O půl sedmé jsem na Lucinku čekal před prosklenými dveřmi nemocnice. Nabídl jsem jí rámě.

,,Jak galantní. Ale nevím ani vaše jméno."

,,Barnabáš, drahá slečno." Mírně jsem se uklonil.

,,Můžu Vás pozvat na něco dobrého?"

,,Jedině, budete-li mi tykat." Zazubila se.

Vykročili jsme do zasněženého města. Úzkou ulicí, kolem vyřezávaného betlému před kostelem svatého Jakuba, do útulné kavárny V Podloubí.

,,Čokoládový dort a kávu s mlékem, prosím." Položila si štíhlé prsty na dřevěný stolek, téměř se dotýkajíc mých. Prohlížela si stěny pokryté policemi se starými knihami.

Dal jsem si to samé a hleděl na největší dárek svého dlouhého života.