Mrznoucí ticho. To si jediné pamatuji, nakonec i křik Tonyho.

Oči se mi zavřely a já viděl pouhou černotu. Hlasy z okolního prostranství, jsem vytěsnil z mysli. Vnímal jsem jen svůj tep a tlukot srdce. Který slábnul. Chtěl jsem něco říct, pohnout rukou, ale nemohl jsem. Vše bylo tak těžké, mé tělo bylo těžké.

Otevřel jsem oči, můj pohled se přesměroval na rozházený stůl, rozbitou skleničku a na mé ruce jsem měl řezné rány. Na nočním stolku ležel nožík, na jeho ostří byla zaschlá krev. Vběhl jsem do koupelny, kde jsem se zamkl. Koukal se na svůj odraz v zrcadle. Do rukou nabral studenou vodu a hodil si ji na svůj obličej. Nechával jsem stéct kapky vody. V uších mi hučelo. Jen jak jsem vešel do kuchyně, kde seděla na židli May a spolu s ní Happy. Jen jak mne spatřili, ten pohled, byl tak litovný. Nechápal jsem co se stalo.

„Je mi to tak líto Petere, tohle ti nechal...“ rozklepanou rukou mi Happy podal mi krabičku. Když jsem ji otevřel, nacházel se tam podobný mobil co měl Tony.

„Co se stalo?“ nevydržel jsem svou otázku. Oba sklopili pohled. „No víš, myslím, že by jsi měl ten mobil zapnout“ šeptla May. Chovali se tak divně. „To mi řekl, nic víc nevím“ hájil se Happy. Vzal jsem si svůj talíř se snídaní a spolu s mobilem došel až do mého pokoje. Sedl jsem si na postel a zapnul mobil.

Předemnou se objevil hologram do Tonyho hlavy. Spustila se první nahrávka, aniž bych na něco kliknul.

„Petere, jestli tohle posloucháš, tak jsem mrtvý. Byl jsi mi synem, kterého jsem neměl, a ať jsem dělal cokoliv, dělal jsem to pro tvé dobro, pro tvou ochranu. Ale vím, že máš navíc než být jen dobrý soused Spider-man. Nedal jsem ti však šanci ukázat svůj talent. Proto se ti omlouvám, vím, že jsem to přehnal. Nechoval jsem se tak jak bych měl. Chápej mne, být otcem a zaučovat nového hrdinu, chránit tě a bojovat o svůj život, až moc věcí najednou. Ty sis vždy poradil. Jsem na tebe pyšný a budu. Každý dělá chyby i ty na ně máš právo, ale za tu dobu co tě znám, vím, že své chyby rychle napravuješ, snažíš se je dát do pořádku. Jsi lepší než já a toho si cením. Pyšnější na tebe nemůžu být. Za celý svůj život jsem dělal věci, spíše chyby, kterých lituju. Kvůli nim jsem ztrácel lidi, na který mi záleží. Mohl jsem i tebe ztrati, ale ty jsi se nedal. Snažil si se mne změnit a povedlo se. Nesnášej mne klidně, ale věř, že já tebe budu mít vždy rád. Jsi pro mne synem, je mi jedno, že jsi nevlastní, vždy tě budu mít rád.

Možná se ptáš, jak můžu tušit svou smrt. Jednoduše. Rozplynul si se, tak jako Happy, Strange, půlka vesmíru. Thanos mne v hlavě straší, ale já doufám. Snažím se najít ten správný způsob jak tě přivéct s ostatními zpět. Tuto nahrávku vidíš pouze ty. Určitě jsem ji dal Happymu, či někomu jinému aby ti ji předal. Nic víc neví. Chci aby jsi byl první kdo zná pravdu. Hlavně buď silný, protože jsi jediný komu právě věřím, že dá vše dopořádku.

Teď k věci. Je jasný, že někdo umře, vím, že to zní egoisticky, ale musím to být já. Přijdu si poslední dobou jen chytrej, hodně chytrej miliardář, nic víc. Nepřijdu si jako hrdina a označení „superhrdina“ je pro mne out. Ale pro tebe ne. Nejradši bych ti předal mé žezlo, ale ty jsi na prach. Každou noc mne to budí a ve snech děsí. Děsí mne i fakt, že bych dokázal všechny vrátit zpět, ale ty by jsi pak zemřel místo mne. Proto váhám, ale jestli jsem ještě hrdina udělám to. Tohle nahrávám a ani nevím jak vše dopadne, co udělám. Jak vše skomčí, zda tohle není zbytečné, prostě nevím. Mám v hlavě zmatek a neda mi spát, že jsem tě tehdy v tom vesmíru ztratil. Pořád si to vyčítám a budu, měl jsem tě chránit, místo toho jsem to nedokázal. Kladu si otázku, zda jsem ještě hrdina“

Seděl jsem na jedné z budov, na sobě jsem měl svůj oblek. Byl odsuď nádherný rozhled na město, které v noci svítilo. V ruce jsem svíral mobil, co mi dal. Slzy mi pomalu stékali po tvářích. Zastavená nahrávka, tudíž stál i hologram. Ten jeho smutný pohled. Já nemohl dál, chtěl jsem zahodit ten mobil. Ale byla to jediná další vzpomínka na Tonyho. Skoro nikdy mi neřekl, že jsem pro něj jako syn. Byl pryč, byl mrtvý a já jsem s tímhle chtěl skončit. V uších mi mírně začalo pištět, proto jsem rychle pustil zase nahrávku, aby pištění v uších přestalo.

„Nikdy jsem neměl tu odvahu ti říct, že jsi pro mne jako syn. Choval jsem se k tobě jak k malému dítěti, že si vlastně říkám, proč jsi mne ještě poslouchal. Zůstal si při mne, stál za mnou, a co já. Jen snižoval tvé úžasné nadání. Byl jsem hrozný, ty si zasloužíš všechen ten dík. Uznávám, že i já za svůj život, ale ty, nedokážu to popsat. Máš navíc. Být leoší než je kdokoliv z Avengers, dobře to možná přeháním, ale kdo ví. Nechci tě podceňovat. Hlavně nedělej hlouposti. Ty jsi úžasný hrdina a....

Jsi úžasný hrdina a... Úžasný hrdina a... Hrdina a.... A....“

Nahrávka se sekla. Má rozklepaná ruka, která držela mobil, ho pustila. Můj pohled sledoval padající mobil.
Jak idiot jsem za ním skočil. Snažil jsem se ho chytnout, ale v tu ránu.... Úplně mi zmizel oblek a já padal vstříct tvrdému asfaltu.

V reflexu jsem zavřel oči.... „Omlouvám se To....Tati“ hlesl jsem do vzduchu. Slyšel jsem hlasy, prudké světlo a bolest. Silnou bolest. Chtěl jsem se posadit, ale nemohl jsem.

Kolem mne pořád vál vítr. Otevřel jsem oči a zahlédl krev. Tekla mi z boku, nebylo to maléškrábnutí. Bylo to dost hluboké zranění. Prudký vítr táhl kapky krve nahoru. Pořád jsem nedopadl, připadalo mi to jako věčnost.

Uslyšel jsem troubení auta, následné dopadnití na kapotu auta a skutálení na asfalt. Vše mi vyrazilo dech. Hlasy zesílily. Lidé křičeli, cloumali se mnou, ale já nic. Jsem mrtvý, tak proč vše tohle slyším a cítím. Mé zavřené oči se pomalu otevíraly.

Hlasy ustanuly, vlastně jsem je neslyšel, ani doteky lidí, kteří s mým tělem cloumali. Jen jsem slyšel pištění. Něco jako přístroj, který vám oznamuje konec. Pištění zesílilo. „Nenen, Petere prosím, nesmíš odejít, zůstaň tu“ slyšel jsem May. Ale vždyť jsem mrtvý nebo ne.

„Je mi líto, ale přístroj mluví za vše, je po všem. Upřímnou soustrast“ řekl doktor. Něco se ve mně pohnulo a já ucítil povlečení, okraj postele a hadičky, které byli zapojeny do přístroje a vedeni do jedné z mých žil.
Chtěl jsem jim d najevo, že nejsem mrtvý, ale nemohl jsem.

Do uší mi zasáhl zvuk, nepříjemný zvuk, brždění auta. Silný náraz a další pád na asfalt, to nemohla být skutečnost, pochyboval jsem.

Jiný hlas. Tonyho hlas.... Tátův hlas mi zněl v hlavě. „Zklamal jsi, neměl jsi, ale zklamal“ dlaňmi jsem si drtil spánky s ušima.

„Petere, nesmíš se vzdát, je to jediná tvá šance. Jsi silný, prosím nebuď jako já a nevzdej svůj boj o život....“ vzdaloval se. „Tony? Tati? Tony kde jsi?“ rozhlížel jsem se kolem mne, ale všude byla jen prázdnota. Nic víc než černá tma a světlo, bílé světlo dopadající na mou osobu.

Otevřel jsem oči. Nikde isem nebyl, než v nemocnici. Na jedné židli seděla May , na druhé Happy. U mé pistele stál doktor, zrovna odpojoval všechny přístroje. Posadil jsem se. Chytil jsem se za bok, který mne bolel. Bílý obvaz, byl napuštěn červenou krví „Ta rána.“ Pomyslel jsem si. Vše skoro dávalo smysl.

Byl jsem na bojišti, Thanos se napřáhl a jedním švihnutím udeřil mým směrem. Uskočil jse, ale jeho zbraň mne škrábla a zanechala na mém boku hlubokou ránu. Bojovali jsme a já se nechtěl vzdát i přes to, že jsem krvácel. Tony nakonec ukradl rukavici nekonečna a luskl... Vše s evrátilo zpátly, Thanos se rozplynul spolu s jeho vojáky, ale Tony.... Umřel..
Neunesl tu sílu všech těch kamenů. Musel jsem omdlít, a vše co jsem doposuď viděl a zažíval, bylo v mém podvědomí. Bojoval jsem o to, zda se probudím či ne... Proto ty slova. Vše se mi spojilo. Postavil jsem se a dobelhal k oknu. Opřel jsem se o sklo a usmál se. „Nezklamu tě.... Tati.“

1391 slov

4. prosince