad vši pane Bobře?" zeptala se trochu ostřeji jednoho rána paní Bobrová, když viděla, jak je její drahá polovička neklidná. Pořád chodil sem a tam a neustále si zajížděl prsty do kožichu pro jakýsi kus látky. Pak ho zase schoval a bručel si do vousů nějaké bobrovsky nepěkná slovíčka.

,,Ne, mám jen divný pocit, zkrátka jako by se dnes mělo něco přihodit. Něco hrozného pro naši Narnii," přitom však nešikovně zavadil o stůl a shodil na zem jeden z hrnků po snídani.

,,Tak si běž přemýšlet jinam laskavě, nebo tady přijde k úhoně ještě něco." zaprskala paní Bobrová a spráskla vrásčité staré packy nad rozbitým hrnkem.

,,Hmm asi to bude nejlepší, půjdu se podívat na hráz," zamumlal pan Bobr, políbil paní Bobrovou a vypařil se jako dým.

Zatímco spravoval hráz, ozvalo se mu u ucha jemné začiřikání. Skoro se až leknul.

,,Co to povídáš?" zamručel si pod vousy, když červenka rozčileně skončila a pak prostě uletěla. Pan Bobr se chvíli rozmýšlel nad její výstrahou. Pravda sedělo by to, k tomu jeho dnešnímu nepříjemnému pocitu, že se něco semele. Jenže takový pocit k němu přicházel zničehonic prostě od chvíle, kdy pana Tumnuse sebrala Tajná policie Bílé čarodějnice.

,,Mno, ale asi za nic nedám, když se půjdu kousek ke skalám podívat," zamumlal si znovu tiše pro sebe. Vědět to tak, paní Bobrová zavřela by ho v domečku a nikam ho nepustila. Nedovolila by mu to riskování znovu. Ale on musel. Slíbil to příteli a sliby se musí dodržet.

***

Pan Bobr se rychle vydal mezi stromy a neustále se rozhlížel, jestli odněkud nehrozí nějaké nebezpečí. Jestli je to opravdu tak, jak se domýšlel hrozí těm lidským tvorům velké nebezpečí.

Cupital po lesní pěšině tak rychle, až si ani neuvědomoval, jak hlubokou za sebou nechává stopu. Najednou se před ním vynořila mýtina a na ní uviděl několik postav. Vydechl. Skoro až přestal dýchat tím vzrušením. Jak se prudce zastavil, tak rozkmital nejnižší větve jednoho z hustých smrčků a na chviličku se ukázal.

„Za těmi stromy se něco hýbe. Támhle, nalevo." ozval se hlas jednoho ze synů Adamových.

„Támhle je to zas!" promluvila zas ta větší z dcer Eviných.

„Teď jsem to taky viděl."

„Je to tam furt. Zrovna se to schovalo za strom."

„Co je to?" Hlasy se dohadovaly a pana Bobra začínala jímat hrůza, že je uslyší nějaké uši na zlé straně. Na chvíli se schoval, a chvíli si to rozmýšlel.

„Ať je to, co je to, schovává se nám to. Nechce, abychom to viděli."

„Pojďte domů." a po tomhle prohlášení se pan Bobr definitivně rozhodl zariskovat a ukázat se úplně. Pomalu. Pomaličku vylézal zpoza stromu a ty lidské bytosti na něj hleděly jako uhranuté.

„Jak to vypadá?"

„Jako - jako zvíře."

„Honem, honem! Koukejte! Tady to je!" Jenže to už měl toho jejich pokřikování dost a přiložil si tlapičku k ústům, aby byli zticha a doufal, že to pochopí. Pak po čtyřech vycouval z mlází až k nim.

,,Pssst!" zamával na ně a pak zase zmizel v podrostu. Nastražil uši, aby zjistil, jestli se vydali za ním. Vypadalo to, že ano. Rozhodl se, že zpáteční cestu zvolí trochu jinak kdyby ho přece jen někdo sledoval.

„Dál, pojďte dál. Tudy. Na mýtině není bezpečno," syknul na ně, když se k němu přiblížili. Pak se plížil dál a oni mu v patách. A nepromluvil, dokud je nezavedl na temné místo, kde rostly čtyři stromy tak blízko u sebe, že se jejich větve propletly a na zemi zůstalo suché jehličí, neboť sníh se tam vůbec nedostal.

„Jste synové Adamovi a dcery Eviny?" zeptal se pak. Sice si byl jistý, ale i tak, neškodí se ujistit ještě jednou.

,,Patříme k nim," odvětil ten největší z nich nahlas.

,,Pšššt!" naznačil mu zase tlapkou. Pak vytáhl z kožichu kapesník a mladší z dcer Eviných ho okamžitě poznala.

,,To je můj kapesník, dala jsem ho..."

,,Panu Tumnusovi, dal mi ho těsně poté co se dozvěděl o zatčení. Je v pěkný kaši to vám povím. A my budem taky pokud nás tu načapaj po setmění. Pojďte," pokynul jim znovu. Tohle riskování ho na jednu stranu děsilo ale na druhou stranu si ho i docela užíval. Synové Adamovi a dcery Eviny v Narnii, Aslan je taky v Narnii. To by mohlo znamenat mnoho dobrého pro jeho ubohou zmrzlou zemi. Jen paní Bobrovou asi chytí bobrinfarkt. Nějak to přežije. Bude muset. Jelikož oni se musí doprovodit k Aslanovi. Prostě musí. I kdyby měli nastavit kožich všemu zlu. 

____________________________________________________________________________
Krásný 9.prosinec přeji
A máme tu opět naši krásnou Narnii ❤💛❤ Pan a paní Bobrovi jsou prostě takový ten cute dlouholetý manželský pár. Snad je máte taky tak rádi.

Andy