Všechno to začalo tehdy.

Celá naše třída v prváku dostala expedici do laboratoře. Šel jsem, pořád mi moje brýle sjížděli z nosu. „Nemusíš být nervózní... Je to jen expedice“ drkl do mne Ned.

Ned je můj nejlepší kamarád už od školky. Moje teta se zná s jeho mámo, takže díky nim jsme se seznámili. Já byl ten, kdo byl takový místní šprt, což pořád jsem. Ned to se mnou odnášel, ten posměch se šikanou. Pořád za mnou stál, čehož si vážím.

„Jen musím mlčet, nechci, aby se opakovalo to co minulý týden“ hlesl jsem. „To jo, May by tě už zabila“ uchechtl se Ned, poupravil si traky od baťohu. Můj pohled sklouzl na mé špičky bot.

Kolem nás prolítl nějaký chlap.... Ani nic neřekl, jen jsme se všichni snažili udržet na nohou. „Pozorrrr!!“ křikla nějaká holka za mými zády. Já s Nedem jsme se v čas sklonili. Nad našimi hlavami prolítl létající skateboard?

„Omlouvám se, testuji ho, ale vymkl se kontrole, není vám nic?“ zeptala se
„Ne nic nám není“ přeskočil mé kroucení hlavou Ned. „Tak to jsem ráda. Dostala jsem se sem na brigádu a jsem za to moc ráda, takže samozřeně nechci vyhazov“ podrbala se na zátylku. Vzala si ten testovací skateboard a šla pryč. Mezitím si nás vyzveld jeden ze zaměstnanců, který nás měl ude provést.

Mé oči se pořád rozhlíželi. Chtěl jsem pryč. Uznávám, že každý náznak Flashovi mozaiky, kterou se snažil dát dohromady, byl jasný. Měl jsem mlčet, nic neříkat a nepyšnit se se svou chytrostí.

Proto jsem se od skupiny mírně odtáhl. Šel jsem kus dál, tak aby mne nemohl zaměstnanec této laborky vidět. Ned si zejmena užíval přednášku, jako ostatní. Pro mne byla nudná. Vše jsem zatím znal a tak jsem nedával pozor co zrovna říkal u testech na jejich pavoucích.

Když, ale zazněl jeden z nových výzkumů, má pozornost se hned vrátila. Narovnal jsem se a snažil se o úsměv. Nedokázal bych si tehdy ani všimnout pavouka, který jim utekl. Zaměstnanec o tom všechny varoval a já si nedělal starost ani z jednoho kousnutí, jednoho pavouka a to zrovna jeho.

Mé tělo tehdy zalilo horko, hořel jsem a motala se mi hlava. Poslední co jsem viděl byl strop. Pozoroval jsem ho a když jsem ráno otevřel oči, viděl jsem strop, bílá barva držící se na zdech a na tom stropu. Pohled mi sklouzl na zrcadlo. Nevím, proč, ale něco se mi zdálo jinak....

Z nočního stolku jsem si vzal brýle a došel se podívat k němu. Vypadal jsem snad jinak? Ne to ne. Teta mi zaťukala na dveře. Celý jsem nadskočil a včas si sundal brýle, tak aby se nemusela divit. Když vešla, místo šmouhy jsem ji viděl zřetelně. „Ahoj May“ objal jsme ji. Přeovapeně mne taky objala. „Nebylo ti noc? Choval jsi se včera tak zvláštně a...“ přerušil jsem ji. „Nic mi není, jen jsem byl unavený“ pokrčila rameny a odešla. Rychle jsem na sebe hodil nějaké to oblečení a vyšel z baráku.

Škola? Pro ostatní nuda, pro mne opak. Dnes máme tělák, nic neobvyklého. „Pozor Parkere!!“ křikl Flash. Házel zrovna míč, nikdy jsem nebyl dobrý chytač. „Ach jo“ láteřil učitel, znal mne dost dobře. Míč skoro u země, nikdo ho nechytil. Tak počkat... Proč je to tak pomalé? Skočil jsem a v čas ten míč chytil. Uznávám, že se každý divil a náš tým jásal. Učitelovi div nevypadli oči z ďůlků. To nebylo normlání.

Věděl jsem, že mne zrovna nejousl normální pavouk. Ale ten co unikl. Měl mít totiž propojit DNA člověka s pavoučí.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Ned, několikátý míč letěl. Jako nic jsem ho chytil a hodil zpět. „Jo jojo“ nakonec jsem mu odpověděl. „Wow, dnes ti to nějak jde“ zasmál se udýchaný Ned. Náš tým díky mne vyhrál.

Jen co jsem přišel domů.... Začal jsem skoumat, co a jak se se mnou děje. Můj konečný závěr byl jasný. Musela se má DNA spojit s tou pavoučí. Každičký zápis co byl na jejich stránkách o tomto pokusu byl jasný. Nikdo nepřežil dva dny.

Dobelhal jsem se dolů a u stolu našel strýčka Bena, jak si čte noviny. Jen jak si všiml mé přítomnosti, noviny odložil a zadíval se na můj kamenný výraz. „Co se stalo?“ uchcechtl se a přešel ke mně. „Skoro nic, jen nevím co se to se mnou děje. Chovám se tak jinak“ naliju si do skleničky vodu. Dlaněmi se opřu o linku a jen hledím mlčky do stropu. „No....“ zvedne se, odejde ze dveří a zamíří ven. Můj pohled sklesne na špičky bot.

„Petere, jsi v pořádku?“ vykřikne. Klečel jsem v kaluži krve mého strýčka. Kulka na jeho hrudi dělala paseku. Otočím se na dvou tetu a zvednu se ze země. Hned ji padnu do náruče.

Ne takhle to nemůžu nechat, to prostě nejde.

Zvednu se z postele a přejdu ke stolu. Hned si vezmu do ruky papír a začnu kreslit svůj oblek. Lidé potřebují hrdinu.... Nic se nesmí opakovat.

Můj oblek vypadal jinak, než si dokážete představit. Také to byla domácí výroba od chudého městského kluka. Nikdo se nesmí tohle moje tajemství dozvědět, až jednoho dne....

Stark. Tony Starl se o mne jaksi dozvěděl, nevím jak, ale můžu být pravý hrdina.....

(Odkaz na Civil war a Homecoming)

865 slov

17. prosince

Neměla jsem moc čas, proto to vydávám pozdějš. Konečně už žádné učení.... Myslím tím konec 18. prosince....