Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

Tonydad

Sněhové vločky dopadaly na zem. Na jednom chodníku stál můj nejlepší kamarád. „Čau Petere“ mávnul mi. Bylo vidět, že je stále nervózní. „Ahoj“ odvětil jsem.

Už mé přímení vyřazuje značný nepokoj v ostatních spolužácích. Jsem totiž Peter Stark. Dalo by se i říct, že v závorce Rogers. Mí tátové jsou, jak to říct, hodně starostlivý.

Sledoval jsem dopadající vločky na zem. Celým mým tělem proletěla nepříjemná zimouřivá elektřina. Pod tím jsem se otřásl a víc na sebe přimáčknul kabát, co mi dal Tony k narozkám. Měl jsem je 10. srpna. Co říct, ať je to zvláštní, vím, že předemnou něco tají. Aspoň Tony.

Ano označuju je jmény, je to pak více rozeznatelnější. Ale doma většinou jim říkám „tati“.

Rozešel jsem se. Není divu, že za mnou Ned cupital. „Nemusíš mít strach, když plácneš blbost, bic se neděje. Steve je super, Tonyho kdyžtak uklidní“ snažil jsem mu dát nějakou oporu. Známe se od svých čtyř let. Fakt jsme velcí kámoši. A abych vám to schrnul, kamarádíme se  už dobrých dvanáct let.

Pěkně dlouhá doba, ale i tak nikdy nechtěl jít ke mně domů.

Otevřel jsem dveře, nacož se ozval hlas Friday. „Ahoj Petere..... Nede“ pozdravila nás. Ned se radši neptal a pokračoval dál. Ve výtahu bylo hrobové ticho. Proto jsem se rozhodl tuhle napjatou chvilku přerušit. „Takže... Jak začnem?“ zeptal jsem se. „Já nevím, spíš pozdravím a pak...“ zastavil se. Můj pohled mluvil za vše. „Já myslel ten project“ hlesl jsem. Ned se plácl do čela a začal na sebe nadávat. Takže teď všechno hasím já.

„To nic.... Myslím, že by ses měl uvolnit, nemysli na nic“ pokrčil jsem rameny a vystoupil z výtahu. Tony seděl na gauči a popíjel whisky. Steve zas četl noviny, skoro jako vždy, to takhle vypadalo.

„Čauky“ mávl jsem na ně. „Čau Petere a ty jsi?“ „Ned.... pane Starku“ hlesl. „Ahoj Nede“ usmál se Steve. Chtěli je už jít ke mně do pokoje, ale zastavil mne Tonyho hlas. „Počkej Petere“ nesměle jsem se otočil. Načež dostal záchvat smíchu. Nechápal jsem.

„Neúspěšná mise, měl až moc whisky“ povzdechl si Steve.

No a teď zpět. Project byl opravdu lehký. I Ned se nakonec uklidnil a mluvil s oběma v poho.

Opíral jsem se o roh zdi a poslouchal bavící se ty tři. Do rozhovoru jsem se nezapojoval a znudeně hleděl do bílé zdi. Není to po prví co se Tony opil po neúspěšné misi. Až moc dlouho si říkám, že je zvlášť kolik mají neúspěšných misí. A je to prý ta samá.

Každou minutou mám pocit, že mi něco tají, oba dva a já se to snažím odhalit. Ten deník si nahrávám, z toho důvodu. Řeším různé záhady, případy a kdyby se mi něco stalo, toto je jediná stopa, o které nikdo neví.

V ruce co jsem držel hrnek, jsem stisk zesílil. Najednou se mi dělalo divně. Mlžilo před obličeje, smysly vnímali o sto šest a pořád mi dávali najevo, že je něco v nepořádku. Nevěděl jsem co, nikde nic.

Musel jsem se usmát, když jsem viděl, že se všichni dobře baví. Z Tonyho alkohol už pomalu vyprchal. Začínal být normální. Můj stisk povoloval, nakonec mi hrnek s kávou spadl na zem. Hrnek se roztříštil na milion kousků a káva co bylo v něm se rozlyla po podlaze. Můj pohled směřoval přede mne.

Všichni na mne přesměrovali zrak. Já ale nevydal ani hlásku. Cítil jsem stisk pod mým krkem. Sílil, ale nikdo přede mnou nebyl.

Do nosu mne udeřila cizí vůně, tem parfém jsem kdysi cítil, při každém zesílení stisku na mém krku, jsem si čím dál víc vzpomínal. Už to nebylo jen držení pod krkem, teď to bylo škrcení. Nemohl jsem dýchat. Všichni se však na mne zmateně dívali. Nezasáhli, čekal bych to aspoň od tátů, ale prostě nic. Nulová jejich reakce mne teď, ale nezajímala.

Když jsem měl pocit, tak jako by ho měl každý, že je po všem, že zachvíli bude konec tohohle trápení. Vzpomněl jsem si.

Chameleon. Dokázal zplynout s okolím, být jako někdo jiný. Padouch, který utekl z pokusů jedné laboratoře patřící New Yorku. Byla to tajná laborka, dokud ji nenašli tátové spolu s Avengery. Mé smylsly rozmrzly, hned hned jsem chytil jeho ruku. Povolil jeho stisk a následně s ním udeřil o podlahu. Jeho maskovací imig se rozplynula a on tam stál ve svém obleku. Ležící na zemi, přímo na kouskách střepů z hrnku a louži rozlyté kávy.

Teprve až teď jsem se dočkal od těch tří nějaké reakce. „Tak tady je ten, kdo vám mařil tu a samou misi dokola, tajný agent, který dělá pro kohokoliv, jen když je to proti Avengerům a jiným hrdinům. Není tomu tak?“ zeptal jsem se ho a díky pavučině jsem si přitáhl lano. Zavázal jsem ho a zvedl ze země. Ned věděl asi tak dva předem kdo jsem, není divu. Syn dvou členů, hlavních členů Avengerů, přeci musí mít taky nějaké schopnosti.

Konečně se probral z toho jeho omdlení a já ho mohl vyslechnout. Šel po mně, takže hádám, že se mi snažil v něčem zabránit.

„O co jde, proč jsi zaútočil po mně?“ vyjel jsem po něm. Ned radši odešel a tátové uklízeli střepy a rozlytou kávu.

„Zašel jsi až moc daleko ohledně zmizení Rodiny Parkerů, můj šéf tě chtěl kvůli tomu zlikvidovat.“

Byl to můj starý project, docela dlouho se o tom mluvilo. Zmizel Ben Parker, bratr od Thomase Parkera, který byl úžasný laborant. Potom May Parker , manželka Bena Parkera. No a  naposled i Lili Parker, manželka Thoma Parkera, se svým synem... Jeho  jméno nebylo snad moc zdělovano veřejnosti. Jen jednou či dvakrát se objevilo jeho jméno v novinách či zprávách. Já tuhle informaci hledal, tal jako všechny důkazy o jejich náhlém zmizení.

A teď když je to dobrých deset měsíců co se v tom už nerýpu, si přijde tenhle a začne mi toto vyprávět. Musel jsem se dostat dost daleko, aby to vystrašilo jeho šéfa, který určitě v tom má prsty.

Neudržel jsem se a jednu mu vrazil, aby byl zticha. Nesměl nic vědět. Flashku, kterou jsem měl schovanou v pokoji, jsem si dal do zapínací kapsy u mikiny. 

Mezitím co padouch nevnímal, já znova otevřel tenhle projekt. Čím dál, jsem se v tom hrabal, našel jsem poslední vydaný signál z jedné zřícené prodejny, co je kousek od Queensu.

Neváhal jsem a hned jsem se vystřelil z pokoje. Vyskočil z okna a už jako Spiderman se houpal po městě. Zastavil jsem se až před budovou, kde se vše mělo odehrát.

Nahánělo mi to strach, nikdo tam totiž nebyl. Uslyšel jsem křik.

Vyrazil jsem dveře a vpadl do pokoje. Muž, který v ruce svíral pistoli, stál kousek od jedné paní. Z odhadu jsem si troufal říct, že je to May Parker. V místnosti leželi tři mrtvoly. Všechny s kulkou na hrudi či na hlavě. Krev byl všude a já toho měl dost. Vystřelil jsem pavučinu a pomocí s ní strhl muž ke mně. Pár pořádných ran, pistole se odkutálela někam pryč. Hned jsem ho přilepil ke zdi a přiběhl k ženě. „D...děkuji“ vykoktala. „Není zač.... Kde je ten chlapec?“ má otazka byla namístě. Všichni to byli totiž dospělí. Po synu Thomase a Lili Parker ani stopa. „Co?“ podívala se na mne. Byla zděšená a strach se jí z očí nevypařil.

„On tu s námi nebyl. Dali jsme ho do péče jednoho muže, u kterého by se měl dobře“ řekla. Stále mi nic nedocházelo. „Radši ho najdu, jeho muži po něm můžou jít“ zvedl jsem se. „Jak se jmenoval jménem ten muž?“ řekl jsem. „Tony Stark....“ hlesla a já se zarazil při prvním kroku. Otočil jsem se na ni. „Co se děje?“ měla strach. Sundal jsem si masku a koukal se jí do očí.

Dnes jsem o všechny přišel, jen teta mi zbyla. To co jsem hledal, hledal jsem vlastně zmizení vlastních rodičů a strýce s tetou. Svět se rozpadl a zastavil.

Cítil jsem každičký puls. Tlukot srdce přebil v hlasitosti mé myšlenky. „Děje se něco?“ přešla ke mně. „Já.... Jsem..... Peter..... Celou tu dobune vychovával Tony Stark a....“ nenacházel jsem ty správná slova.

„Pane bože“ zakryla si rukou pusu. Hned jen jak se vzpamatovala mne objala.

A co bylo dál?










Teď bydlím spolu s May u Tonyho a Steva. Ikdyž je to těžké, dá se to přežít. Vždy byl pro mne něco jako ta, oba. A teď znám konečně celou pravdu.

Nejradši hraju s Tonym hry. Častokrát to hrajeme všichni, ale Tony se mi opravdu věnuje. Vždy se ptilepím na strop.

Prostě jsem našel opravdovou rodinu a vše se nemůže jakkoliv zvrhnout. Ikdyž...... Všechno je možné

1414 slov

2. prosince

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro