Mrazivé ticho, které panovalo na vyhlaslém bojišti. Všichni mí přátelé se rozpadly. Na kus prachu, co unesl vítr. Zůstal jsem zde jen já a Peter. Cítil jsem jak má špatný pocit. Všichni co se sem připletli, sem do vesmíru. Na tuhle planetu, k životu. Nemohu dál. Vidět jak se Peter trápí je hrozné. Trhá mi to srdce.

Seděl jsem zrovna na jednom kameni, pokud se tomu tak dalo říct. Zamyšleně hleděl do dálky, snažil jsem se rozhodnout. V lodi není tolik kyslíku. Vydat se na cestu, když se koráb nedá řídit, je až šílené. Ale zůstat tu taky nemůžeme. Proč se jen musel rozplynout i Strange? Dostal by nás odsuď.

„Tony?" ozval se. Jeho hlas byl již zas hrubší, kvůli tomu, jak nemohl skoro mluvit. „Co se děje" zvedl jsem se na nohy a došel do korábu, kde ležel v křesle. Doufal jsem, že nezačne jak ho ti všechno mrzí, tíží a podobně. Já se z toho teprve vyhravávám. „Je mi to líto" řekl stěží, odmlčka byla samozřejmná. Zakašlal, nemohl skoro už mluvit. „Já už nemůžu" řekl znaveně. Jeho hubené tělo se postavilo.

Přál bych si, aby teď nemusel Peter trpět. Nebylo mu zrovna nejlíp. Kdyby se rozplynul v prach, nemusel by teď tady říkat jak se jeho poslední hodinka blíží. Sice mi to neříká, ale vím, že si to myslí.

Nikdy nepoznal otce a teď? Teď ho má. Nejsem jeho pravý otec, ale on mne tak považuje, jako já jeho za svého syna. Už několikrát mi omylem řekl „tati" jen málo kdy zaznělo pane Starku. Už mi jen řekl Tony či tati.

Jeho nohy ho nesly ke stolku, kde byla položena voda. „Musíme se rozhodnout. Jsem pro, abychom to aspoň zkusili. Ať budeme kdekoliv , tak zemřeme, už nemáme na výběr" sklopil pohled, který mu padl na vodu ve skleničce. Tu pozoroval až moc dlouho na můj vkus. „Tati prosím, jsem zátěž, i tak vím, že musím bojovat do konce, jednou jsem Avengrem, tak navždy" podíval se z kapitánského okna ven. Planinou se znova prohnal vítr, který zvedl písek.

„Já vím, ale..." zarazil mne. „Ne, ty už jsi to vzdal, vidím ti na očích, že by jsi byl radši, kdybych se rozplynul na prach a nemusel se teď trápit, bojovat s něčím neznámým" položil mi roku na rameno. Můj dech se zarazil. To přeci on vždy strácel naději, důvěru, či smysl žít. Ale teď to bylo opačně. „Já.... Máš pravdu, neříkej mi, že by sis to taky nepřál, vrátit čas zpátky či se netrápit tímhle, být jen poletující prach ve vesmíru" vykřikl jsem. Jeho ruka upustila skleničku s trochem vody. Ta se rázem roztříštila o kovovou zem lodi. Jeho oči, byla v nich vidět bolest, zlost, i nemohoucnost. Utekl. Což nečekal bylo to, že ho zase popadne to neznámé. Spadl na zem, přesně na vzdálenější střepy. Ruce i nohy s bokem měl pořezané. Neváhal jsem, vytáhl jsem lékárničku, skrývající sev lodi. „Neměl si běžet" napomenul jsem ho. „I tak se nikdy nevzdám, nemusíš mi to chtít každou cenu vynutit" ucukl hlavou.

Bylo vidět, že ho to dost trápí. Ani já nebyl nějak zvlášť v pořádku. Vidět na svých rukou mírně zaschlou krev, nebylo to nic příjemného. Největší ránu měl na boku. Povzdechl jsem si a dal se do obvazování jeho trupu. Jak bych si teď přál mít tady Steva, Pepper se delší dobu neozvala, hádám, že mne nechce ani slyšet či vidět.

Peter se mi vytrhl z náruče. Letěli jsme takovou hodinu, kormidlo naprosto přestalo fungovat a my jen poletovali po oběžné dráze, směr ke slunci, ale dřív umřem nedostatkem kyslíku. „Je to beznadějný" otočil jsem se dozadu za sebe. Tam kde stál Peter nic nebylo.

„Petere?" křičel jsem po celé lodi. Nakonec jsem ho našel ležet na zemi. Kašlal, až se dusil, klepal se zimou, ale jen jak jsem ho přikryl dekou, co zde byla. Sundal si ji ze sebe, pod návalem horka.

Celé jeho spocené tělo leželo v křesle, zamuchlané do deky. Jeho zavřené oči mi napovídaly, že konečně usnul. Svou ruku jsem sundal z jeho ramene a odešel k místu s výhledem. Sedl jsem si na zem a záda opřel o křeslo kapitána.

Zapnul jsem helmu, vzkaz pro všechny jsem chtěl nahrát a to, že už moc dlouho sbírám tu odvahu.

„Není to tal dávno co jsme odletěli z Titanu. Teď se pouze plahočíme vesmírem. Možná nám dochází jídlo a pití, ale malé množství kyslíku nás zabije rychleji. Vypadá to, že nám vystačí jen na dva dny.

Není příjemné vidět umírat, mizet své přátele, ale horší je vidět Petera jak se trápí. Oba máme na rukou jejich zaschlou krev. Vzpomínky, jak se rozpadly na prach, který se nyní téže vznáší někde ve vesmíru. Trhá nám srdce, se nemoct rozloučit s našimi blízkými.

Přál bych si tu být sám. Bez Petera, chtěl bych aby se rozplynul na ten prach a nic necítil. Žádnou bolest, která přináší jeho zvláštní nemoc, kterou dostal až po Thanosově lusknutí. Já svou víru v něco ztratil. Peter se drží, ale i tak ví, že nic nezmůže, nezmůžeme.

Pepper vím, že jsem ti ublížil, zanedbával a lhal. Proto se ti chci omluvit.

May moc dobře vím, že jsem zklamal. Neochránil jsem ho, nedokázal ochránit toho jediného člověka, koho bych měl. Peter možná není můj pokrevní syn, ale bere mne za svého otce a já jeho za syna. I tak jsem zklamal. Proto se omlouvám.

A tobě? Steve, chtěl bych tě tu mít, vždy si dokážeš poradit, podržel by si mne. Jsi jediný koho bych tu teď chtěl mít. Objat tě, políbit, jen vidět na tu malou sekundu. Miluju tě Steve Rogersi, ať ty mne ano či ne. Konečně to můžu ze sebe dostat.

Ani nevím, zda se to k vám donese, tenhle můj vzkaz. Jediné co můžu je doufat a modlit se za to. Já....." došla mi slova, můj klepající se hlas se ozýval po místnosti lodi. Nadechl jsem se a vypnul nahrávku v helmě. Odeslal ji, ač si toho nebyl moc jistý.

Peter, ležící v křesle sebou začal škubat. Musel se mu zdát hrozný sen. Snažil jsem se ho probrat, nic. Víc jsem ho stiskl a zatřásl. „Petere, je to jen sen, slyšíš chlapče, je to jen noční můra" konečně otevřel své hnědé oči. Koukal se na mne, pot mu stékal po čele. „Já... Omliuvám se" vzlykl a prvně mne objal. Silněji jsem ho stiskl a nechal ať jeho slzy dopadají na mou černou mikynu.

Odtáhl se, stěží polkl a zadíval se do mých očí. „Já... Omlouvám se Tony..." přešel k obřímu velkému sklu lodi. Opřel se o něj a zadíval se do té černé zářící krajiny. „O tomhle se jen každému sní. Umírat s pohledem na vesmírnou nicotu, vědět, že všechna zátěž zmizí, každý je pak připraven zemřít" pokusil se o úsměv.

„O čem to mluvíš" zastavil můj krok směrem k němu. „Dlouho jsem zjišťoval co se to se mnou děje. Nakonec jsem zjistil, že mne matka jako malého očkovala její vyrobenou látkou, proti ostatním podobným virům a mocí, ulpínací na tomto základě. Měl jsem se taky rozpadnout, proto byl Thanos naštvaný, když se tak nestalo. Ale teď" sklopil zrak, v hlavě jsem tušil co se snaží říct, ale srdce vzdorovalo této pravdě.

„Můj stav se horší a já cítím, že už se mám rozpadnout na ten prach. Přál si si to tati, abych se neníčil tím co se stalo. Ale vím, že si to doopravdy nechtěl, ale je čas. Musíš se rozhodnout. Ale má smrt nesmí být zbytečná, ty se nesmíš vzdát!..." zvýšil hlas. Uviděl jsem i slzy, které mu po tváři stékaly.

Padl na kolena. Chytil se zahruď, teď už to nezastavím. Jeho ruce se pomalu začali měnit v prach. Padl mi hned kolem krku. „Já nechci ještě jít" položil jsem ho na zem. Hlavu mu podložil. „Omlouvám se" poslední jeho slza mu rychle stekla po tváři na podlahu lodi. Než se celý rozplynul, usmál se. Poslední jeho úsměv co jsem si musel zapamatovat, prostě musel.

Prach se však držel v lodi, neměl jak splynout s vesmírem. Rychle jsem vzal skleněnou nádobu, do které všechen prach dal.

„May, tohle je víc pro tebe. I Peter se rozpadl, věděl to. Proto jsem jeho prach uložil do této nádoby. A...." zadíval jsem se na tu nádobu. „Vždyť nás nenajdete, tak proč bych ho tu měl mít, jen pohled na tu sklenici, je pro mne bolestný. May, omlouvám se, ale mám pocit, že to tak bylo lepší. Proč by tu měl být u toho kdo ho zklamal, že? Ani nevím zda žijete, zda nejsem jediný kdo přežil. Pořád mám před očima Peterův obličej. Bál se, ale nakonec se usmál, věděl něco co já ne, doufal, měl naději a já? Já tu stojím, pluju vesmírem a stěžuju si někomu, kdo může být naprach. Jen jsem všechny zklamal, udělal opak hrdinství. Já už prostě nejsem hrdina" sklopil jsem zrak. Stále jsem sledoval převalující se Peterův prach ve sklenici.

Do hrudi mi zasáhla velká bolest. Slyšel jsem pořád ten jeho hlas, tu větu. Pořád ho viděl se usmívat, ten pocit, že věděl co se stane i jak to snad i dopadne. Vztek se mi hrnul na povrch. Pevně jsem sevřel dlaň se skleněnou nádobou, kde byl Peterův prach.

„Řekl mi ať ho nezklamu, ať pořád doufám, nevzdávám se, jinak je jeho smrt zbytečná a já nic pro to neudělal. Jen jsem mu lhal, byl lepší než já. Kdybych ho teď mohl jen obejmout, naposled vidět" slza mi ukápla na studenou podlahu lodi. Další rovnou na sklenici s prachem. Teď už jsem to nevydržel. Rozmáchnul jsem se a hodil sklenici společně s prachem na velké kapitánské okno. Okno i sklenice se roztříštila.

Prach unesl vítr vesmíru a do lodi se nahrnul jiný vzduch. Kyslík rychle prchal a mne docházel čas. „Teď zemřu, a lituju všeho, mohl jsem, měl jsem udělat víc" vypnul jsem helmu a znova to poslal.

Cítil jsem poslední kyslík, který zůstával tady. Mizel tak rychle. Brzy i poslední kapku kyslíku unesl vesmír.

Krk se mi stáhl a já se začal dusit. Vesmír.... Ohromné místo, člověku vezme dech a to doopravdy. Můj pohled spočinul do dálky černoty. Peter měl , každému se jen může zdát o tom jak umírá ve vesmíru, já to teď s ním zažil. Nic vás najednou netíží, nevnímáte tu bolest, nedostatek vzduchu. Jen sledujete dálku tmy a planety. Se smrtí jste rázem smíření, jako kdyby jste si nic jiného nepřáli, ani nechtěli.

Zavřel jsem oči a nátáhl ruce, v tu ránu jsem uslyšel tvrdý dopad. Nemohl jsem se hnout. Ležel jsem na zemi. Nemohl jsem se zvednout, natáhnout ruku, ruce, hýbat s nohama, nohou. Prostě nic. Jen sem sledoval modré nebe. To se měnilo do černé barvy. Vítr, který vál, jsem přestal cítit. Šemění trávy ustalo, nic mne nešimralo po obličeji. Ocitl jsem se uprostřed vesmíru. Samotná černota obepínala mé tělo a mou mysl nesla k šílenství. Hned jsem poznal, že jsem mrtvý. Jen jsem viděl tu černotu.

Ostré bílé světlo proto tu tmu s nicotou. Chtěl jsem uhnout pohledem, ale nemohl jsem otočit hlavou. Uslyšel jsem vzdálený hlas. Ozýval se z dálky a byl lákavý. Já se však nechtěl pohnout. Tentokrát to byla oáza. Pustina na odlesku vodní hladiny, která byla pevná. Uviděl jsem postel. Uviděl jsem koho si. Seděl na posteli. Dlaně spojené k sobě, pohled na tu hladinu, zemi. „Promiňte, kde to jsem?" optal jsem se. Byl jsem váhavý, ale pohl jsem rukou a udělal krok dopředu.

Muž zvedl pohled. Vlasy kaštanově hnědé barvy, jako oči, měl uhlazené dozadu. Na pravé ruce se mu blyštil stříbrný prsten, míjivý do zlaté barvy.

„Tony?" nevěřil, tak jako já. Ten hlas. Poznal bych ho všude. „Petere, jsi to opravdu ty?" podíval jsem se na něj. „Jsem" hlas se mu lámal. „Jsi starší, kdo je ta šťastná?" ukázal jsem na prsten. „Mj a byla šťastná" polkl. „Zklamal si mne. Nebojoval, jen stál a sledoval smrt. Přestal si doufat, věřit. Za něco bojovat. Vše si nechal na mne" zabodl do mé hrudi ukazováček. „Ale já..." snažil jsem se najít ty správná slova. „Co ty? Měl si mi jít příkladem, být otcem, kterého jsem neměl, sice nevlastním, ale měl. Nedbal si na má slova, nechal je plout vesmírem. Sám si se radši zabil, než aby jsi řešil problémy" víc zesílil tlak.

„Já v tebe doufal. Teď? Zabili mne, padouši, kteří šli po tobě. Avengers se rozpadli. Viděli to jako konec a já jako jediný zůstal, hájil mír a chránil občany. Co ty?" otočil se zády ke mně. „Umřel si a já musel opustit MJ. Nechtěl jsem to. Ale stalo se. Tolik věcí jsem ji chtěl říct. Třeba jak mne to mrzí, jak ji miluju a lituju toho. Chtěl bych ji vidět, ale nevzdal jsem se. Bojoval až do posledního dechu. Nešel s rukama nahoře. Všichni mohli být proti mne, ale já pořád bojoval, doufal. Já neměl navýběr, tak jako ty" přešel k posteli.

„Hádám, že se nechceš vrátit. Protože mne nech se trápit. Já už to zvládnu, ale v tom případě jsem si vybral špatného otce ato mne trápí ze všeho nejvíc, měj se" vše se rozplynulo. Nenene... To nesmí být pravda. Nemůže....

Svět se mi zastavil. Oči plnily slzama. Svět se rozpadal. Znova ten hlas, vzdálený a lákající. Popošel jsem blíž. Vznášel jsem se uprostřed nicoty.

„Prosím, vrať se. TAK SLYŠÍŠ, TONY? TATI PROSÍM MUSÍŠ SE VRÁTIT, PROSTĚ MUSÍŠ, NESMÍŠ MNE ZKLAMAT!" slyšel jsem Peterův hlas. Byl naštvaný i tak brečel. Další hlas se ozval, ten který jsem neznal. „Je mi líto, vypadá to špatně. Jeho stav se zhoršil. Moc mne to mrzí mladý pane" nic. Peter mlčel. Trhalo mi to srdce.

Ale vždyť mám být mrtvý? Bouchnutí dveří, se neslo ozvěnou po černé nicotě. „To ne, nesmí se to stát. Už mne znova nesmíš zklamat!" bylo poznat, že je naštvaný. A pak.....

Ucítil jsem pálení na levé straně tváře. On mi dal facku, ale jak to, že to cítím? „Prosím" znova se ozval a začal se mnou třást. Nelíbilo se mi to, bylo to nepříjemné. „Nech toho" promluvil jsem, nemohl mne slyšet, stál jsem uprostřed ničeho. Ale on přestal. „T...t...ttt...tati?" vpadl mi do náruče. V tom jsem otevřel oči. Byl jsem v bílém nemocničím pokoji. Nade mnou svítilo bílé světlo z lampy.

„Bál jsem se, že už se nevzbudíš" šeptl. „Měl jsem pocit, že jsme byli v lodi, ty jsi se rozpadl, vlastně všichni a pak jsem zemřel na nedostatek kyslíku ve vesmíru" jeho zaražený pohled vypovídal, že něco ví. „Ty jsi to nepamatuješ? Něco podobného se stalo, ale našla tě Carol a pak jste s Avegeri vrátili všechny zpět. V boji, jsme porazili Thanose a pak....." odmlčel se. „Pár lidí umřelo, je mi to líto, Avengers už neexistujou" posmutněl. „Cože?" vytřeštil jsem oči. „Ale proč tu jsem. Mluvil jsem s tvým starším já, mluvil jsi o nějaké MJ, kterou jsi si vzal, ale kvůli mým dluhům s padouchy se s nimi utkal. Avengers kvůli mé smrti se rozpadli a ty jsi zemřel. Prý jsem tě zklamal, takže ne, nic si nepamatuju" řekl jsem. „Tvá ruka...." ukázal na mou pravou ruku. Byla spálená a obvázaná.

„Ne ty jsi mne nezklamal, všechny jsi zachránil a musel jsi za to zemřít tati" ozval se, sklopil hlavu. Po tváři mu tekla slza. „Vždyť žiju" nadzvedl jsem obočí. „Jen se ti to zdá" promluvil. Světlo přestalo zářit tak jak zářilo. Praštilo mne do zavřených očí prudší. „Uděláme vše co bude v našich silách" uslyšel jsem hlas, asi to byl doktor. „Musíš žít Tony, prosím bože ať táta žije" poslední Peterova slova.

------------

„Je mi to líto, snažili jsme se, ale...." odmlčel se doktor. „Chápu... Co se dalo taky čekat, poranění byla vážná a moc času nezbývalo" Peter sklopil hlavu k podlaze. Jen jak doktor opustil chodbu, Peter hned padl May do náruče. „Byl to hrdina, pro mne nevlastní otec, ale co už, musím být silný, nevzdat se, budu bojovat do posledního dechu a slibuju, že Thanose porazíme jednou pro vždy, klidně i já sám, když ostatní do toho nepůjdou" šeptl May do ramene. „Chtěla bych ti bránit, ale vím, že už nemůžu.

Peter vyšel ven. Spadané listí poletovalo kolem něj. Slib, který dal, hodlal dodržet. „MJ?" prošla kolem něj dívka, pod jeho slovy se zastavila. „Je mi to líto Petere" šeptla a položila mu ruku na rameno. „Teď musím zachránit svět" přesměroval pohled jinam. „Já vím, proto ti chci pomoct, všechny sehnat" pousmála se.

„Nikdy se nesmím vzdát, budu bojovat do posledního dechu za tebe, tati" položil květinu růže na náhrobek Tonyho Starka. Jeho nevlastního otce.

----------

Viděl jsem jak odchází. Byl šťastný a přesvědčený. V tu ránu se před ním objevil muž, zahalený v černém, s pistolí namířenou na něm. Viděl jsem vše jako „duch". Dech se mi tajil. Ticho, panovací v oblasti hřbitova, protnul výstřel. Kulka zasáhla Petera na boku hrudi. Volal jsem, křičel, ale nikdo mne neslyšel. Ležel tam v kaluži krve. I s námahou se usmál a šeptl slova, na která nejde zapomenout. „Mám tě rád tati, teď můžeme být spolu" v hlavě se mi tato slova rozléhala jako iluze, však řekl něco jiného. „Nevzdám se, nikdy nepřestanu bojovat, do posledního dechu. Za tebe tati, za všechny" tyto slova mi zůstala na paměti. Nikdy bych na něj nemohl být pyšnější. Ať bych si přál opak, doufal jsem, že vstane. Že někdo pro něj přijde a zachrání ho.

------------------

Ležel na nemocničím lůžku. Pohled stočený ven. Užíval si posledních krásných dnů. Jeho popálená ruka se již zcelila a on s ní mohl hýbat. Peterův obličej byl pořád usměvavý. Myslel na to, jak udělal něco pro Tonyho. Zabil jeho vraha. Zabil Thanose, on sám lusknul, tak jako Tony tehdy, ale Peter nezemřel. Měl sílu bojovat dál. Po tom výstřelu na hřbitově, plánoval plán boje, seskupoval molekuly a snažil se vymyslet odolný lék na rukavici se všechny kameny nekonečna. Dělal to pro Tonyho, pro jeho smrt, platil on sám. Nikdy se však nevzdal. Jen vzpomínal, když byl na okamžik s ním, s jeho otcem a mohl si s ním promluvit, naposled ho vidět a obejmout ho. Věděl, že.musel přežít a Tony zemřít.

Nehodlal se vzdát a to by ani nikdo jiný neměl dělat. NIKDY se NEVZDAT!!

3000 slov.

Budu sem dávat počet slov u těchto jednodílovek.

Tak jsme otevřeli první políčko adventního kalendáře na 1. prosince, snad se toto překvapení vám všem líbilo.

Chtěla bych ti tuto kapitolu věnovat, ty jsi navrhla tento skvělý nápad. Proto ti dlužím potlesk a dík Sara18999 děkuji moc💋

Tak takhle jsem ukončila Irondad, chystám další....