Její vlasy vlály ve větru.

Ucítil jsem tvrdou bolest v rameni. „Probuď se losere“ zasmál se Flash. Uhnul jsem pohledem, když se zrovna podívala mým směrem. Tenhle školní výlet nesnáším. Učitel nás rozazoval a mne dal s kým jiným, než s Flashem. Naštěstí Ned seděl s MJ a né ten Bred.

Díval jsem se do uličky autobusu. Na jejich straně bylo otevřeno spousta oken, tím pádem ji mírně vlály vlasy. I tak si vzpomínám, když jsme byli ještě venku.

Nedokázal jsem ji říct ani jediné slovo. To, které by měla slyšet. Nemůžu.

Ucítil jsem vypnutí motoru i prudké zastavení. Rozhodně, jsme stáli na silnici. Všichni začali být nervózní. Až jsem si obří věci, letěla mým směrem.

Snažil jsem se dostat ostatní z tohoto rozsahu. Všichni vyběhli z autobusu a popoběhli od něj. Já se marně snažil dostat z něj. Nakonec se v návalu času, na mne vše zřítilo. Slyšel jsem jejich hlasy, volaly mé jméno. „Petere!!!!!!??“ uslyšel jsem její. Zněl mi v hlavě a ostatní nevnímal. Neznal jsem své okolí. Víc začal tlak zesilovat. Bylo mi jasné, že dnes je konec.

V hlavě se mi ozýval jen její hlas. Byl tak zděšený, starostlivý. Měla o mne strach, smutný. Chtěl jsem bojovat. Ale můj mozek mé rozkazy nevnímal. Přestával jsem cítit své tělo, ruce, nohy, jen jsem se ponořil do hlubokých myšlenek. Svých myšlenek.

Ocitl jsem se na místě. Pustina do barvy světlo-tmavé. Rozhlížel jsem se zmateně kolem sebe. Nikoho jsem neviděl. Až mne z toho šoku probral hlas. Její hlas.

„Petere?“ zněl ozvěnou po místu, kde se nacházíme. „MJ?“ otočím se. Stála tam. Byla o pár let starší, mnula si prsty a váhala. „Nejde si nevšimnout toho prstenu“ ukážu na její pravou ruku, kde se onen prsten nachází. „Kdo je ten šťastný“ nakonec ze sebe vymaním i tuto otázku.

„Teď? Byla to chyba..... Já....“ uhne pohledem. Pochopím, že je jí to těžké mi to říkat. „Neboj, nic ti neudělám. „Měla jsem tě ráda, ale ty jsi umřel po tom převozu, co se na tebe zřítila ta věc a.... Musel jsem jít dál. Dlouho se trápila, ale nakonec jsem potkala Bena. Byl milý, ale moc jsme si nerozuměli. Jenže víš jak to mám se seznamováním se sl idma, proto jsem si ho radši vzala, než to ukončit. Nebyl jsem šťastná, pořád tě milovala, ale mrtvého si vzít nemůžu ani s ním být. Proto jsem na jedné prohlídce památky udělala to, že jsem nešikovnou náhodou spadla dolů. Zabila se kvůli tobě. Petere ty se musíš....“ vše se rozčeřilo a rozplynulo. Její věta nedozněla.„MJ....??“ marně jsem na ni křičel a hledal.

Mírně jsem slyšel zvuk, jejich hlasy křičící mé jméno. Znova ten náraz. Cítil a viděl vše odznova. Mým tělem projela zvláštní elektřina. Taková, která mne donutila otevřít oči. Byl jsem zavalený vesmírnou lodí, která proděravěla celý školní autobus.

Přes jedno sklo, jsem viděl ji, jak se snaží ke mně s Nedem a ostatními dostat. Chtěl jsme na ně promluvit, křičet, ale nedokázal jsem to. Z mých úst žádná slova ani věta nevyšla.

Marně jsem se snažil postavit, či pohnout s lodí. Nic, byl jsem tak slabý.

Cítil jsem jejich doteky a sneustálý křik. I její hlazení po mé levé paži. Následně se snažili odemně odtáhnout loď. Slyšel jsem rachot. Ned s MJ a jedním z učitelů u mne zůstávali. Ned mne poplácal po rameni než mne všichni tři zvedli a donesli ven. Položili na studený asfalt. Zvuk sirény u sanitky, jsem hned poznal. Ale jejich hlasy se mazali. Tak jako obraz vidění.

Znova, ta tma. Černo černá nicota. Nic víc než bzučení a bijící tep pulzu se srdcem. Bylo mi jasné, že se z toho nemůžu jen tak dostat.

Ikdybych chtěl, nic jsem necítil ani neslyšel či viděl. Byl jsem zavřený v černém prostranství, bez možnosti úniku. A přeci jen tu únik byl. Znova se probrat. Ale nešlo to. Mé zkoušení, probudit mé tělo, selhávalo.

Vzdával jsem to. Už se mi to zdála jako věčnost. Smířil jsem se s touto nicotou kolem sebe už napořád.

Rachot, já slyšel rachot. Nadskakování a jezdící kolečka. Mírně, jen škvírku, tak jak mi mé tělo dovolilo otevřít oči, jsem je otevřel. Míhající světlo na chodbě z jedné nemocnic. Kežím na vozíku, jedou se mnou na sál. Někdo mne držel za ruku. Stisk osoby nebyl pevný. Takže to Ned nebyl. Ani nebyl rozklepaný a mačkající jako u May. Tudíž to musel být MJ, její stisk byl jemný. Lehký a přesto silný.

Pustila mne. Otevřeli se přede mnou dveře a já skončil na sále. Bolest sahala mi až k hrudníku, jenže se pomalu menšila. Možná by to mohlo být prášky, tedy injekcí, ale asi ne. Bolest odezněla.

Ucítil jsem hlas, jako kdyby vás právě někdo cizí praštil po hlavě a zatáhl do té nicoty, kde jsem byl. Vzpíral jsem se. Bojoval.

Možná proto stroje začali hlasitě puštět. Né kvůli tomu, že mne doktoři ztrácí, ale že se vracím. Proboudím se.

Dál se mi jen točila hlava, tak jako svět.

Nevnímal jsem přechod místa. A  přesto o tom věděl. Skončil jsem na pkkoji. Nemocničním bílém a bez emocí
Za dveřmi se ozval hlas May, MJ a Neda. Ocividně mluvili s doktorem. Ten jim asi neříkal dobré zprávy., jelikož po tom co přišli do pokoje. Mlčeli. Našlapovali potichu a snažili se udržet tichou atmosféru. Chtělo se mi smát.

Až teď jsem zjistil na čem jsem. Nemohl jsem nic. Byl jsem přivázaný navždy do leže.

Tak a dost. Končím drasticky a smutně.

Teď přichází čas na mé pavoučí geny.

Jaksi jsem uslyšel promluvit May. „Mohl dopadnout ještě hůř“ „To mohl, ale...“ sklopil Ned hlavu. „Je ochrnutý a to po celém těle, slyšela jsem. Peter se s tím nedokáže smířit“ sklopí pohled k oknu, opře se o parapet. MJ, pozorovala okolí. Ned seděl u mne a bál se mne jakkoliv dotknout. Stejně tak i May, která mne nakonec vzala za ruku.

Dveře se otevřeli. Doktor vkročil do místnosti. „Nerad ruším, ale...“ všiml si jich. „Je mi to líto, nedalo se nic dělat. Mohli jsme ho ztratit a na nějaké experimenty, na to on není jako každý pacient určen“ odkašlal si. „Bohužel nic necítí, ani to jak ho držíte za ruku madam. Vím, že to bude pro vás těžké, ale pro něj to bude ještě těší. Být závislý na druhých“ konečně se na ně podíval a odložil jakési složky.

„Ano my víme...“ šeptla May. Tak a mám toho dost a... Další doktor vstoupil do místnosti. Něco řešili. „Očividně tady pan Parker se probudí až zítra či pozítří. Bude potřebovat rychlou vaší pomoc. Bude ti pro něj nezvyklé“ dodal.

Tak a teď toho mám dost. „Jo možná to necítím, ty kanily a podobně. Ale to ze mně nedělá mrzáka. Navíc, musím ho zastavit, tedy je, já nevím. Vlastně, proč vám to povídám“ posadím se. Nakonec se i zvednu a dojdu k doktorům. „Tohle si můžete připsat k zázrakům“ zabodnu do nich prst. Všichni, zvlášť ti dva doktoři na mne koukají jak na zjevení.

Vyběhnu z pokoje a... Spadnu. Velká bolest v boku, až teď si všimnu černě krvácející rány na mém boku. „Musí mít halucinace....“ řekne jeden doktor. Nacož se do tohoto rozhovoru přidá i druhý. „Je mi líto, kdyby zůstal ležet, mohli jsme ho ještě zachránit, teď to už nejde. Tep mu nepulsuje“ sklopí pohled. „Takže je mrtvý?....“  vykoktá MJ ze sebe. Oba pokývnou hlavou. Rozbrečí se a uteče pryč.

Proč vše nemůže skončit jinak? Chtěl bych tam být, utěšit ji a.... Nejde to, jsem mrtvý....

.......

.........

(Napjetí stoupá)

Někdo do mne drcl. „Vstávej, šípková růženko“ usmála se. Ty její oči. Tak počkat, byli jsme v autobuse. Vlastně na místě. „Co?“ otočil jsem se na Neda, sedícího vedle nás. „Unsul jsi za tu učitelovu přednášku“ zasmál se. „Počkat a cože říkal?“ zeptám se. „Samé nudné věci, vlastně se snažil o horor, ale nepovedlo se. Udělal z toho komedii“ dokončila MJ moje otázky.

„Ty se máš. Jsi ho nemusel aspoň poslouchat“ zasmála se MJ, nacož mi vtiskla polibek na rty.

Houpal jsem se zas v jednom dni nad Queensem. Zastavil jsem se v parku a čekal až dojde.

Vzal jsem ji do náruče a už se s ní houpal po městě. Zavedl jsem nás na jednu střechu, kde jsme si sedli a povídali. Pořád jsem ji musel vyprávět ten můj sen, který se mi tehdy zdál v autobuse....

1375 slov

7. prosince

Tak snad jste rádi za tento konec.