Držela jsem jeho zakrvácené tělo ve své náruči. Slzy mi stékaly po tvářích a z úst mi šel křik bolesti a smutku. Právě jsem ztratila bratra a přítele. Jeho prostřílené tělo, které bylo zakrvácené a mírně z ran tekla krev, mi leželo v klíně. Zachránil mne. Zachránil mi život, obětoval ten svůj za můj.

Viděla jsem svět zlý. Všechny. Ultrona, Avengers... Všechny. To oni mi vzali bratra.

Má bolest pomalu stoupala a já se přestala ovládat. Mé oči... Zahalila je červená černota... Nicota... Všichni, kdo stáli na kusu ostrůvku města, ode mne poodstoupili. Zvedla jsem se, celým mým tělem mi projela zvláštní energia. Ta moje, kterou jsem se snažila schovávat, bála se jí a kvůli ní jsem byla celý svůj život na útěku. Jen můj bratr při mne stál. Snažil se mne chránit, chránit mne před sebou samou. Věděl co dokážu, jen nechtěl ztráty, teď však on padl. On byl ta ztráta a já se přestala ovládat.

Slyšela jsem jeho slova, ten jeho hlas. „Nedělej to... Prosím sestro..." pouze jsem zakroutila hlavou. Má energie vstoupila do země, pod mýma nohama začala praskat. A já... Vznesla jsem se vzhůru, byla nad zemí a stále jen sledovala mrtvé tělo mého bratra, ležící na zemi přede mnou.

„Vy..." ukážu na chumel lidí. „I vy..." teď svoji ruku přesměruju na Avengers. „A vy... Hlavně vy všichni..." má ruka spočine na Ultronovi. „Zabili jste mi bratra, kvůli vám jsem byla na útěku, ale teď? Teď se už nechci schovávat..." řeknu...

Bez jakéhokoliv povelu, se má energie přemístí na konečky prstů a já všechny uvrhnu v haldě zříceni, které jsem na ně přemístila. Pohřbila jsem je...

To co se vsak dělo potom, nikdo neviděl.

Spadla jsem, neudržela jsem tu váhu síly, před mýma očima se zatemnělo. Zavřela jsem je a spadla na zem. Přímo vedle Pietra. Oba jsme tam leželi, až s rozdílem, že on nedýchal. Má hruď se párkrát za delší dobu zvedla. Toto si jediné vybavuji, než jsem se ocitla na průhledné vodní hladině.

„Mamiii" uslyším pisklavý hlas, můj hlas. „Wando... Neběhej tak blízko té vody, spadneš do ní, je ledová.." uslyším káravý hlas mé matky. Zachvěla jsem se. Prostor se vyplnil do zimního prostředí. Já stála uprostřed zamrzlého jezera. Viděla jsem svou vzpomínku... Bylo to tak dávno...

„Wando... Bože, Pietro pomoz mi, musíme ji vytáhnout..." křičela matka. Tehdy jsem stoupla na led, který se pode mnou probořil a já spadla do ledové vody jezera.

I pod mýma noha prasknul led a já spadla přímo do té vody. Viděla jsem se. Kolem mne se vytvořila jaká si červená „energie", mé oči s rukama a vlasy zářily.

Uviděla jsem ruku, která se natahovala pro tu mou. Ale jen jak se té mé dotkla, zase ji stáhla nad hladinu a mne tam nechala. Najednou se nad ledem objevil obrys osoby. Jeho malá ruka chytila tu mou a vytáhla mne. Voda se pode mnou podebrala a já zas viděla jak to dál pokračovalo. Po ledě běhali kousíčky toho červeného, ale hned se ztratily. A já byla zas normální. Dotkl se mého ramene a já ihned otevřela oči.

Teď jsem chtěla pryč, pryč odsuď, pryč z téhle vzpomínky, či těch všech co mám.

Jeho hlas kdysi mi zněl pořád v hlavě. Častokrát jsem v noci, ve snech bloudila po mé minulosti.

Kdysi mne z toho všeho vytáhli až Avengers, oni mi ukázali správnou cestu, ale mé činy do té doby napáchané... Nedá se mi odpustit... Ani já si nedokážu odpustit, čas vzal vše. A teď?

Zůstali mi pouze vzpomínky na mého bratra, na náš život, dětství, život na útěku.... Teď to už jsou jen slova, než skutečnost, pouhá minulost v mé mysli, co mne děsí, pronásleduje každou chvíli.

Stála jsem na louce. Přede mnou byla díra v zemi, přímo vykopaná jáma pro rakev s mým bratrem. Jeho rakev tam ležela. Viděla jsem mu do tváře. Cítila jsem na svých tvářích slzy. Následně své ruce od jeho krve. A pak... Stál vedle mne, díval se na svou rakev, hrob.. Úsměv od ucha k uchu a něco říkal. Já mu však nerozumněla, když už jsem se chtěla zeptat, co říkal, probrala jsem se.

Tohle mne děsí každičký den, noc, každou sekundu mého mizerného života....

694 slov

9. prosince

(Znova si užívám den v divadle s KMD) takže tuto kapitolu, jsem se snažila napsat co nejrychlejc... Hezký den.