Když Jungkook nastoupil na střední školu, nepředpokládal ani ve svých nejdivočejších snech, že by se zamiloval do staršího spolužáka. A už vůbec ne do chlapce. Jako dítě si svůj život představoval s nějakou dívkou, která bude vypadat jako princezna a o kterou se přesně podle toho bude starat. Nosit jí kytky, drobnosti jen tak, protože proč ne, že ji udělá šťastnou a bude tím nejúžasnějším přítelem na světě – v podstatě bude přesným opakem svého otce.

Jeho maminka nikdy lásku jako takovou nepoznala, a i když svého manžela milovala a on jí, byl to chladný muž bez špetky něhy. Už od chvíle, kdy to pochopil, se o svou maminku staral jako pravý malý gentleman. A přesně takhle se chtěl starat i o svou budoucí dívku.

Jenomže pak potkal Taehyunga. Vlastně si v první chvíli ani neuvědomil, co se děje. Nejspíš byl ještě příliš mladý a nezkušený a úplně nerozuměl všem těm emocím, co s ním třískaly o všechny zdi. Taehyung byl ve všech ohledech dokonalý. Všechno na něm Jungkooka přitahovalo jako magnet, a když ho poté navíc slyšel zpívat – zkrátka v tom byl až po uši.

„Jsi roztomilý," řekl mu jednou Taehyung.

Bylo to pár dní poté, co se na něj chlapec odvážil promluvit, aby mu drmolivě pochválil zpěv. Pak už u něj trávil skoro každý den a užíval si každý okamžik, kdy se na něj Taehyung usmál, kdy na něj promluvil, kdy se ho dotkl.

„Jsi opravdu roztomilý," Taehyung to zopakoval ještě několikrát a Jungkookovy z toho hořely tváře a stydlivě klopil zrak.

Netušil, vážně neměl nejmenší ponětí, co se to s ním děje. Nebo možná ano, protože další Taehyungova slova v něm způsobily hotovou apokalypsu. Kam se hrabou všichni motýlci světa v břiše, kam se hrabe tlukot srdce a zamilovanost popisovaná v pohádkách – ne, s Jungkookem se otřásal celý jeho vnitřní svět, dýchal tak rychle, až měl pocit, že omdlí, dlaně ledové, po zádech se mu lila jedna vlna horka za druhou.

Líbíš se mi.

Pozval ho na rande. A potom na druhé. Donesl mu kytku a drobnosti jen tak, protože proč ne, a Jungkook měl pocit, že prožívá svůj sen, ale z úplně opačného pohledu. A k jeho údivu mu to vůbec nevadilo.

„Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo," řekl Taehyung o několik měsíců později a Jungkook se tehdy na okamžik vyděsil, protože taková slova ve filmech předcházela nepěkným věcem, lžím a zlomeným srdcím.

Ale ve chvíli, kdy ho Taehyung poprvé políbil, jeho rty dokázaly smést veškerý strach a pochybnosti a Jungkook měl pocit, že zešílí. Skryti v učebně hudby pozdě odpoledne, kdy slunce dávno zapadlo, se líbali tak dlouho, až z toho brněly rty a Taehyungovy doteky pálily všude, kam se dotkl.

Jungkook se zhluboka nadechl, ještě jednou rychle zkontroloval svůj vzhled v zrcadle, a poté opustil koupelnu, vrátil se do přítmí obýváku. Vánoční světýlka vrhala na Taehyungův obličej stíny, které ještě víc podtrhovaly jeho krásu. Jungkook si pamatoval přesně ten den, kdy ho poprvé potkal. Byl o hodně mladší, neměl tak mužné rysy – oba byli ještě dětmi.

Taehyung vyrostl v muže, nekonečně pohledného, nekonečně svůdného... nekonečně jeho. Jungkook taky vyrostl. Nebyl drobným kloučkem, roky v posilovně a četné návštěvy v tatarském studiu i z něj udělaly obraz mužnosti. V Taehyungovém objetí si i přesto pořád připadal jako drobná dívenka, o kterou je potřeba se starat.

Usadil se ke svému příteli, nechal se obejmout a přikrýt dekou, položil si hlavu na jeho rameno a obejmul ho kolem pasu. V televizi vánoční film, za okny hustý sníh a ve vzduchu vůně skořice a pomerančů a vůně Taehyunga a jeho teplo a něha – kdyby měl Jungkook za úkol najít definici toho, co jsou Vánoce, nemusel by hledat dlouho. 

🎅🎅🎅

Musím říct, že tento pár není zrovna můj šálek čaje, ale když už na to přijde, nevadí mi na ně psát. Konkrétně tato povídka se mi psala fakt dobře, nejspíš proto, že mám ráda takové milé a pohodové věci a zjistila jsem, že tento styl psaní mi taky vyhovuje, takže si to celkem užívám. Doufám, že se povídka líbí!