Mám chuť na cookies.

Zdánlivě milá a neškodná věta. Ovšem ne v případě, že doma je hovno, cookies jsou v obchodě, venku je mínus deset a člověk je v pyžamu! Ale Yeonjun zavelel, a tak se Kai sebral, hodil přes pyžamo péřovku, přes chlupaté ponožky sněhule a následoval Yeonjuna z domu.

„Nenávidím tě," sdělil mu jen tak, aby řeč nestála.

„Taky tě nevidím," zahulákal na něj zpátky Yeonjun přes sníh, co mu padal přímo do očí, protáhl ruku pod tou Kaiovou a pověsil se na něj jako čistokrevná slečna. Chyběla jen natáčka na ofině.

„Nenávidím tě," zopakoval Kai o něco důrazněji.

„Ah," udělal Yeonjun, na setinu vteřiny se v něm probudilo nakopnuté štěně, o další setinu jen pokrčil rameny se slovy: „Na to se neumírá."

„Aby ses nedivil," zahuhlal si pod nosem Kai.

Mrzlo. Jakože fakt mrzlo a sněžilo a Kai by přísahal, že něco takového nebylo slučitelné s životem v Jižní Koreji. Sníh byl nezastavitelný, děcka taky a stavěla sněhuláky jak na běžícím pásu – a to si Kai myslel, že jich tady už moc není po všech těch sračkách s nakopnutým mužským egem. Mrknul, trhnul hlavou směrem k Yeonjunovi a natáhl k němu dlaň, aby palcem a ukazováčkem naznačil gesto.

„Je takhle malá šance, že se domů vrátíš živý," šklebil se jako kocour z Alenky.

Yeonjun vykulil oči, plácl Kaie přes ruku a rozhlédl se kolem, jestli náhodou někdo něco. Naštěstí náhodou nikdo nic.

„Jsi kokot," vyslovil pečlivě.

„Scott? Co s ním?" podivil se Kai.

Yeonjun by i něco řekl, ale jejich životu nebezpečná pouť sněhem právě skončila. Jakože – doslova skončila. Za okny večerky byla tma, dveře byly zamčené a pán od pokladny, o kterém si mysleli, že přirostl k židli, protože tam nikdy jiný nebyl a nikdy se nehnul z místa, od té židle odpřirostl. Kai v duchu napočítal do deseti. Nepomohlo. Podíval se na Yeonjuna.

„Haha," udělal Yeonjun a bleskurychle vzal nohy na ramena.

„Já. Tě. Umřu!" procedil skrze drkotající zuby Kai a stihl udělat jeden krok připravený se za Yeonjunem vrhnout, když si všiml, jak dotyčný zahučel po hlavě do závěje sněhu.

Připlácl si dlaň ke rtům, jak z něj vybublal smích, ale přesto s mírnou obavou přiběhl k druhému mladíkovi, aby zjistil, jestli si neublížil. Když se však Yeonjun vyhrabal do sedu a Kai uviděl jeho mrazem rudý obličej a zbytky sněhu v ofině a levé nosní dírce, rozřehtal se nahlas a bez jediné výčitky.

„Haha, dobře ti tak!"

„Neř-ř-řtej se a puomz mi!" vyprodukoval skrz zmrzlé rty Yeonjun.

Pomohl mu čistě proto, že nebyl nelida. A taky proto, že je zatím nikdo nepoznal a Kai na tom nechtěl nic měnit. Vytáhl ho na nohy a přidržel jeho ztuhlé tělo, když se Yeonjun snažil v mokrém oblečení chodit jako člověk. Moc mu to nešlo.

Kai se zlomyslně pochechtával celou dobu, co spolu s nepořízenou kráčeli domů. Sníh houstnul každou chvílí a vítr jim ho doslova chrstal do obličeje. Kai si byl jistý, že budou oba nemocní jak nikdo.

Když se konečně dostali k budově a Yeonjun se pokusil zkřehlými prsty vyťukat kód v na zámku, zjistil, že to nefunguje. Buď měl tak zmrzlé ruce, že ho stroj neidentifikuje jako člověka, nebo je něco hodně špatně.

Oba zahulákali, když jim za krky spadl sníh z parapetu.

„Proč... to nejde?"

Zkusil to i Kai, ale pořád nic.

„Z-zkusíme to přsgráže," mrznul tak, že už fakt nemohl ani mluvit.

Kai naštěstí pochopil. Za krky jim spadla hromada sněhu z dalšího parapetu. Oba s křikem zapluli pod střechu a vběhli do podzemních garáží.

„Pčkejstuj!" Yeonjun projevil nečekanou sílu, když s Kaiem praštil o zeď, aby mu zabránil jít dál, a sám se k němu přitiskl, co nejvíc to šlo, aby je nebylo vidět.

Nedaleko od nich prošly tři slečny, které vypadaly, že v těchto místech ale absolutně nemají co dělat.

Žuch.

Yeonjun se podíval na Kaie a vzápětí se málem zadusil smíchy. Hromada sněhu ze zdi, pod kterou se schovali, spadla Kaiovi přímo na hlavu.

„Zabiju tě," sdělil mu Kai zbytečně.

Byl moc zmrzlý na to, aby ho zvládl zaškrtit. A Yeonjun se smál tak moc, že by mu spíš rychleji zlomil vaz jen tím, že by ho držel. Což není tak špatný nápad...! Yeonjun se na něj pořád tlačil a řehtal se mu do bundy.

„Já tě chci vrátit..." posteskl si Kai.

Yeonjun vytáhl obličej z jeho bundy, rudý jako rajče a vysmátý jak lečo. Kai zoufale praštil hlavou do zdi. Hromádka sněhu z vlasů mu spadla za krk a do obličeje. Už mu to bylo jedno.

„No..." začal Yeonjun. „Tak... cookies asi nebudou?"

„Ty nebudeš," ujistil ho Kai tak nějak rezignovaně a věnoval mu útrpný pohled.

Yeonjun se usmál a pohled mu vrátil, trochu méně útrpný a trochu více jiskřivý – až z toho Kaie zamrazilo v zádech, což se zdálo skoro fyzicky nemožné, protože mrznul i tam, kde si myslel, že se mrznout nedá.

„Co," udělal jen.

Yeonjun se zaculil, zkřehlými dlaněmi chytil Kaiův ještě zkřehlejší obličej. A políbil ho. 

🎅🎅🎅

a tak.