Vítr si pohrával s mými vlasy. Mé ruce planuly rudě červenou energií, která mi koluje v žilách. Nevěděla jsem proč, ale proti všem jsem najednou cítila ten největší vztek. Jako kdyby mohly za smrt mého bratra Pietra a i mou lásku Visona.

„Wando.... Přestaň“ prosil mne Strange. „Ne, nejde to, nevidíš to? Tohle jsem doopravdy já“ kolem mne se objevil kruh. Hořící červenými plameny, tak jako má síla, která ze mne vyřazovala.

„Prosím, nech toho“ žadonil na kolenou, byl tak bezbranný.

Nad ním se povolila stará kamenná brána, která začala padat. Její symbol padal přímo na Strange. Jako kdybych najednou chtěla jeho zachránit. Vše se tak změnilo. Hořící kruh zmizel a já svou energii přesměrovala na padající symbol. Ale neměla jsem moc sil na to, abych i rozvázala Strange. „Jsi silná Wando, velmi silná“ volal, tak abych ho mohla slyšet.

„Opravdu?“ po tváři mi tekla slza, kterou jsem neměla čím setřít. „Ano“ kýval hlavou a snažil se provaty z né moci povolit, ale nešlo to.

„Nech mne jít, zachraň svět“ šeptl, i tak mluvil nahlas. „Ne to nenechám, musím vás zachránit“ neudržovala jsem to. Symbol se posouval k zemi, přímo na Strange. „Mne ne, to svět“ pohledem se rozhlédl.

Zavřela jsem oči. Myslela jsem pouze na to, co jsem chtěla spravit. Černé díry se zavíraly, Strangovi provazy, povolovaly a symbol se zvedal. Otevřela jsem oči jen jak jsem ucítila, že se má kůže mění na něco jako porcelán. Kousíček se ode mne odlepil a padl na zem. Já však nepřestávala.

Cítila jsem jak má energie, má moc roste. Jak vše spravuju. Ale přitom jsem se ztrácela. Poslední kus a já se proměnila na červený prach. Ten odnesl vítr a eozorášil po celém místě.

Možná jsem zemřela, ale pro nápravu mých chyb.

291 slov

22. prosince

Tak tu máme další, zbývá ještě jedna....